“Prostě nepíši tak, jak se očekává,” přiznává Jan Poláček

Jaké dva Ladislavy Fukse jste ve své poslední knize Příběh spalovače mrtvol vlastně představil?

Já doufám, že je to stále jeden a ten samý. Jistě máte na mysli podtitul knihy Dvojportrét Ladislava Fukse. Potom mohu říci, že ten v pořadí druhý je stvořený ze vzpomínek pamětníků, časopiseckých rozhovorů, archiválií a vlastních vzpomínek autora, a ten první, „beletristický“ Fuks pak v takto vytvořeném světě ožije a chová se podle vymezených osobních dispozic.

Zajímalo by mě, proč jste se rozhodl umístit onu beletristickou část knihy, podle mě mylně označovanou za novelu, na začátek, a teprve pak nastínit, k jakým poznatkům o Fuksovi jste vlastně dospěl. Doufal jste, že tak bude kniha čtivější a že když v úvodu čtenář nenarazí na spousty faktografických údajů, tak ji hned neodhodí?

Teď už mi to přijde zcela samozřejmé. Čtenář se s hlavním hrdinou seznámí a prožije s ním nelehký výsek života, až potom má možnost jeho postoje a jednání v příběhu konfrontovat s fakty. Vlastně si může ověřovat, do jaké míry je ta zdánlivá dvojice Fuksů z vaší první otázky identická. O vlivu na čtivost jsem vlastně ani neuvažoval. Snažil jsem se, aby i ta faktografická část byla svým způsobem příběhem, takovou dobrodružnou cestou po stopách tajemného autora.

V knize jste se pokusil překlenout i „bílá místa“ ve Fuksově biografii. Proč je tolik potřeba proniknout do spisovatelova nitra či soukromí, nemluví za něj dost jeho vlastní dílo?

Není nutné pronikat do autorova soukromí. Záleží na zájmu čtenáře, na přístupu k literárnímu dílu. Může se stát, že čtené přesáhne hranice spotřebního zboží a zaujme do té míry, že máte zájem autora poznat více. U Fukse bych rčení o díle, které mluví za autora, přeneseně bral. Musí ale jít o čtenáře poučeného o souvislostech. V obecné rovině to vnímám tak, že dílo za autora sice hovoří, ale o něm v podstatě nic neříká. Obzvlášť když vezmeme v úvahu třeba široké spektrum žánrové literatury. Můžete číst příběh, který někdo vymyslel či zkonstruoval, dočíst a odložit. Popřípadě sáhnout po dalším dílu. Ale můžete číst o tom, co někdo skutečně prožil, a potom se třeba začnete zajímat i o to, kdo to vlastně je či byl za člověka.

Všude je teď citována legendární věta z Fuksových pamětí: „Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách.“ Fuks nás vlastně vyzývá, abychom si ho z jeho díla zrekonstruovali, nebo ne?

No, on k tomu nevyzýval, on se tak spíše bránil před dotěrnými dotazy. Nebyl sdílný, nerad hovořil o sobě, o své tvorbě. Řekl, že je ve svých knihách… a mohl si to dovolit, protože vždy zdůrazňoval vlastní prožitek. Pokud ho dokáže autor dobře literárně ztvárnit, bývá obvykle takový příběh silnější než situace vycucaná z prstu.

O interpretaci Fuksových děl se už pokoušeli jiní, snad nejúspěšněji A. Kovalčík se svou teorií masek. Pomohla i Vám?

Každá literárněhistorická teorie je osobní interpretací autora, která může, ale nemusí, odpovídat realitě. Pan Kovalčík byl ve své práci důsledný a důkladný. Někdy možná až moc. Jeho kniha je ale určitě inspirativní a mohu ji doporučit.

Často se tvrdí, že Fuksovy knihy si žádají pozorného čtenáře, který dokáže složitě rozšifrovat spleť zakódovaných náznaků a emocionálně ustát ono „znepokojivé cosi“, prostupující celé spisovatelovo dílo. Najdou se dneska ještě tací?

