Joe Abercrombie: Hrdinové

Kdybych měl moc rozhodnout o nejlepší heroic fantasy posledních deseti let, budou tím titulem Hrdinové Joea Abercrombieho.

Můžete namítnout, že zapomínám na Stevena Eriksona a George R. R. Martina – jenže ten první se škatulce heroic fantasy prostě vymyká, protože jeho knihy jsou všechno možné, jen ne jednoduché dobrodružky. Erikson je pro mě ještě o stupínek víc, a kdybych pro něj měl hlasovat, bude to pro nejlepší fantasy v historii literatury vůbec (Skromnost je mé druhé jméno). A George R. R. Martin? Ten je hned vedle Eriksona, takže podobný problém. Kopejte si do mne jak chcete, ale stejně si budu stát za svým – Hrdinové jsou to nejlepší z válečné fantasy od dob Legendy Davida Gemmella. To je fakt, žádná spekulace.

Mohl bych napsat, že jsou autorovým nejambicióznějším a nejnápaditějším románem. Jenže v tu chvíli bych se dostal do stejné kategorie jako filmoví intelektuální kritici, kteří rozebírají Tarantinovy filmy a opěvují jeho genialitu v náznacích a obrazech, které si najdou jen oni sami, místo toho aby si s čistým srdcem přiznali, že jsou to prostě bezvadný řezačky a dialogovky. Nic víc ani nic míň do toho tvůrce nedával, kromě lásky k žánru (a samozřejmě miliardy odkazů na své oblíbené klasiky, ať kritikům neupírám nárok na existenci). Stejně tak to cítím i v případě Hrdinů.

Abercrombie uchopil jednoduché téma a využil ho beze zbytku, aniž by měl v původním plánu napsat něco přelomového – až na to, že se mu to povedlo. Podle mě je tohle kniha, na kterou by dějiny fantastiky neměly zapomenout, jenže smutnou pravdou je, že doba jednoduchým věcem nepřeje, takže je dost pravděpodobné, že za pět let po Hrdinech pes neštěkne. Paradoxem je, že přesně o tom kniha je.

Blíží se bitva. Nijak významná, nijak zásadní. Jen jedna strana byla trochu výbojnější než ta druhá, a tak si ta první řekla, že je na čase s tím něco udělat. Na jedné straně muži Království, vybavená a disciplinovaná armáda civilizace, jež se pohne vždy tam, kam jejich panovník řekne:

„Co máme dělat?“ zeptal se Žloutek.

„Nic, vůbec nic, vojíne. Dobrý voják nedělá vůbec nic, pokud nemá přesně a podrobně přikázáno něco jiného.“ V úzkém trojúhelníku z černých větví začínal na nebi prosvítat slabý a neduživý náznak světla. Tunny se zavrtěl a zavřel oči. „Lidi doma si vůbec neuvědomují, jaká je válka strašná, zpropadená nuda.“ (str. 233)

Na straně druhé jsou to barbarští horalové, kteří žijí silou a nic než silou. Válka je pro ně vším:

„Tohle je Sever!“ zařval Scale, až celá mrňavá místnost zařinčela. „Všichni musí bojovat!“ Calder polkl. Najednou si nebyl jistý sám sebou a taky měl trochu strach. „Ať už chtějí, nebo ne. Dřív nebo později budou muset bojovat všichni.“ (str. 234)

Tisíce mužů se sejdou na nevýznamném kusu půdy a tady se střetnou. Někdo vyhraje, někdo ne, někdo přežije a někdo ne. Tak prosté.

Podobně jako David Gemmell v již zmiňované Legendě využil Abecrombie válečné vřavy pro to, aby zamíchal osudy svých postav. Jenže na rozdíl od Gemmella, který svůj román věnoval dobývání nedobytného hradu, šel ještě trochu víc do extrému a věnoval přes pět set stran popisu jedné bitvy, jež trvala tři dny. Nic moc, řeknete si – jenže za tři dny se toho může stát tolik, že by člověk nevěřil. Stručně řečeno, kouzlo knihy spočívá v její jednoduchosti – nemusíte se bát komplikovaných spiknutí, svízelných výprav či heroického zachraňování světa. Ne, tady jde jen o válčení v jedné normální bitvě. Nic komplikovaného.

A ještě jednou se vrátíme ke srovnávání s Legendou – tam, kde Gemmell dokázal zahrát na struny mužného chlapáctví, kdy hrdina v případě nutnosti zůstane stát na místě a zachrání všechny, kdo to potřebují, Abecrombie pracuje daleko víc s lidštějšími hrdiny. Nejde o to, že by díky tomu byl lepší, to vůbec ne, Gemmella přece čteme pro to, abychom si užili postavy, kterými bychom se sami stát chtěli (samozřejmě myslím ty kladné), kdežto Abecrombie nám představuje jedince, kterými pravděpodobně skutečně jsme. Zbabělé, statečné, zádumčivé, horlivé, čestné, prolhané, nabubřelé, vychcané, prozíravé, nemilosrdné, samaritánské a mnoho, mnoho dalších. Pro každého něco. Jeho vyprávění o válce je špinavé, cynické a velmi, velmi realistické.

