A tak přestože slovutní páni kritikové a recenzenti lamentovali nad „originalitou“ příběhu (Podívejte, drahouškové, vždyť je to jen lacině flagrantní kompozice ze všeobecně známých motivů z antiky: gladiátorských her a báje o krétském Minotaurovi, do jehož bludiště jsou každoročně odváděni vyvolení chlapci a děvčata z poraženého národa aténského soupeře; i současné populární kultury: Kingův Běžící muž či japonské Battle Royale, jehož funkce předlohy je do očí bijící, přičemž výsledný celek je zahalený v marném pokusu -sic!- o dystopickou atmosféru ála Orwellovo legendární dílo 1984.), rozjívené dívenky a mládež všeobecně chodily na Katnissino zápolení v aréně Hladových her po milionech a úspěch to byl ohromující. A studio Lionsgate řeklo, že to bylo dobré.

Takže se Katniss opět vrací na plátna kin.

Jestliže si myslela, že vítězstvím v Hladových hrách se dostala z obliga v dalších kolech, šeredně se spletla. Svrchované hlavě Kapitolu, prezidentu Snowovi, totiž nevoní symbol odporu, který se vyvinul z jejího vzdorovitého gesta v závěru her. V okrscích to vře, jak si zdejší utlačované obyvatelstvo stále více troufá odporovat. Z Katniss se stal idol těchto lidí, jejich modla, ztělesnění jejich nadějí.

A jako takovou ji musí Kapitol zlomit, rozprášit jeji legendu a zažehnat odpor. Lid je sevřen v kleštích brutality, popravy a tělesné tresty halí vesnice do mrtvolného ticha. A Katniss?

Vzhledem k tomu, že mocipáni pravděpodobně nedisponují návaly kreativity, nenapadne je nic jiného, než Katniss a Peetu, naoko pár a miláčky davu, vrhnout do arény ještě jednou. Tentokrát v jubilejních hrách, kde si to rozdají splátci vybraní pouze z řad vítězů předchozích kol.

Zápletka zní podobně předchozí části, oněch totožností je ve Vražedné pomstě až nemile mnoho. Nové ukazování se potenciálním sponzorům, seznamování se s protivníky, tv rozhovory, uchvácení módou… A přitom některé z pasáží se daly celkem snadno prokrátit případně odstřihnout. I přes zřejmou dějovou sounáležitost je však Vražedná pomsta v lecčem prakticky opakem prvního dílu. V něm byla totiž zajímavější polovina filmu z arény, v případě Vražedné pomsty převládá divácké zaujetí naopak nad první částí.

Na režisérskou židličku se posadil Francis Lawrence, zkušený filmař, jehož osoba stojí pod hity Constantine či Já, legenda, a potvrdil, že rozhodně umí pracovat s atmosférou. Totalitní režim v jeho verzi už není náznakový, ale podstatně životnější a hmatatelnější (na klasiky dystopického subžánru však stále nedosahuje). Lawrence nad svým předchůdcem Garym Rossem ční i v akčních pasážích – kde mu ovšem podráží nohy knižní předloha (což pouze předpokládám, nemám s ní zkušenosti), která operuje převážně se střety se samotnou arénou, namísto ostatních protivníků. Takže místo kuchání, lámání vazů a probodávání dostáváme převážně střety s vodou, jakousi nelogicky se chovající mlhou a paviány.

Na druhou stranu však lehce selhává ve vztazích a postavách. Scénář v jejich vykreslování působí stejně ploše jako v předchozí části: pofidérní milostný trojúhelník stále nefunguje, postavy neopouštějí svoje škatulky a jediný zvrat je snadno odhadnutelný. Z hlavní hrdinky Katniss se dokonce stává přicmrnda, která dějem v zásadě ani moc nehýbe, pouze se s někým „sveze“. Díky tomu nemá Vražedná pomsta tolik šancí zasáhnout své publikum emocionálně (ač jedna, dvě v tomto směru funkční scény se přeci jen najdou).

Naštěstí je tu Lawrence, který je v otázce dynamiky filmu natolik zručným tvůrcem, že se nemáte šanci přes většinu stopáže nudit. A to je nakonec v případě moderních gladiátorských her to hlavní.