Majestátný hrad, tyčící se nad vesnicí, byl hlavní postavě a jejím přátelům oporou nejen v dětství, kdy potřebovali nebo chtěli uniknout od nesnesitelnosti běžného života či hněvu rodičů, ale nakonec i v době, kdy se na lidstvo rozhněval sám svět. Malevil, strážný anděl nad Malejacem.
 |
Emanuel Comte, hlavní hrdina románu, již od dětství pociťoval, že se (jak uvedl i v dopise adresovaném otci) s ním ve vlastní rodině nenakládá tak jak by mělo a jeho nejpevnějším vzorem nebyl otec, ale strýc. Ten nakonec Emanuelovi nevtiskl jen kvalitní výchovu, ale hlavně dědictví v podobě hradu Malevil, který on sám pracně vykoupil z rukou původního vlastníka. Emanuel, původně s vidinou turistického ruchu a vyšších zisků Malevil renovuje a vůbec jej nenapadne, že se nakonec stane hrad i jeho podzemní částí doslova životní spásou. Samotnou katastrofu tak ve sklepení Malevilu přežívá Emanuel, jeho panská Menou se synem Momem, mladý přistěhovalec Tomáš a Emanuelovi přátelé z dětství Colin, Peyssou a Meyssonier.
Merle svému hrdinovi jeho postkatastrofickou startovní pozici celkem ulehčil a to v podobě přeživšího dobytka ve sklepení tzv. „Porodnici“ Malevilu, navíc má kolem sebe lidi, které výtečně zná a dokáže odhadovat jejich reakce, i když náboženské i politické rozdíly padly. Ona zvířatům je vůbec věnovaná valná část knihy a není divu, po náhlém odumření všech technických vymožeností je zkrátka v novém světě nutno držet se hesla „co si nevypěstuješ, to nemáš“ a hrdinové se zpět vrací ke zřízení, kde je dobytek nutno ctít a opečovávat, nikoliv brát za samozřejmost. Navíc Emanuelova stará parta je zvyklá žít pohromadě, kooperovat a plánovat, což se v pozdějších fázích malevilského žití nesmírně vyplatí. Trochu bokem zezačátku stojí distingovaný Tomáš, ale nakonec také předvede své kvality a je vřele přijat do „rodiny“.
O ženy Malevil také nebude ochuzen, svrchovanou královnou domácího krbu je droboučká Menou, hospodyně Emanuelova strýce a nakonec i Emanuela, řízná, šlachovitá žena, která je oddaná své práci a ještě se dokáže starat o zaostalého syna. Později na Malevil přicházejí ženy další – a zde se Merle jeví jako přílišný idealista, protože je těžké uvěřit, že v morálně i společensky zdevastovaném světě by bylo tak jednoduché z monogamie přejít na polygamii z oboustranného souhlasu. Zato debaty vycházející z politické či náboženské rozdílnosti jsou jiskrné a mají uvěřitelný říz. I když je venku svět na cucky, často jsou zdrojem smíchu a pobavení.
I když se často zdají postavy v Malevilu idealizované, jejich střety s realitou jsou kruté a tvrdé, ať už se jedná o potrestání únosců jednoho z malevilských koní, likvidaci „škodné“ v poli či střet se samozvaným vůdcem z nedalekého La Roque, na závěr ještě posílený výpadem krutých žoldáků. Ztráty na Emanuelově straně jsou ale za celý román až překvapivě mírné. Hlavní těžiště textu je však obsaženo v Emanuelových úvahách nad věcmi „předtím a potom“, jeho ustálení se v ohledu víry, i když se často chová dost pokrytecky, hlavně ve vztahu k malevilským ženám. Nutno říci, že tyto pasáže tvoří valnou část knihy a perfektně dokreslují, jak se vnímání malých samozřejmostí vlivem takto obrovského zásahu navždy mění.
Člověk je pořád stejná potvora, stále se i v něm samém střetává ono civilizované a idealistické s primitivním a krutým. A tak i když byl Malevil napsán před čtyřiceti a jedním rokem, nijak mu to neubližuje, nonšalantní styl francouzského prozaika má pořád co říct i budoucím čtenářům, ať už náctiletým, nebo mnohem starším, kteří se k Malevilu třeba s potěchou znovu vrátí.
Malevil je srdcovka 🙂