Vskutešnosti Zmikund. Sestim smiř.

Jak se dozvíme z většiny rozhovorů a článků, Opráski sčeskí historje začaly vznikat na diskuzním serveru Okoun v místnosti „Čtyčpístek mame kemix“. Zde najdeme spoustu dalších podobných úchylných věcí, jako je Saýc, Pysek a Kunčička a mnohé další. Pokud vám Opráski přijdou úchylné/blbé/trap­né, pak raději nehledejte ty další. Z čtyřlístku, kde Fifinka je nakreslená jako kunda, bobík jako hovno, Piňda jako obrovský čůrák a Myšpulín jako největší zvrhlík, by se vám mohl totiž zvednout kufr. Stejně jako z homosexuálního Saýce, který jakožto gay má s krtečkem jediný problém – totiž, že Krtek ho má od hlíny. Simtě Saýc!

V mnoha článcích se také dozvíme, že to všechno má prapůvod v Dolanovi, což je komiks s neuměle nakreslenými postavičkami většinou z Disneyovek, a záměrně špatně napsanou angličtinou („Gooby pls“ nebo „Acualy is dolan“). Jak se pak dozvíme z různých pokusů tento fenomén popsat, tak „děj, dá-li se to tak nazvat, se většinou točí kolem hlavního hrdiny Dolana, který sexuálně zneužívá, vraždí a psychicky nebo fyzicky týrá ostatní postavy.“

První Dolan se objevil v roce 2010 ve Finsku a rozšíření tohoto severského humoru v tak krátké době je věcí, která si zaslouží pozornost. A pokud budeme upřímní – že u nás popularitu získaly právě Opráski je obrovským štěstím. Protože oproti ostatním komiksům z této líhně jsou nejenom lépe nakreslené, ale místy i neskutečně chytré a inteligentní. 

Autor neznámý

Autorem Oprásků je JAZ. Zůstává v anonymitě a jeho skutečnou tvář nezná vlastně nikdo. Z obecně známých faktů můžeme zmínit, že studoval historii na Univerzitě Karlově a nyní pracuje v Historickém ústavu Akademie věd ČR. To jsou informace, které jakožto městské legendy kolovaly v podzemí, a k nimž se na besedě se svými čtenáři sám autor přiznal.

Besedy proběhly dvě – jedna v Praze a jedna v Brně. Nicméně i zde zůstal autor skrytý v anonymitě, protože celou dobu odpovídal na otázky v masce Zmikunda. Autogramiáda pak proběhla způsobem, že autor seděl za zavřenými dveřmi a podepisoval v ústraní, nikým neviděn, nikým nepoznán. A protože ještě nikdo skutečné jméno nezveřejnil, neprozradil se dodnes.

Dá se to chápat – vědci jsou hrozné konzervy a veřejné přiznání se k Opráskům by sice znamenalo u studentů velké plus, ale u ostatních kolegů a vedoucích grantových komisí velké mínus. Oni vůbec historici, pokud dělají něco jiného než poctivou, těžkou, náročnou a vele-hodnotnou vědu, tak se to snaží všelijak utajit, anebo alespoň na sebe v profesních kruzích neupozorňovat – a vzhledem k tomu, že utajení mnohých je stále ještě aktuální, tak nedám ani příklady, kterými bych své tvrzení dokázal. Napadá mě snad jedině autor historických románů Vlastimil Vondruška, který své první detektivky vydával pod cizím jménem, aby si nepokazil kariéru historika.

Takže kdo tvoří Opráski nezjistíte. Ale aby tento článek byl exkluzivní, tak prozradím jedno obrovské tajemství. Četl jsem od autora Oprásků jednu z publikací, kterou vydal – nejenomže byla napsaná dobře, ale z každé stránky a z každé věty je poznat, že ten člověk toho ví sakra moc a že dějinám opravdu rozumí. Pokud studujete historii, je dost dobře možné, že jeho práci jste četli jakožto podklad ke zkouškám nebo státnicím.

Názornou ukázkou, jaký je autor, pak je i jeden z okamžiků během pražské besedy. Na otázku, jak v masce Zmikunda vidí, odpověděl bez nejmenšího zaváhání větou: „Děda viděl hůř“. Trvalo asi půl minuty ticha, než to aula plná mladých historiků pochopila (mně to trvalo asi půl minuty a pět vteřin, přiznám se bez mučení). A přesně takové jsou i Opráski – naprosto obyčejné a přitom občas v druhém plánu neskutečně inteligentní.

