Simon Pegg – Nick Frost – Edgar Wright. Pravděpodobně jste o tomto týmu slyšeli. Jejich revírem jsou bránice, jejich tempo je… no, tím končíme. Trojice spolu přeci šest let nepracovala. Nyní se však znovu sešli na jednom snímku, aby završili svoji Cornetto trilogii.
 |
A tak se ve své dekonstrukčně-žánrové cestě po Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení zastavili U Konce světa. A to nejen na pintě oroseného, tekutého chleba ve stejnojmenné putyce, ale i tváří v tvář mocnostem, které ohrožují celé lidstvo. A přitom to začalo docela nevinně. Když vynecháte pár detailů, které si s nevinností rozhodně netykají.
To si takhle v pubertě zamrzlý ztroskotanec Gary dovedl přiznat, že v životě prakticky nic nedokázal, a tak se upíná ke vzpomínce na chvíli, kdy byl nejblíže tomu v něčem uspět. Na rok 1990, městečko Newton Haven a na pivní výzvu, kterou se čtyřmi přáteli tehdy coby nejryzejší puberťáci málem dokončili – dvanáct piv z dvanácti různých hospod během jediné noci, maratón zvaný „Zlatá míle“. Zkrátka krize středního věku. V hloubání nad svým životem Garyho nenapadne nic jiného, než svolat starou partu a úspěšně zvládnout, co se jim kdysi nepodařilo. Jestli se však za tu dobu něco změnilo víc než sami pánové, pak je to Newton Haven.
Městečko se změnilo k nepoznání – je poklidné, uniformované, až utopicky idealistické. Záhy parta zjistí proč. Newton Haven ovládají mimozemšťané. Armády mimozemšťanů, kterým staronoví návštěvníci nevoní. Tím se pivní maraton značně komplikuje, „pět mušketýrů“ se však nevzdává a Gary stojí před zásadní otázkou – co je ochoten obětovat pro splnění svého cíle, pro nalezení sebe sama, zajde pro pivo až na konec světa?
Spojitosti mezi předchozími částmi Cornetto trilogie, Soumrakem mrtvých a Jednotkou příliš rychlého nasazení, naleznete snadno (samozřejmě kromě samotné přítomnosti Cornetto kornoutu). Boj proti velké přesile, dekonstrukce kinematografického subžánru, přičemž je hojně odkazováno na jeho hlavní představitele, a občas se sklouzne až do vod parodických. Po zombie filmu a akční detektivce se trojice tvůrců ocitla v sociální sci-fi. Jistě budete při sledování U Konce světa vzpomínat na Invazi lupičů těl, Věc, romány Johna Wyndhama, Stephordské paničky, možná i Četníka a mimozemšťany.
Film využívá i dějovou výstavbu sci-fi děl – pomalejší syžet v průběhu a epické, až přeplácané finále. (V tomto případě poté ještě přeplácenější epilog.) Zároveň se svým odkazováním a stavbou snaží přimykat k mýtickým příběhům a legendám. A pod tím vším kritika. Sociální integrace a globalizace – vždyť co jiného emzáci ve snímku zastupují než instituci nikoliv nepodobnou Evropské unii? U Konce světa se vysmívá autoritám, vzdoruje uniformitě, vyzvihuje individualitu.
Problém je, že tentokrát poměrně nezajímavěji. Pánové se ve scénáři sice snažili a opět do něj napasovali kvantum hlášek, zábavné charaktery a situace, přesto po zhlédnutí zůstává pocit nenaplněného potenciálu. Snad je to tím, že jsme se s podobným druhem humoru setkali již dvakrát, přičemž U Konce světa za svými předchůdci lehce zaostává. Ve vztahu k nim je zajímavý vývoj postav Simona Pegga – z ňoumy v macho týpka.
Kdybych měl na U Konce světa vyzdvihnout jednu jedinou věc, byly by to akční scény. Režisér Edgar Wright po Scottu Pilgrimovi opět dokazuje, že je v jejich choreografii, snímání a následném sestříhávání mezi současnými tvůrci jedním z nejnápaditějších. Díky tomu se může U Konce světa chlubit akčními sekvencemi výrazně zajímavějšími (pokud ne nejlepšími z letošního roku) než je tomu u titulů, kde akce hraje primární roli. Režie komiksového Ant Mana zdá se leží ve správných rukou.
Shrnuto a podtrženo: U Konce světa je rozhodně zábava, která však neobstojí v porovnání s očekáváními, které se k filmu vázaly, a které stály na pevných základech prvních dvou dílů Cornetto trilogie. „Hrozí“ však, že na druhý pohled zaujme víc – tak, jako tomu bylo i u jeho předchůdců.
