Představovat osobu Stephena Kinga by bylo jen škrtáním sirky při lesním požáru. Jméno jednoho z nejúspěšnějších a nejoslavovanějších autorů současnosti zná dozajista každý návštěvník tohoto webu. Spousta z nich pak jistě měla co do-čtenářského-činění i s chronologicky druhou sbírkou Kingových kratších prací, Mlhou, která se u nás nedávno dočkala druhého vydání.
Přestože však Mlha původně vyšla sedm let po Noční směně (1978 – 1985), nezahrnuje povídky pouze z tohoto období. Její rozptyl je mnohem širší. Jak prozrazuje King v úvodu knihy samotné, nejstarší z povídek je Obraz smrtky, již napsal v roce 1966. Nejmladší pak Balada o pružné kulce z roku 1983. Mlha je tak výběrem obsahujícím sedmnáct let kariéry kultovního autora. A pravdou je, že je to na jednotlivých textech poznat.
Jak napovídá český název knihy (v originále se jmenuje Skeleton Crew), jejím stěžejním textem je novela Mlha, v níž jede otec se synem na nákup, zatímco market obklopí tajemná mlha, co v sobě ukrývá ještě tajemnější stvoření. Hrůza zvenčí je však jen berličkou k tomu, o co Kingovi v textu jde především – prozkoumávání stability lidské společnosti, symbolizované skupinkou lidí, která v marketu uvízla a je mlhou držena pod tlakem. Ostatně, tento motiv není v Kingově tvorbě ojedinělým. Každopádně, dá-li se Mlze něco vytknout, pak je to slabší závěr. Znáte filmovou adaptaci v režii Franka Darabonta? Její pointa šlape mnohonásobně lépe.
Docházení dechu na cílové rovince je však černou kaňkou na většině z Kingových povídek. Jejich autor sice dokáže udělat „z prdu divadlo“, kdy mu k vytvoření nápaditého textu postačí jen drobné rekvizity jako mechanická opička s činely, zapadlý náklaďák, textový procesor na počítači či obliba paní Kingové jezdit zkratkami, ale pointy nevolí vždy nejsilnější.
I přesto je však skvělým povídkářem (jak sám přiznává v úvodu, autor povídky píše, aby si ulevil), jak se můžete v Mlze přesvědčit dosyta. Sbírka je to totiž především barvitá – najdete v ní samozřejmě převážně povídky hororové, dojde však i na sci-fi (skvělý Jaunt), či práce, o něž se „naše“ žánry ani neotřely. A dojde i na poezii – z níž ovšem rychle pochopíte, proč se Stephen King proslavil jako beletrista a nikoli poeta.
Barvitá je také kvalita jeho textů, tedy kolísavá, ovšem předpokládám, že každý čtenář by seznam svých oblíbených kousků sestavil jinak. Za zmínku však rozhodně stojí Prám, což je jeden z nejděsivějších textů, jaké jsem kdy četl, nádherné poetická Úžina, viktoriánský horor Obraz smrtky či nostalgií prostoupená Zkratka paní Toddové. A pak jsou v Mlze texty, které stojí za zmínku právě tím, že svou kvalitou nestojí za zmínku, což je u autora Kingova formátu tak nějak nepochopitelné. Bohužel jich totiž není málo. Samozřejmě, všechny jsou skvěle a čtivě napsané, jak je u Kinga zvykem, některé z nich však po stránce příběhu a nápadu nedosahují kvalit těch povedenějších.
Věřím proto, že zamlžené sbírce povídek by nějaké to proškrtání jedině pomohlo. Sice by neměla úctyhodných 630 stran, ale výsledný dojem z ní by byl výrazně silnější. A to by nebylo na škodu.
70 % |
|