Dobrou urban fantasy poznáte podle toho, že do mixu tradičních motivů, jako jsou neohrožená hrdinka, její sexy nadpřirozený milenec a samozřejmě magie ve všech možných podobách, autorka přimíchala něco vlastního, originálního.
Série Strážkyně Riley Jenson od Australanky Keri Arthur je právě taková urban fantasy. Jasně, jsou tu všechny ingredience, které čtenáři tohoto subžánru nejen velmi dobře znají, ale také si bez nich neumějí své oblíbené příběhy představit, ale rovněž je tu velmi výrazná červená nit, která se vine všemi knihami.
 |
Natáhla jsem se pro láhev vody, když vtom jsem strnula. Kůže mě svrběla, před něčím mě varovala. Rhoan odešel, ale já jsem v aréně už nebyla sama.
Má předchozí intuice byla správná: v mém životě se zase něco podělá.
A postará se o to Gautier.
S ručníkem v ruce jsem se otočila a dělala jakoby nic. Stál u řady oken, šeredný, šlachovitý čahoun, a smrděl na sto honů.
„Koukám, že jste se ještě nedostal do té sprchy.“ Asi to nebyla nejmoudřejší poznámka, jakou jsem mohla pronést, ale pokud šlo o Gautiera, zdálo se, že neumím držet jazyk za zuby.
Tahle vlastnost mě dostane do potíží – a jestli ne dneska, tak v budoucnu určitě.
Zkřížil paže a usmál se. V tom úsměvu nebylo nic milého. V jeho strohých hnědých očích nic normálního. „Koukám, že se pořád do všeho vrháte po hlavě a nepřemýšlíte.“
„Každý máme nějakou tu chybičku.“ Začala jsem líně točit ručníkem a zajímalo mě, jak dlouho bude trvat ochrance, než zareaguje. A jestli je Jack vůbec nechá zareagovat.
„To jsem si všiml.“
Asi těžko je nechá, protože poslední dobou jsem si nedávala pozor na pusu a otvírala si ji i na něj. „Co tady děláte, Gautiere? Nemáte dost zlých hochů, které máte pozabíjet?“
„Mám.“
„Tak proč nejste na lovu? Jste přece na tohle ujetej.“
Jeho žraločí úsměv mi nahnal husí kůži na zádech. V ten moment mi došlo, že je na lovu.
A kořist jsem já.
Kurva.
Což sice nemohlo ani zdaleka vystihnout míru hnoje, do něhož jsem právě přistála, ale v tu chvíli mě jiné slovo nenapadlo. A nabíhalo mi v hlavě znovu, znovu a znovu.
Spolu s myšlenkou, že na mě ušili boudu. Tohle měl Jack za lubem celou dobu, když plánoval tenhle trénink.
Rhoan o tom nevěděl. Nikdy by s tím nesouhlasil. Nikdy.
„Takže vy mi jdete pomoct s výcvikem, jo?“
Bavil se tím a byl slizký jako říční bahno. „Učíte se rychle.“
Očividně ale ne dost rychle. Mělo mě napadnout, že Jack něco chystá. Celý den byl až příliš žoviální – což byl jistý znak toho, že to zas dopadne, jako když se někdo vysere do větráku.
Ale proč by na mě Gautiera posílal takhle brzo? Vždyť jsem ve výcviku teprve několik měsíců. Většina budoucích strážců tu stráví rok, než se jim dostane toho potěšení, že je Gautier může zmydlit.
Možná se stalo něco nečekaného, kvůli čemu museli změnit časový plán.
Navzdory té nepříznivé situaci jsem se zachvěla vzrušením. Chtěla jsem s tím skoncovat. Vrátit se do normálního života – ačkoli ten už se mě možná nebude týkat nikdy. Před šesti měsíci jsem dostala první injekci experimentálního léku na neplodnost, který od základu mění organismus – nebo aspoň u ostatních kříženců to tak bylo – a ty změny se možná začnou brzy projevovat.
Gautier ke mně vykročil lehkou chůzí. Dál jsem točila ručníkem a sledovala ho zpod mírně přimhouřených víček. Oba jsme věděli, že ho nikdy nemůžu porazit, ale rozhodně neodejdu bez boje.
Zastavil se v polovině arény. „Připravena?“
Povytáhla jsem obočí a předstírala sebejistotu, což bylo zbytečné. On byl upír a poznal, jak se mi rozbušilo srdce a že to způsobuje můj strach, nikoli vzrušení.
Jenže já a strach jsme byli staří dobří známí. Ještě nikdy mě nezastavil, a teď tomu nebude jinak.
„Varujete takhle všechny své oběti?“
„Ano.“
Jeho naprostý klid mi připomněl hada, který se chystá zaútočit. Opravdových hadů jsem se nebála, ale teď jsem měla nahnáno.
„Proč byste to dělal?“
„Protože strach mé oběti chutná skoro stejně lahodně jako krev.“ Zarazil se a zhluboka se nadechl. V jeho strohých očích se mihlo nadšení a husí kůže na zádech se změnila v lavinu. „Cítím váš strach, Riley, a je to omamné.“
„Jste zvrácený. Víte to, že jo?“
„Ale jsem velmi, velmi dobrý v tom, co dělám.“
V očích měl příslib smrti. Věděla jsem, že já a on si to v dohledné době rozdáme doopravdy a až do hořkého konce. Ne tady, ne na Direktoriu, ale někde na jeho písečku a podle jeho gusta.
