Jim Butcher: Akademův živel (Kodex Alera 2)

Jste milovníky dějin římské říše? Máte rádi dobrodružné a napínavé příběhy? Líbí se vám děj plný překvapivých zvratů a ve dne v noci sníte o tom, že ovládáte některý ze základních živlů našeho světa? Pokud jste odpověděli kladně byť jen na jedinou otázku, pak byste neměli váhat a po Kodexu Alera Jima Butchera bez zbytečného mudrování sáhnout.

Kalarus Brencis Minoris a jeho poskoci se potloukali na svém obvyklém místě, u fontány těsně před vstupem do jídelny. Jen pohled na toho chlapce Tavimu dokázal zkazit ráno. Brencis byl vysoký, pohledný mladík, s úzkou tváří a vznešeným vystupováním. Vlasy nosil dlouhé a nakadeřené, což se v jižních městech, a zvláště v jeho domovině, v Kalare, považovalo za módně dekadentní. Róbu akadema si nechal ušít z nejlepších látek, speciálně na zakázku, lemy měla vroubené nitěmi z pravého zlata. Na jeho šňůrce visely korálky ne z levného skla, ale z polodrahokamů, a na hrudi ho tížila široká přehlídka všech šesti barev, reprezentujících druhy živlovlády. Červené, modré, zelené, hnědé, bílé a stříbrné.
Jak se Tavi a Ehren blížili k fontáně, mezi nimi a surovci u kašny začala procházet skupina studentů z Parcie, jejichž zlatavě snědá kůže v ranním slunci přímo zářila. Tavi přidal do kroku. Potřebovali se jejich pozornosti vyhnout ještě pár dalších metrů.
Nepodařilo se. Brencis vstal ze svého místa na okraji fontány a rty se mu zkroutily do širokého, radostného úsměvu. „Ale, ale,“ řekl. „Malý písař se rozhodl vyvenčit svoji zrůdičku. Nejsem si jistý, jestli tě s ním pustí do jídelny, pokud ho nevezmeš na vodítko, škrabale.“
Tavi se na Brencise ani nepodíval, pokračoval dál, aniž by zpomalil. Byla šance, že když si druhého chlapce nebude všímat, nemusel by pokračovat s dalším nátlakem. Ehren se ovšem zastavil a zpražil Brencise pohledem. Olízl si rty a rázně mu oznámil: „Není zrůda.“
Brencisův úsměv se jen rozšířil, jak zamířil k nim. „Samozřejmě že je, škrabálku. Vladařova ochočená opice. Jednou se mu podařil nějaký kousek, tak ho teď Gaius chce všem ukazovat stejně jako kterékoliv jiné cvičené zvíře.“
„Ehrene,“ odtušil Tavi. „Jdeme.“
Ehrenovi náhle zajiskřilo v tmavých očích, rozechvěl se mu dolní ret, ale zdvihl bradu a statečně Brencisův pohled opětoval. „Není to zrůda,“ trval na svém.
„Chceš mi tvrdit, že lžu, škrabálku?“ zeptal se Brencis. Jeho úsměv nabyl na zákeřnosti, chlapec si protáhl prsty. „A to jsem si myslel, že už ses naučil úctě k těm lepším.“
Tavi frustrovaně zaskřípal zuby. Nebylo fér, že se pitomci jako Brencis dokázali tak nenuceně vytahovat a předvádět, zatímco po slušných lidech, jako byl Ehren, se tu neustále šlapalo. Brencis je rozhodně nehodlal nechat projít v klidu.