Fenomén

Před dvěma lety jsem s bývalými spolužáky z dob studia historie při hospodské debatě na Opráski narazil (tehdy jsem, pokud se dobře pamatuju, ještě byl ten nechápající člověk, co je neměl rád a rozčiloval se nad tím, jak jsou pitomé), a řešili jsme, kdo by to asi tak mohl psát – tehdy poprvé jsem se doslechl onu pověst, že to je nějaký „profík“. Za dva roky se z undergroundu, který znali jen někteří, stal fenomén dalece překračující hranice internetové komiksové tvorby.

Můžeme to zkusit rekapitulovat: nejprve pár Oprásků na internetu, sem tam sdílení a sem tam reakce nějakých soft grammar nazi (protože ti pravověrní z Oprásků museli dostat infarkt).

Dnes facebookovská stránka, která k datu 14.1.2014 měla 31041 fašounků. Kniha, jež dosáhla jen pár týdnů po prvním vydání dotisku a dnes náklad představuje několik deset tisíc kusů – a to zde platí ono cimrmanovské „Kniha? Spíš brožurka“, protože jde o útlounkou knížečku, kterou strčí do kapsy i ten, kdo neholduje kapsáčům.

Vystoupení v televizi, rádiu, články všude po internetu, prodej triček a dalších suvenýrů, hojně navštívené besedy (na té pražské bylo určitě něco kolem tří set lidí) a všelijaké rozbory odhalující „skutečnou pravdu“ (ostatně jeden z nich právě čtete). K tomu Křišťálová lupa za rok 2013 a v březnu 2014 výstava v Národním muzeu. Sakra – myslím, že i Kotleta by si přál takovou popularitu a prodeje, a přestože poslední dva roky válcuje fantasy komunitu, je jen žabařem oproti Opráskům!

Jedním z faktů, proč se o úspěších ví, je skutečnost, že většinu z nich autor dokáže zpracovat do komiksu. Dozvíme se tak nejenom, že historikům v AVČR dovezená pizza od „Dáme jído“ chutnala jen na 68%, ale i počet nových fašounků, prodeje knih a kde všude se o Opráscích píše. Tato kreativita spojená s naprostou aktuálností je pak dalším faktem, proč Opráski ovládají český internet.

Proč Opráski?

Nezbývá než se zamyslet nad otázkou, proč jsou tolik oblíbené. Jednak si myslím, že v tom je kus revolty mladých lidí – už jenom natruc pitomým češtinářkám.

Jenže facebookovská statistika tvrdí, že největší skupinou fašounků jsou lidé kolem třiceti, což možná leckoho překvapí, ale ve své podstatě to má logiku. Protože humor Oprásků docení zejména lidé s nadhledem a větší znalostí historie, než mají dnešní středoškoláci (nic proti nim, ale aby se dozvěděli všechno, muselo by jejich studium trvat o deset let déle a to by mě všichni ukamenovali). Opráski se totiž neobrací jen do středověku ke Zmikundovi a Huzovi, ale dost často glosují i události nedávné, které si mnozí starší pamatují.

Ne ve všech, ale v hodně z nich pak lze najít odkazy na různé historické události a fakta, která zůstávají člověku, který ve škole dějepis nesnášel, utajena. A na druhou stranu, mnohdy jsou Opráski vtipné i bez této znalosti. A oproti jiným komiksovým variacím na Dolana mají jednu obrovskou a nespornou výhodu: mají častěji než jiné komiksy i pointu!

A na závěr nezapomeňme na Zmikunda. Ten sám totiž je krystalicky čistou ukázkou toho, čím Opráski jsou. Zatímco my jej známe jako lišku ryšavou (což je v Opráscích krásně znázorněno) a panovníka, který byl zlý, poživačný, cholerický a vůbec špatný, tak z evropského kontextu šlo o jednoho z nejúspěšnějších panovníků, který dokázal vyřešit papežské schizma, odvážil se organizovat křížové výpravy a nebýt těch proklatých kacířských Čech, mohl být největším králem středověku dalece zastiňujícím svého otce.

Už jenom to, že se o něm mluví, pomáhá k tomu, aby se někdo o skutečnou historii zajímal. Mojí konspirační teorií pak je, že Opráski jsou placené z grantu od Evropské unie a jejich cílem je mezi mladými lidmi povzbudit zájem o historii. Kdo ví?

Poslední slovo

Aby tenhle chvalozpěv nevyzněl jenom jako reklama: je dost možné, že i po přečtení tohohle textu Opráski mít rádi nebudete. Je dost možné, že jsou prostě totálně mimo vás a nepochopíte je. Vlastně můžete mít pravdu – je to pár líbivých hlášek, jeden nebo dva vtipy a tuna obrázků nakreslených v malování (i když těch je jen pár – grafických programů používá autor vícero). Je to možné. Ale my ostatní víme, že Opráski jsou prima.

Pokud s tím nesouhlasíte, zbývá jediné, co se tomu dá říct: sestim smiř!