Ono vlastně není třeba luštit, stačí jen číst a nechat se lapit příběhem. Ladislav Fuks tomu říkal rezonanční metoda. Byl mistrem detailů a k takzvané rezonanci došlo, když se nějaký znepokojivý detail vázal k více než k jedné rovině příběhu. Skutečnost, že ho nelze jednoznačně přiřadit, pak vyvolává ve čtenáři nejistotu, příběh se stává neuchopitelným a nejasným, atmosféra houstne… Kdo ale ví, jak to bylo. Je možné, že ani samotný Fuks by nemohl vždy podat, pokud by se mu tedy chtělo, vysvětlení. Třeba některé věci byly vepsané jen pro umocnění té zmíněné nejistoty. Třeba je to jen neobvyklý autorský styl. A můžeme i to „třeba“ ve dvou předešlých větách vynechat.

Měl Fuks zajímavý život? Bylo opravdu o čem psát? Já z Vaší knihy totiž cítila určitý záměr, skoro by se chtělo parafrázovat jiný pokus o „dvojportrét“, tentokrát našeho nejkontroverzněj­šího básníka, a zvolit alternativní podtitul „Demystifikovat Fukse“.

To je samozřejmě věc názoru. Z mého pohledu jeho život zajímavý byl, a pokud ne zajímavý, tak přinejmenším velice neobvyklý. O demystifikaci bych v tomto případě ani nemluvil, spíše šlo o mírné narovnání jeho mediálního obrazu, který byl řadu let zkreslován.

Musí být spisovatel hrdinou a dělat hrdinské činy, třeba i tváří v tvář totalitnímu režimu? Nebo může být člověkem z masa a kostí, možná i zbabělcem či vrahem? Přestává pak být dobrým spisovatelem?

Fuksova „slabost“ byla naopak pro jeho literární dílo přínosem. Jeho knihy nejsou o hrdinech a silných osobnostech, jsou o bojácných a nejistých obyčejných lidech. Takový byl a takové postavy tvořil, zřejmě pro něj nebylo vyhnutí.

Dokážete spočítat, kolik času jste vlastně věnoval knize Příběh spalovače mrtvol? Není to na hobby trochu moc? Co na to Váš zaměstnavatel, rodina?

O Ladislavu Fuksovi jsem začal psát někdy na počátku roku 2011, trvalo to tedy s přestávkami necelé tři roky. Je to hodně, nebo málo? Na můj obvyklý průměr je to až moc rychle. Většinou novou knížku začínám, když je předešlá vydaná a skončí kolotoč s propagací. Prostě když už začne žít vlastním životem. Zaměstnavatele nemám, za což děkuji bohu den co den, žena je vesměs shovívavá, i když mé temné a ponuré texty nijak nemiluje. Pokaždé je ale první, kdo můj výtvor, někdy se sebezapřením, přečte. Asi si zvykla, že to na mě čas od času přijde a něco začnu psát.

Našel jste nakonec všechny odpovědi, které jste hledal?

Vždycky zůstanou nějaké otázky nezodpovězené. V tomhle případě se ozývají i pamětníci se střípky vzpomínek. Pro mě je potěšující, že nikdo nezpochybnil mou novelu. Všechno, co je v ní napsáno, se stalo, anebo se alespoň s velkou pravděpodobností mohlo stát.

Ale zmínila jste se, že vám moc nesedí označení novela pro můj beletristický text a máte určitě pravdu. Postupem času jsem ho sice začal používat, ale v pořádku moc není. Slečna Julie Nováková použila ve své recenzi pro časopis XB-1 označení „beletristický portrét“. To mi přijde velice výstižné.

