Sexy vodnice bydlí v rybníce

Cena Karla Čapka, jejíž vítězové mají právo opublikovat své příspěvky ve sborníku Mlok, se u nás vyhlašuje už 34. ročníkem. K prestiži soutěže kromě dlouhé tradice přispívá určitá transparentnost pravidel a snaha o co nejobjektivnější hodnocení, byť organizátoři CKČ s určitou periodicitou čelí obviněním z nepotismu a kamarádíčkování. V řadách porotců se nacházejí sečtělí SF členové klubů, knihkupci, redaktoři, editoři a nakladatelé, případně i úspěšní soutěžící, kteří ten rok přispěli do jiné kategorie. Sice ubylo renomovaných autorů, kteří se dříve v CKČ hodně angažovali, vydat povídku či novelu v takovém sborníku je jistě stále považováno za čest. A odnést si hlavní cenu – Mloka – taktéž.

Sen o úspěchu se splnil 13 českým autorům (ze Slovenska letos nikomu), mezi nimiž nacházíme známá i méně známá jména. Některé autory už můžeme považovat za „stálice“ mločího nebe, takže se s nimi setkáváme opakovaně. K takovým bezesporu patří Karel Doležal (letos uspěl rovnou ve dvou kategoriích) nebo Václava Molcarová. Vedle těchto řekněme „standardních“ výkonů se pak objeví počin, který vás překvapí. Stává se tak především v kategorii Novela, do které si pro ocenění zalétávají výrazné autorky jako komety. Došlo k tomu tak jak v minulém, tak i v tomto ročníku, kdy svým apokalyptickým příběhem v bladovském střihu upoutala pozornost porotců Kristýna Sněgoňová. Experimentování s vypravěčskými perspektivami má prostě své kouzlo. Hororovým laděním tvoří novela Lék jakousi protiváhu celému zbytku sborníku, který se pak nese v mnohem umírněnějším, až civilním stylu. Mile potěší zejména povídky, žánrově spadající do fantasy, ve kterých nepobíhají žádné klišovitě pojaté postavy drsných akčňáků či akčnic a nehraje se ani na první signální. Taková Ilja od Jany Vaňkové zaleze pod kůži a zůstane tam hodně dlouho.

Chválit je samozřejmě třeba, obzvláště když je proč. Sborník Mlok je sympatický i tím, že věnuje textům pečlivou ediční přípravu. Mám pocit, že jsem snad nenarazila na jediný překlep. Počet soutěžních příspěvků se oproti minulým ročníkům zvýšil. Co se týče mikropovídek, jsou letos o něco slabší. Pointou, založenou na inteligentním humoru, přesto zaujme třeba Jan Lipšanský v povídce Průchody. Příjemný je i návrat oceněných ke sci-fi tvorbě, v níž převažuje motiv přežití lidí v odcizeném, neznámém a nepřátelském světě. Mlok je už přirozenou součástí života fantazáků. Vychází každý rok v přibližně stejném čase, v ustálené kvalitě a struktuře. Věci samozřejmé však nemusí být vždy tak samozřejmé. Občas nevidíme, co máme přímo pod nosem, a zůstáváme tak trochu v zajetí tradice. Jak si jinak vysvětlit, že tvrdošíjně se do sborníku dostanou tři mikropovídky, zatímco krátké a dlouhé povídky po pěti, a novela pouze jedna (a ještě drobnějším písmem)? Dívám se na obálky i starších ročníků CKČ a ptám se: Kdy naposledy na ni nebyla nějaká prsatá baba? (Přiznám se, že mi navíc ta steampunkově pojatá ilustrace neseděla k obsahu).

Pořád ještě můžeme s uspokojením kvitovat, že mezi námi žijí jedinci, kteří umí psát textové celky větší než SMS. Číst Mloka je navíc nezbytností, chce-li někdo uspět třeba v příštím ročníku. Jednou z klíčových dovedností adeptů je totiž být pro porotce „dobře rozpoznatelný“, protože to, čemu nerozumíme, zaručeně nenavrhneme na přední místa. Takže pište, jak se sluší, a v příštím sborníku se může skvět právě vaše jméno!