Scott Snyder, Greg Capullo: Batman – Soví město

Nejen Brucovi, ale i čtenáři dopřeje Scott Snyder jen kratičký okamžik oddychu, než dojde k brutálnímu a rychlému útoku Pařátů na Wayneův dům. Ale nejen na ten. Prominenti, „vinní“ za omlazení města umírají jeden po druhém. I s patřičným výcvikem a udělátky však Bruce má co dělat, aby dotěrné vetřelce rozehnal. Čas se krátí a to ještě Bruce musí zpacifikovat svého starého známého nepřítele, vypátrat sídlo Sovího tribunálu a odhalit pozůstatek bolestné minulosti Wayneova rodu.

Scott Snyder a pochválen budiž za to, tempo nezvolňuje ani v druhém díle. Naopak, smyčku víc a víc utahuje, Batman dostává do těla tak, jak to jeho příznivci mají rádi. Pařát sem, Pařát tam a díky zvýšenému levelu odolnosti nepřátel se s nimi Batman skutečně nepáře. To Snyderovi dovoluje i drobné černohumorné radosti (Batmanovo brnění a domácí mazlíček v jeskyni), ale z cizího tu doslova krev neteče. To ale lámání kostí, shazování z výšek, přejíždění a upalování zaživa vůbec nebrání.

Intermezzo s doktorem Friesem v hlavní roli působí sice nadbytečně, ale aspoň si trošku užijeme Nightwinga s Robinem. Protože co naplat, když má Batman plné ruce práce s Tribunálem, bývalí i současní sidekickové se na jiné frontě setsakra hodí. A navíc se i motivace Mr. Freeze dočkala modernizace a drobného, zajímavého posunu. Dalším plusem pro scénáristu je rozuzlení, které i přes svou prvotní kýčovitost nakonec odhalí i neznámý střípek ze života Marty a Thomase Wayneových. Finále mezi Batmanem a hlavním padouchem v parádním takřka ironmanovském obleku je filmově opulentní. Netopýří muž umí se svými protivníky zamést se stejnou pompézností, jako jeho mimozemský kolega ve filmu Scottova jmenovce. Ale i přes špásování s bandou veselých psychopatů si Snyder neodpustí pár hororových okamžiků – v hlavním příběhu se jedná o návštěvu Willowoodu, nicméně nejmarkantněji je toto znát v samotném epilogu. Ten se retrospektivně vrací k postavě Alfredova otce, který si také potykal se Sovím tribunálem. Báječný survival horor, odehrávající se povětšinou za deštivé bouřlivé noci, oběť, vrah a strašlivé tajemství, které má být doručeno do správných rukou, obsahující tvrzení, která nechají čtenáře vrávorat v nejistotě. Kdo jiný by si dovolil i v závěru příběhu jasně nezopovědět všechny nastolené otázky?

Poslední příběh nazvaný Duch ve stroji už je jen takovou pozitivní, v manga stylu vymalovanou jednohubkou o jedné zvědavé elektrikářce a dobrých úmyslech pomoci, které však nedopadnou tak, jak by měly.

Za jedinou výraznou slabinu se dají považovat dvě místa a týkají se kresby. První díl utáhl sám Capullo, zde se hned v prvním sešitu láme chleba mezi dva výtvarníky. Nic proti Rafaelu Albuquerquemu, mít to celé na starosti, asi si na jeho rozdrásanou kresbu zvykne člověk lépe, ale po Capullově uhlazeném stylu je to jako pěst na oko. Chválabohu jen na pár stráneček, pak si pomyslnou tužku do ruky bere starouš Greg a vše je tak, jak má být. Freezovu mezihru dostal na starost Jason Fabok, který si mrazivý minipříběh náležitě užil a čtenář má možnost při prohlížení obrázků zažít pocit, jako kdyby se skutečně i u něj doma ochladilo pod nulu. Rafael Albuquerque má zase kompletně na starost epilogový Pád domu Wayneů a kupodivu zde jeho kresba sedí parádně, vytřeštěné tváře znetvořené strachem, strach a hněv nad ohrožováním vlastní existence, i melancholický závěr nad kříži pod vrbou.

Druhé zakopnutí se týká oné závěrečné jednohubky, povídky Duch ve stroji. I zde se o kresbu rovnou mírou podělili dva výtvarníci, jejichž styl je absolutně odlišný. Navíc tento příběh svým optimistickým vyzněním v jinak velmi depresivní kompilaci působí až nemístně.

I na drobné výtky je Snyderův a (většinou) Capullův příběh vynikajícím počinem, napínavá akční rošáda místy bravurně koketující s hororem, jeden z nejlepších Batmanů posledních let. A i když se mnohé věci dořeší, stále můžeme k hlavnímu hrdinovi škodolibě pronést památnou větu: „Ty nic nevíš, Bruci Wayne.“ Pravda, my jsme nevěděli také. Vyběhl jste s námi všemi mistrovsky, pane Snydere.