Možná můžeme mluvit až o jakési fascinaci Fuksem. Dokonce někdo použil výraz, že Vás Fuks „uhranul“. Možná na tom něco bude – i když se mu to povedlo zprostředkovaně, přes artefakty. Vždyť jste pátral po každé jeho písemné památce, dokonce jste „lovil“ i záběr dveří do jeho bývalého bytu. Není v tom kus magie?

Je to takové oslovení z tmy, které nelze odmítnout… Možná v tom kapka magie je.

Fuks mi připomíná mága i jinak. Svým zvukomalebným jménem a také svou schopností žít v mnoha místnostech, byť reálně obýval malý pražský byt, v němž měl pro sebe jen jediný pokoj. Nepřipomíná to silně jeden z typických atributů mágova sídla v klasické fantasy?

Já bych spíše odhadoval nějakou fobii. Prázdné stěny v něm vyvolávaly nejistotu, a tak je do posledního místa zaplnil. A potom možná i nějakou profesní deformaci. Pořádal sbírky, oblíbil si muzeum kuriozit na zámku Kynžvart, a tak si něco podobného vytvořil i doma. Určitě to dělal více z vlastní potřeby než z touhy někoho třeba šokovat. Navíc byl věřící člověk. Možná tedy spíše svým způsobem občasný poustevník. Nepříliš praktický člověk, mnohdy naivní a vzdálený realitě.

Jste hrdý, že jste objevil Fuksův hrob, když se tak nějak „zapomnělo“, kde vlastně leží? Dokonce jste vyslal do světa výzvu, aby lidé ve výročí autorových devadesátých narozenin přinesli na hrob svíčky. Mají staré rituály ještě šanci dnes někoho oslovit?

Rituály jsou velice důležité. V určitém věku to pozná každý. V knize je vlastně v příběhu i má osobní linka a ta je svým způsobem také rituálem. Samozřejmě jsem rád, že jsem mohl obdivovatelům Ladislava Fukse poskytnout plánek s místem jeho posledního odpočinku. Snad by byl rád i on. A podařilo se mi ovlivnit i to, že jeho hrob změnil svou tvář. To mě také velice těší.

Knize jste věnoval nemalé úsilí. O úskalích badatelské práce se i sám zmiňujete. Zvedá Vás ze židle představa, že si budou lidé o Fuksovi časem pamatovat hlavně to, že byl homosexuál, donášel StB a napsal něco o šíleném vrahovi z krematoria?

Mluvil jsem o nápravě mediálního obrazu Ladislava Fukse. Takže doufám, že až bude nějaké další výročí, nebude už nikdo mluvit o rakvi v jeho pokoji a o dalších tradovaných nepravdách. Ale síla fámy je velká, takže kdo ví.

Považujete se skutečně za žáka Ladislava Fukse? Docela často se zmiňuje podobnost s jeho stylem u Vaší knihy Spěšný vlak Ch.24.12. Četl jste Fukse předtím, než jste napsal svůj román? Kde se vlastně vzala ona „unaveně šedá“ temnota, které podléhají obyvatelé Chrudu?

Ladislav Fuks psal plánovitě, předem znal osnovu, věděl, odkud a kam směřuje. Já píši intuitivně pod vlivem každodenních událostí. V tom se lišíme. Poučil mě ale o významu detailu a stylistiky. V tom se cítím být jeho žákem. Samozřejmě jsem některé jeho knihy znal už dříve. Už v nějakých čtrnácti letech jsem se pokoušel číst Variace pro temnou strunu. Tehdy jsem je ale nedočetl. A ta šedá temnota? To je beznaděj. A kde se vzala ve mně? Někdy jsem jí plný, asi ke mně patří. Ze dvou možných variant čehokoli je pro mne pokaždé reálnější ta horší.

Já si Vás pamatuju hlavně jako jednoho z čelních propagátorů kyberpunku. Vaše povídky se objevily v mnoha antologiích, které znamenaly významné milníky ve vývoji české sci-fi. Vrátíte se ještě někdy ke kyberpunku?