Tavi věnoval Ehrenovi krátký pohled a zavrtěl hlavou. Kdyby nebylo Taviho, menší chlapec by tu ani nebyl. Tavi se za něj cítil zodpovědný. Obrátil se k Brencisovi čelem a oznámil mu: „Prosím, nech nás být, Brencisi. Jen se chceme nasnídat.“
Brencis si přiložil dlaň za ucho, ve tváři hrané zmatení. „Slyšeli jste něco? Variene, zaslechl jsi něco?“
Za Brencisem dva z jeho nohsledů vstali a neuspěchaně zamířili k nim. Varien byl středně vysoký, podsadité postavy. A i když se látka jeho uniformy nemohla rovnat Brencisově, pořád ji měl lepší než Tavi. Nadváha se mu odrážela i v obličeji, dodávala Varienovi mrzutý, rozmazlený výraz. A i když měl vlasy upravené podobně jako Brencis, byly příliš jemné a zplihlé, aby se mu pořádně kroutily. Na šňůrce se mu houpalo několik bílých a zelených korálků, které se zvláštně bily s barvou jeho kalných, oříškově hnědých očí. „Možná tady pískala nějaká krysa.“
„Možná,“ přisvědčil Brencis vážně. „Tak, písaři, co bys radši? Bláto, nebo vodu?“
Ehren polkl a o krok ucouvl. „Počkej, nechci potíže.“
Brencis se zúženýma očima přešel k Ehrenovi a popadl ho za roucho akadema. „Bláto, nebo vodu, ty zbabělé čuně.“
„Bláto, můj pane,“ naléhal Varien, v očích se mu nehezky zajiskřilo. „Pohřběte ho v něm až po krk, ať se ten jeho chytrý mozek chvilku opéká na sluníčku.“
„Nechte mě být!“ řekl Ehren, hlas mu zděšením přeskočil do výšky.
„Takže bláto,“ řekl Brencis. Rukou ukázal na zem, ta se pod silou jeho vůle vyboulila a zachvěla. Na okamžik se nic nedělo, ale pak se začala půda hýbat a rozměkla. Na směsi hlíny a živlem přivolané vody se vytvořila bublina a s vlhkým mlasknutím praskla.
Tavi se rozhlížel, jestli odněkud nepřijde pomoc, ale žádná nebyla v dohledu. Neprocházel kolem žádný z maestrů, a až na Maxe se nikdo ze studentů neodvážil Brencisovi postavit, když se zrovna bavil na cizí účet.
„Počkejte!“ vykřikl Ehren. „Prosím, to jsou jediné boty, které mám!“
„Tak dobře,“ oznámil mu Brencis. „Jak se zdá, tak měla ta vaše rodinka svobodných zemanů ještě generaci šetřit, než sem někoho poslala.“
Tavi musel Brencisovu pozornost odlákat od Ehrena a napadla ho jediná možnost, jak to dokázat. Sklonil se, nabral plnou hrst promočené hlíny a mrštil ji po Brencisově hlavě.
Mladý Kalařan ze sebe vydal krátké, překvapené vyheknutí, když se mu bláto rozpláclo o tvář. Brencis si utřel obličej a pak šokovaně zůstal zírat na své špinavé prsty. Skupinka studentů přihlížející jejich výměně názorů vybuchla tlumeným smíchem. Když se ale Brencis zuřivě rozhlédl kolem, všichni odvrátili zrak a skrývali úsměvy za zdviženýma rukama. Brencis zpražil Taviho pohledem, oči mu přetékaly vztekem.
„Jdeme, Ehrene,“ zavelel Tavi. Popostrčil menšího chlapce za sebe a směrem k jídelně. Ehren sice zakolísal, ale pospíšil si za ním. Tavi ho následoval, čelem otočený stále k Brencisovi.
„Ty,“ zavrčel Brencis. „Jak se opovažuješ.“
„Nech to být, Brencisi,“ řekl mu Tavi. „Ehren ti nikdy neublížil.“
„Tavi,“ sykl varovně Ehren.
Tavi vycítil čísi přítomnost za sebou už ve chvíli, kdy jeho kamarád promluvil, a sjel do dřepu. Pak se vrhl stranou, právě včas, aby uhnul dvěma máchnutím těžkých rukou patřících Renzovi, druhému z Brencisových poskoků.