Naskočila mi husí kůže, ale odolala jsem touze třít si paže. Jakkoli je jasnozřivost pro život užitečná, já věděla jistě, že bych se bez ní obešla.
Zvláště, když mi ukazovala takovéhle hnusy.
Gautier propnul prsty, jen jednou, a zmizel mi z očí. Jeho kroky byly na žíněnce jako peříčko, jen o něco víc než šeptání vzduchu. Kéž by se totéž dalo říct o jeho tělesném pachu. Čpěla z něj smrt, tak odporná, že jsem musela zadržovat dech a měla jsem problém se soustředit.
A když se nebudu soustředit, mohlo by to dopadnout velmi, velmi špatně.
Ne že by jinak ne.
Zamrkala jsem a přepnula oči na infračervený upíří zrak. Sledovala jsem, jak se jeho tepelná stopa přibližuje. A ještě. Úplně na poslední chvíli jsem švihla ručníkem vpřed a šlehla jsem ho okrajem před kamenné rysy. Pak jsem se mu rychle klidila z cesty.
Nezačal mě honit. Jen se zastavil a zvedl si ruku k obličeji. Mířila jsem mu na oči, ale ručník ho švihl pouze přes tvář, zato však tak silně, že mu tekla krev.
Nebyla to asi ta nejmoudřejší věc, jakou jsem kdy udělala, ale pohled na jeho krev mě prostě trochu povzbudil. Možná mě zmlátí do bezvědomí, ale aspoň se mi povedla věc, která ještě nikdy žádnému strážci: udělala jsem velkému Gautierovi krvavý šrám.
Na druhou stranu málokterý strážce by byl takový blázen, aby se Gautierovi postavil jen s ručníkem v ruce.
Přejel si prstem po ráně. Viděla jsem jasně, že mu na jeho konečku zůstala krev. Podíval se mi do očí a já v nich znovu uviděla smrt.
Celé dvě vteřiny jsem už přemýšlela o tom, že uteču. Hlavně pryč z té pitomé arény a dál od toho psychopata. Kdybych to však udělala, budu vyškrtnuta z mise. Moje touha po pomstě byla momentálně silnější než strach z Gautiera.
Gautier slízl krev z prstu a řekl: „Za tohle mi zaplatíte.“ V jeho příkrém hlase byl najednou příslib smrti.
„Ach, už se třesu strachy.“ Což byla holá pravda. Kdo má špetku rozumu, rozhodně by se mnou teď neměnil. Leda možná můj bratr.
Při té představě jsem se zamračila. Rhoan by věděl, co se děje – nebo by aspoň cítil můj strach. Tak proč už tu není, proč se aspoň nedívá, kdyby už nemohl zasáhnout?
Gautier se na mě podíval jako kočka, která za okamžik sežere myš, a pak mi znovu zmizel z očí. Sledovala jsem ho infračerveným zrakem a čekala, až se dost přiblíží. Pak jsem mu hodila ručník do obličeje, skrčila jsem se, otočila a vykopla nohu ve snaze dostat ho k zemi. Vyhnul se ručníku i kopanci, pak po mně švihl pěstí. Uhnula jsem, cítila na tváři závan vzduchu, pak jsem se vrhla vpřed, zasáhla ho v úrovni kolen a srazila ho. Oba jsme dopadli na žíněnku a já mu dala pěstí do ledvin, pak jsem vyskočila na nohy a couvala. Boj zblízka jsem s Gautierem nemohla nikdy vyhrát. Musela jsem udeřit a vzdálit se, aspoň dokud to šlo.
Ten bastard neměl ani dost slušnosti na to, aby aspoň heknul, když jsem mu dala ránu. Pomalu, nevzrušeně vstal. Vraždil mě však očima.
Otřela jsem si pot z očí, protáhla prsty, snažila se zůstat uvolněná. Nezabije mě. Tady ne. Musela jsem věřit aspoň tomuhle, když už ničemu jinému.
„Velmi dobře,“ řekl Gautier a jeho úlisný sebevědomý tón mi poslal po zádech další mrazivé vlny. „Tohle se povedlo málokomu.“
Napadlo mě, jestli ta hrstka těch, kteří to zažili, je ještě vůbec naživu. Jak jsem znala Gautiera, tak pravděpodobně ne.
„Zdá se, že budu muset trochu přitvrdit,“ dodal.
A do hajzlu.
Než jsem se nadála, už po mně vyrazil jako smršť síly, rychlosti a čiré krvavé moci. Kličkovala jsem, uhýbala, blokovala ho, jak to jen šlo, rozdávala jsem pěsti a kopance. Ale nikdy jsem ho nemohla porazit, a toho jsme si byli oba až příliš vědomi. Možná nebyl rychlejší, ale byl silnější a daleko zkušenější.
Nakonec skrz mou obranu proniklo několik ran, vyrazil mi dech, udělal mi modřiny, ale ještě jsem se jakž takž držela na nohou. Pořád jsem blokovala, nevzdávala boj, pak ale přišla rána do brady, hlava mi odlétla dozadu a já letěla vzduchem. Před očima se mi roztančily hvězdičky, pokoušela se o mě černota bezvědomí. Zatřásla jsem hlavou, nepodlehla jsem a otočila se ve vzduchu tak, že jsem přistála na všech čtyřech jako kočka. Na kratičký okamžik jsem viděla svého bratra, jak se křečovitě drží zábradlí, až má klouby na rukou bílé, a čtyři členy ochranky, jak ho drží zpátky. A taky Jacka, jak tomu všemu přihlíží.
