Byzantium: Upíří příběh

Všem Edwardům světa navzdory

Byzantium je parádní film. To jen tak na úvod. Vzhledem k tomu, že v jeho nitru vše pohání mateřská láska, a vzhledem k jednomu zvratu na konci, je to dokonce parádní vánoční film. Znáte to: pokoj lidem dobré vůle a těm ostatním urvat hlavy na bělostném sněhu. Asi jako to udělá Claire jednomu slizákovi cca pět minut po začátku filmu. V tu chvíli budete mít seznámení s oběma hrdinkami za sebou a také budete vědět, co od filmu čekat…

A i když by vás třeba mohla mladičká (již dvě stě let) upírka Eleanor s nádherně modrým pohledem Saoirse Ronan iritovat svou touhou psát si deníček, nutkáním posílat jeho stránky po větru a čekáním na toho pravého, komu by vypověděla svůj příběh, vždycky tu bude Claire ve šťavnatém podání Gemmy Arterton, holky krev a… krev. Její hrdinka ví, že život je pěkná mrcha a je třeba chopit se každé příležitosti, i kdyby před vámi „stála“ s tím nejhnusnějším důstojníkem Jejího Veličenstva, i kdyby to znamenalo klečet, ležet, plazit se. Pro záchranu vlastní dcery je dovolené cokoliv.

Problém samozřejmě je, co to s tou dcerkou udělá. Eleanor by se na první pohled bez problémů ukryla do nějakého posttwilightovského hitu, ale na druhý pohled by tam působila jako Wendy Adamsová na táboře Mladých křesťanů. Její charakter dává zatracený smysl: vychovávána v sirotčinci, nadto irském, neustále vedena k tomu mluvit pravdu a konat dobro… a v kontrastu k tomu dvě stě let na útěku, kdy se vaše matka prodává a bez milosti zabíjí každého, kdo by onu pravdu, kterou v sobě dusíte, mohl odhalit…

Takže ano, máme zde film, který je kulantně řečeno o vztahu matky a dcery a o opuštění hnízda. A také o vykořisťování žen – Bratrstvo navíc není proti upírům jako takovým, jen se jim hnusí představa žen-upírů a nepřiznávají jim právo „tvořit“, rozuměj nové upíry… Naštěstí jsou tato témata natočená Neilem Jordanem, který upíří motivy nepovažuje jen za okrasu, ale brutálně jimi podtrhává cosi obecně platného.

Však také má s upíry zkušenosti – právě on před devatenácti lety natočil Interview s upírem. Jeho snímek, chlubící se skvostným obsazením (Tom Cruise, Brad Pitt, Antonio Banderas, Kirsten Dunst a další) byl a dodnes zůstává parádním příspěvkem k upířímu kánonu. Podtrhl aristokratičnost „dětí noci“, jejich sexuální přitažlivost… ale nikdy nezapomínal, že jsou to zatraceně vražedné bestie a na jejich hladovém pohledu není nic hezkého. Bohužel, na to se za ta léta dost pozapomnělo a je ironií dějin, že Interview s upírem stálo na počátku „emoizace“ upíra.

Možná i proto se Jordan po letech k upírům vrátil. Jeho Byzantium je přitom v mnoha ohledech naprostým opakem předchozího snímku: pryč je mocné hollywoodské zázemí blockbusteru, pryč jsou hvězdy první jakosti, pryč je v podstatě tradiční příběh a pryč je mužský pohled na svět.

Místo toho přivítejte vizuálně dokonalý, ale zároveň dost odtažitý snímek, který je nejživější tehdy, když se Arterton koupe v krvi, což dělá ovšem poměrně často. Pryč jsou i relativně sympatické postavy – Claire prostě je mrcha, jinak to neumí, Eleanor je mimoň a její vyvolený anemik je mimoň na kvadrát (jejich love story je ovšem pořád jedna z nejlepších a nejvtipnějších milostných linek za hodně let… no, asi tak od Ať vejde ten pravý). A Noel, rytíř na bílém koni, v jehož domě po matince rozjede Claire svůj byznys, je prostě prostředníček ukázaný všem, kdo pořád ještě slzí nad Pretty Woman.

V každém záběru je pak vidět, že Jordan nekecal, když tvrdil, jak jej zajímají monstra a jejich nelogičnost. Byzantium ve svém ději a některých detailech skutečně není logické, ale o to více je pudové a oslovuje (a oslavuje) vše iracionální. A pak je zatraceně znát, že Jordana opravdu štvou současné tendence k vykastrování upíra. V jednom rozhovoru ostatně prohlásil, že mohl ten film natočit tak, aby na něj chodila tupá teenagerská hovada, nebo tak, aby se líbil jemu a jeho kámošům. Vydal se druhou cestou, důsledně.

A za tu odvahu je třeba smeknout. Vůbec pak nevadí ani změny oproti upířímu kánonu (předpokládám, že obsažené již v divadelní předloze, ale vždy je na režisérovi, co si do filmu vezme a co ne, že?). Ty posuny jsou přinejmenším stejně zásadní jako u Twillightu, ale prostě neuráží. Upíři běžně chodí na slunci, spí, místo zubů jim rostou nehty a vytváří je jakýsi tajemný rituál prováděný ve svatyni na ostrůvku ztraceném kdesi u irského pobřeží…

Jenže ani jedna z těch změn tu není proto, aby obrousila hrany upířímu monstru, aby jej učinila masově konzumovatelnějším. Ne, tady se ukazuje na jeho vymknutost z řádu věcí, na temnotu a mystérium krve. A že je pořád zachována povinnost pozvat jej dovnitř, to je v tomto kontextu nejen dárek tradicionalistům, ale i velmi povedený vtip…

A tak radím dobře a naléhavě: běžte na ten film do kina. Už proto, že se v nich ohřeje maximálně dva týdny. A pak si sežeňte poslední film Jima Jarmusche nebo Žízeň Chan-wook Parka. A ještě jedna věc…

Kdysi, ještě v Ikarii, vyšla recenze na Žhářku Stephena Kinga. Už nevím, kdo tu recenzi psal (i když by mě to docela zajímalo), ale v jejím závěru rozhodně dosáhl (nebo dosáhla) svého recenzentského Olympu, když napsal(a), abychom nevěřili konci knihy, že ta holka je mrtvá…

U závěru Byzantia mám silné nutkání vykřikovat cosi podobného. Pokud by mělo Byzantium takový konec, jaký by měla v ideálním případě Žhářka, byla by to naprostá pecka. Kdyby nastoupila varianta bé (ta ženská je mrtvá), byla by to výborná, skvostná záležitost…

Zde ovšem působí ono… kouzlo Vánoc (které pochopitelně s filmem nemají nic společného), a tak je Byzantium JEN skvělým zážitkem a tolik potřebným podříznutím všech kvičících a třpytkujících Edwardů světa. I za to ale velký dík, pane Jordane.