Buď těch antologií moc nevyšlo, což se mi nezdá, anebo se mi pokoušíte lichotit . Ke kyberpunku se už nevrátím. Pro mě je psaní cesta, po které jdu, a člověk celý život také nečte třeba jen pohádky. Jak se mění čtenář, mění se i autor. Alespoň by to podle mě bylo přirozené.

Znáte bakalářskou práci Hany Pekařové o české kyberpunkové literatuře? O Vaší tvorbě pojednává celá kapitola 5.4. Jaký to je pocit, když o Vás někdo píše odbornou práci?

Nějakou práci jsem viděl, ale nevím, zda to byla zrovna ta, o které se zmiňujete. Před tou řadou let mě ani nenapadlo, že by někdo mohl psát práci s takovým tématem. Ale jak se zdá, stačí si počkat a je možné, že se za nějaký ten rok bude někdo na práci, třeba zrovna o kyberpunku, i habilitovat. Nedělám si z toho srandu. Je to vlastně úžasné, ale je zvláštní vše sledovat a porovnávat s realitou v paměti. Třeba to mnohé pamětníky i zpětně ovlivní a uvědomí si, jak byli výjimeční .

Je pravda, že jste si někdy v roce 1987 vyslechl přednášku Ondřeje Neffa a ta Vás tak nadchla, že jste se rozhodl psát sci-fi, ve které budou počítače a řada gibsonovských motivů?

No ano. Byl to tehdy můj první con. Na jeviště jsem si tenkrát dokonce šel pro diplom s krásným Rotreklovým obrázkem za krátkou povídku a pod vlivem té přednášky napsal několik povídek, jak jsem kyberpunk tehdy pochopil já. Tenkrát ještě vycházel časopis Zápisník a v něm rubriku Fan fan pro fanoušky sci-fi vedl Vlasta Talaš, nyní majitel nakladatelství Talpress. V ní mi mé první kyberpunkové povídky vyšly.

Cítíte se jako ikona českého kyberpunku? Nebo aspoň jako autor významný pro fanoušky fantastiky?

Kyberpunk mě svého času okouzlil a před nějakým tím rokem jsem vydal sbírku starších věcí, kde několik povídek tohoto žánru je, a čas k nim byl milosrdný. Svůj přínos vidím v trochu speciální odnoži žánru, kterou jsem si nazval duchovní kyberpunk. Některé z prací mám rád i dnes, ale nijak je nepřeceňuji. Začal jsem jako autor sci-fi, ale v posledním desetiletí jsem se snažil vykročit i jinam. Říká se o mně, že pokaždé než něco dopíšu a vydám, uplyne tolik času, že na mě už všichni zapomenou. To je pro žánrové psaní hrob. Vyhýbám se sériím, píši málo, nemám svého hrdinu, a tím spíše ani svět. Prostě nepíši tak, jak se očekává. Existuje ale nevelká skupina lidí, která je naladěna podobně jako já, a pro ty píši, pro ně a pro sebe.

Máte na kontě několik literárních cen, včetně Mloka a Akademie SFFH. Trochu nemůžu uvěřit Vašemu tvrzení, že za několik hodin či dokonce minut po ocenění přijdou pochybnosti…

K pochybnostem se nějaký důvod dříve či později vždycky najde. Asi holt nebudu optimista. Už bych se s tím měl konečně smířit.

Kyberpunk, fantasy, alternativní historie, psychologický román, literatura faktu – co přijde příště? Můžeme očekávat zase nějaký literární experiment?

Začínám se rozhlížet a jsem úplně na počátku. Kolotoč se ještě nezastavil. Teď třeba, a jsem tomu velice rád, budu připravovat text z Příběhu spalovače mrtvol pro čtení na pokračování v Českém rozhlase. A potom přijde čas na nějaký ten nový literární experiment.

Děkuji za rozhovor.

Zuzana Hloušková