Pokračování dobrodružné sci-fi pro mládež Mezisvět, pod níž byl podepsaný i velký Neil Gaiman, se poměrně záhy po svém prvním vydání v zahraničí dostalo i na náš trh.I s Neilovým jménem na obálce.
Začněme otázkou, která v oblasti Stříbrného snu samozřejmě pálí ze všeho nejvíce – nakolik se prací na této knize zúčastnil sám Gaiman? Přestože jeho jméno si na obálce nestojí zrovna nejhůře, je v závorce zmíněno, že je jenom spoluautorem příběhu, který ve skutečnosti napsal Michael Reaves se svou dcerou Mallory. Neil byl tedy pouze jakousi autoritou v pozadí, která přispívala svými nápady. A samozřejmě: marketingovým tahákem. I to je způsob, jak dnes prodávat knihy.
Vrátíme se však k příběhu Joeyho Harkera, Poutníka mezi světy a jejich alternativními verzemi (tedy takzvaným altiverzem), vyplňujícími široké spektrum povahové škály mezi dvěma radikálními okraji – čistě magickým a ryze technologickým.
Jestliže si Joey myslel, že jeho příděl dobrodružství byl naplněn záchranou svého týmu z pasti magických zlounů HEXu, šeredně se spletl. V další z akcí je vysvobozen velice zvláštní dívkou, která umí Putovat navzdory skutečnosti, že na první pohled není, tak jako všichni Poutníci, jednou z jeho mnoha variací. Při další z tréninkových misí po návratu na základnu se navíc stane tragická událost, která Joeyho život posune k další nebezpečné výzvě.
Pakliže jste četli Mezisvět, takřka přesně víte, co od Stříbrného snění očekávat. Snad jen s malinkatým detailem – Stříbrný sen ani zdaleka neposouvá děj tak výrazně, jako Mezisvět. Jde spíše o epizodní, poněkud v kruhu bloumající příběh, kolem něhož je nabaleno několik záhadných otázek, k nimž se dále v sérii teprve dostaneme. Průměrně inteligentní čtenář však podle těch doočíbijicích náznaků jistě bude tušit, jakým směrem vane vítr. Může se vám také zdát, že hlavní hrdina od posledního setkání ušel pěkný kus cesty směrem k nesympatičnosti. A máte pravdu.
Naštěstí však zůstala nenáročnost, dynamika a sympatičnost světa, což je přesně to, co od odpočinkové literatury, jakou Stříbrný svět je, můžeme chtít. Především dobrodružstvíchtiví mládežníci jej snad dokonce i ocení – po celé čtyři hodinky, které jim četba zabere. A později s nejvyšší pravděpodobností úspěšně zapomenou.
No, mládežník už dlouho bohužel nejsem, přesto se mi to líbilo (ostatně jako celý “Mezisvět”). Takže pevně doufám v pokračování, i když je skutečně jasné o čem bude…