Ovšem nenechte se mýlit, nejde o žádný protiválečný román. Autor rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí skutky těch či oněch. Války se prostě dějí. Nejde tady o válku samotnou, ale o lidi, kteří v ní bojují – jenže ti nebojují za nějaké významné poslání, či myšlenku. Bojují, protože jim to někdo přikázal. To není nic nového, to uznávám, ale Abercrombie si byl evidentně vědom toho, jak jednoduchou věc zpracovává a proto do toho dal všechno. Akce je prokládána smysluplnými myšlenkami a myšlenky zase zběsilou akcí. Úvahy nejsou nijak objevné ani novátorské, ovšem přesto zcela a naprosto trefné a chytré. O účelovosti válek…

„Tohle je podstata války. Že nutí lidi dělat nové věci s tím, co mají. Nutí je myslet novým způsobem. Bez války není pokrok.“ (str. 228)

…o hodnotě lidského života…

Hluboký Foss vyškubl ten kus papíru z Jižanovy ruky, utřel si nůž do zadního dílu jeho kazajky a pak mu položil botu na hlavu a strčil ho tváří dolů do zkrvaveného bahna. Nechtěl, aby vřískal. Jednak kvůli utajení, ale taky proto, že zkrátka v těchto dnech zjistil, že nesnese zvuky umírajících lidí. Když se to má udělat, no tak dobře, ale nemínil to poslouchat, ne, vážně, díky. Mělký už vedl Jižanovu klisnu po břehu dolů k bahnité řece. „Ta je ale pěkná, co?“ zeptal se a zašklebil se na ni.

„Neříkej ‚ona‘. Je to jen zvíře, ne tvoje žena.“

Mělký poplácal klisnu po jedné straně tlamy. „Vypadá líp, než vypadala tvoje žena.“

„To bylo hrubé a nevhodné.“

„Promiň. Tak co s… tím zvířetem tedy uděláme? Je to dobrý kůň. Mohl by stát pěkných pár-“

„Jak ho chceš dostat na druhou stranu? Nebudu se s ním tahat bažinami a na mostě se bojuje, pro případ, že by sis toho nevšiml, k sakru.“

„Všiml jsem si.“

„Zabij ho“

„Jenom říkám, že je to škoda, to je-“

„Tak ho, sakra, zabij, ať můžeme jít dál!“ Ukázal na Jižana ležícího u jeho nohou. „Já jsem zabil jeho, nebo ne?“

„Ale on nemá žádnou cenu!“

„Prostě ho zabij!“ (str. 273)

…či o hrdinství.

„Tak proč to děláme?“ zeptal se Žloutek a mračil se přes ječné pole zalité sluncem až ke kopcům v oparu. „Chci říct, nač všechno to úsilí a ti mrtví, když jsme tady nic nezískali?“

Tunny se poškrábal na hlavě. Nikdy Žloutka nepokládal za filozofa, ale každý má asi čas od času myslitelské chvilky. „Podle mých nezanedbatelných zkušeností válka něco změní jen málokdy. Trochu tu a trochu tam, ale celkem vzato jsou lepší způsoby, jak urovnat lidské neshody.“ Chvíli o tom přemýšlel. „Králové a šlechta a uzavřená rada a tak dál – nikdy jsem tak docela nepochopil, proč na těch válkách tak trvají, když uvážíme, že historie je přímo nacpaná poučením o tom, jak jsou marné. Válka je zatraceně nepohodlná věc, a jsou to právě vojáci s minimálními platy, kdo ji odnesou nejhůř.“

„Tak proč být vojákem?“

Tunny zjistil, že mu najednou chybějí slova. Pak pokrčil rameny. „Vždyť je to ta nejlepší práce na světě, ne?“ (str. 516)

Autor věnoval prostor několika desítkám postav, z nichž některé jsou významnější než jiné, ale žádná není nepodstatná. A opravdu se nemusíte bát, že byste se v postavách ztratili, protože tady žádní igráčci nevystupují. Každá z postav je natolik výrazná a natolik individuální, že si ji budete pamatovat ještě dlouho po dočtení. Už jen proto, že jen málokterá nakonec přežije.

V předchozích románech autor často sklouzával do stejného modus operandi, kdy cokoliv se mohlo podělat, podělalo se tím nejhorším možným způsobem. Tady se mu povedlo vyhnout se zaběhnutým klišé a opravdu není vždy zcela jasné, kam se děj pohne v další kapitole.

Stejně tak není román stavěn nijak lineárně, každý den bitvy probíhá jinak, každý střet je popisován trochu jiným způsobem. Osobně považuji za nejsilnější první větší střet, kdy vyprávění přeskakuje z jedné postavy na druhou a s její smrtí vždy přejde na toho, kdo ji zabil. Vzpomenete-li si na své dojmy při prvním sledování filmu Statečné srdce, kdy jste „naživo“ viděli, jak moc jednoduše a krutě se lidé dokážou masakrovat, dokážete si i představit, jak drsné střety v knize probíhají.

Hrdinové jsou zcela samostatným románem. Autor sice sem tam odkáže na své předchozí knihy, ale nijak významně na to, abyste je kvůli tomu museli znát. I proto bych rád knihu doporučil všem, kteří heroic fantasy milují, ale již tolik nemají rádi vícesvazkové ságy. Na závěr je třeba dodat, že se jedná o fantasy s minimem magických prvků. Tohle je o válčení a jeho smyslu v dějinách lidstva. A je úplně jedno, jestli to lidstvo pochází z našeho světa či ne. Protože když se nad tím zamyslíte, najdete i našich dějinách spousty podobných bitev.

Bitev, v nichž umírali lidé. Bitev, jejichž smysl vám možná vysvětlí generálové, historikové a kronikáři, ale zúčastnění rozhodně ne. Protože to byli právě oni, kdo bojovali o vlastní život.

A to je taky důvod, proč jsou Hrdinové tak skvělou knihou – prostou až béčkovou, a přitom tolik silnou.