Druhá kniha Lucifera ukazuje, že se Neil Gaiman nemýlil. Postava padlého anděla si zaslouží vlastní sérii a volba Mikea Careyho, kterému Gaiman předal pomyslnou štafetu, také nebyla krokem vedle. Nevěříte?
 |
Ďábel vchází do dveří. Tak se jmenovala první kniha, věnovaná Luciferovi, a název to byl trefný. Ďábel nejen že vstoupil do dveří, on nás skrze ně dokonce nechal jen letmo nahlédnout. To si uvědomíme už při prvních stránkách druhé knihy, jež nese název Děti a monstra. V předchozím díle Lucifer poměrně překvapivě helfnul Pánubohu a seknul tak s důchodem, na který se odebral v Sandmanovi. O tom, co se dělo poté, pojednává právě tato kniha. Na rozdíl od Sandmana, z něhož Lucifer vychází, je proto bezpodmínečně nutné číst knihy v přísné návaznosti. Carey je totiž autorem, který je s to splétat stejně složitý příběh jako Gaiman, linii ale staví více lineárně.
Přes překážky ke hvězdám!
Poté, co se Lucifer rozhodl vrátit do hry, vyvstala před ním potřeba získat nazpět svá křídla, kterých se kdysi vzdal (o čemž se pojednává v Sandmanovi; tato pasáž je vůbec takové pomrkávání na Neila Gaimana a jeho uvedení Morfea na scénu v první knize). O tom pojednává příběh první, nazvaný Dům bez oken. Přivádí nás až do dalekého Japonska, kde se Luciferova křídla nacházejí v držení místních božstev, královny smrti Izanami a jejích synů. Zde se pod rouškou pohostinnosti a přátelství rozehrává nebezpečná hra kdo z koho, podobná tanci na ostří nože. Na Lucifera hostitelé líčí pasti, které on obrací proti nim. Konec této mise naznačuje, že se nejen Lucifer, ale především my, čtenáři, máme ještě na co těšit.
Zatímco Lucifer sleduje svůj cíl, paralelní a o nic méně napínavá linie se odehrává doma, v Luciferově baru, kde Mazikeen musí čelit zákeřnému útoku démonů, který ji nenechá nepoznamenanou. Holt když Lucifer není doma, mají různé bestie pré. A aby toho nebylo málo, nebeští andělé s nelibostí sledují návrat někdejšího prvního ze svých řad a pozdějšího odpadlíka v jedné osobě i jeho tušený vzestup a odhodlávají se k rozhodné akci. Zapomeňte na představu dobromyslných buclatých barokních andělíčků. Tohle jsou skuteční bijci Boží a zdá se, že pera křídel budou lítat kolem. Jenže… Jednají podle vůle Stvořitele? Nebo se zde dostávají ke slovu osobní ambice, či možná staré křivdy? Protože jak říká anděl Amenadiel: Kdy naposledy Bůh promluvil?
I v druhé knize se setkáme s Jill, které v sobě hostí tarotové karty a zasáhne výrazně do dění kolem Mazikeen, stejně jako znovu potkáme malou Eleine Bellocovou i s jejími mrtvými babičkami. A ukazuje se, že je Carey nepřivedl na scénu bezdůvodně jako vycpávky. Při čtení druhé knihy se ukazuje, že leckteré maličkosti do sebe zapadají a to, co člověk předtím opomenul, se najednou jeví v jiném světle. Lucifer pomyslně roztahuje křídla své osobnosti a nádherně ukazuje svou barevnou rozporuplnost. Ve výsledku je tak radost Careyho příběh číst.
Lucifer, stojící na roveň Sandmanovi
Lucifer bývá s železnou pravidelností srovnáván se Sandmanem, ostatně to i zde několikrát zaznělo. A je třeba říct, že to není jen marketingový tah. Mike Carey disponuje fantazií, která za Neilem Gaimanem nezaostává, a naštěstí má i natolik osobitý rukopis, aby Lucifer nesklouzl v pokus o sandmanovskou kopii. Hodnotit, co je lepší, zda Sandman nebo Lucifer, pokládám za plané, neboť obojí se skvěle doplňuje. Kdo si oblíbil prvního, nemusí se bát sáhnout po druhém. Stejně tak je zbytečné řešit, která z povídek druhé knihy je zdařilejší. Obě náleží k nadprůměru a je zcela individuální, která komu sedne víc. Hlavní je, že ani jedna nebude znamenat rychlé otáčení stránek, doprovázené zíváním.
| 90% |
|