Tenhle chlapec byl jednoduše obrovský. Do výšky, do šířky… stavěný byl podobně jako stodoly nebo skladiště. Ty byly taky velké, prostorné… a jednoduché. Hranatou tvář s drobnými očky mu lemovaly tmavé vlasy a neupravené náznaky plnovousu. Renzo si nechal ušít tuniku akadema z obyčejné látky, ale díky jeho mohutnosti na ni musela švadlena použít dvakrát tolik látky než na normální oděv. Na šňůrce kolem krku se mu houpaly jen těžké hnědé korálky, ale zato jich byly spousty. Udělal další krok k Tavimu a pak znovu máchl obrovskou pěstí.
Tavimu se před touhle ránou podařilo také uskočit. Vyštěkl: „Ehrene, najdi maestra Galla!“
Ehren překvapeně vykřikl. To donutilo Taviho ohlédnout se přes rameno. Varien držel drobného písaře pažemi kolem ramen a bolestivě ho svíral.
Tavi se tak nedokázal vyhnout Renzovu dalšímu útoku. Velký, tichý hoch ho popadl, zdvihl a bez nejmenších okolků ho hodil do fontány.
Tavi tam padl, až voda vystříkla. Byla tak studená, že ho to obíralo o dech. Chvíli sebou házel, nebyl si jistý, kde je nahoře a kde dole, a pak se mu podařilo v šedesáti centimetrech vody ve fontáně jakž takž narovnat. Posadil se a prskal.
Brencis stál u fontány, bláto mu kapalo z ucha a špinilo jeho krásné oblečení. Pohlednou tvář měl zkřivenou zlostí. Zdvihl ruku a pak trhnul zápěstím v ledabylém gestu.
Taviho obklopil sloupec vody, jako by měla tekutina vlastní vůli. Přelila se přes něj vlna spalujícího tepla, z vody vytryskla pára a rozptýlila se. Tavi přidušeně zalapal po dechu. Zdvihl jednu ruku, aby si zaclonil oči, zatímco druhou se opíral, aby neupadl. Vlna tepla opadla stejně rychle, jako se objevila.
Tavi zjistil, že nemůže pohnout ani prstem. Rozhlédl se kolem sebe. Když se mrak páry rozptýlil, ukázalo se, že se voda ve fontáně proměnila v pevný, zmrzlý led. O okamžik později se mu do kůže zakousla zima, pokoušel se i přes pevné sevření ledu pořádně nadechnout.
„J-jak,“ zamumlal, pohled upřený na Brencise. „Jak jsi to udělal?“
„Živlovláda v praxi, zrůdo,“ oznámil mu Brencis. „Přeci jen, ohňovláda je o ovládání tepla. A já ho teď z vody všechno vyhnal. Pokročilý způsob ovládání živlu, samozřejmě. I když od tebe bych zrovna neočekával, že bys pochopil, jak to funguje.“
Tavi se rozhlédl po nádvoří. Varien stále věznil Ehrena v bolestivém sevření. Písař krátce, namáhavě dýchal. Mnoho studentů, kteří ještě před pár okamžiky přihlíželi, mezitím odešlo. Z toho plus minus půltuctu akademů, co zůstali, se k fontáně nepodíval ani jeden. Najednou je začaly vášnivě zajímat jejich knihy, snídaně nebo střecha nějaké budovy v kampusu.
Z ledových jehliček zimy se staly nože. Paže i nohy Tavimu pulzovaly bolestí, těžko se mu dýchalo. Popadl ho strach, srdce se mu namáhavě, prudce rozbušilo.
„Brencisi,“ ozval se znovu Tavi. „Nedělej to. Jestli se maestrové…“
„Ti se zrovna o tebe nebudou zajímat, zrůdo.“ Prohlížel si Taviho s uvolněným, vypočítavým výrazem. „Já jsem nejstarší syn alerského vznešeného pána. Ty nejsi nikdo. Jsi nicka. To ti ještě nedošlo?“