Stephen King – Holčička, která měla ráda Toma Gordona

Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoliv pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když ji bylo devět let.

Hlavní hrdinkou knihy je Trisha, celým jménem Patricia, která jede na klasický sobotní výlet se svou matkou a bratrem. Vše se vyvíjí celkem v pohodě. Během jízdy autem si nechává její bratr Péťa své kousavé poznámky pro sebe a Trisha, předstírající entusiasmus, kterým drží rozbitou rodinu jakž takž pohromadě, si přehrává instrukce o výpravě, které jim dala večer předtím jejich matka. To ještě netuší, jak moc jí budou informace o bobulích libavkách a jedlých kapradinách platné. Vše se totiž začne kazit velice rychle. Péťa s matkou se zase hádají o tom, proč se přestěhovali a kdo může za rozvod. A Trisha už toho má dost a jde se do lesa vyčůrat. Její volání ovšem hádající se pár neslyší. Když se v lese vyčůrá a chce najít cestu zpět na stezku, Trisha zabloudí.

V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila si neříkat si: Tohle je vážné, tohle je moc vážné.

Holčička, která měla ráda Toma Gordona sleduje klasické schéma Kingových knih, kdy se volnější rozjezd postupně dostává do solidního tempa a postupně napíná čtenářovy nervy k prasknutí. Ze začátku máme pocit, že budeme sledovat ztracenou holčičku a její počínání v lese, které je naprosto uvěřitelné devítiletému dítěti. Některé věci dělá správně, jiné naopak úplně špatně, ale co by jste chtěli po Trishe, které je devět let, i když je velká, a tak vypadá na deset?

Určitě ne aby se chovala jako Bear Grills a začala hledat lanýže a pít vlastní moč. Kdepak. Místy si vzpomene na hodiny ze školy, někdy na to, co slyšela v televizi, a jindy zase na to, co jí naučili rodiče. Faktem ale je, že jak čas ubíhá, Trisha bloudí víc a víc a zjistí, že docházející zásoby jídla a pitné vody se stávají menším problémem, protože ačkoliv je jediný člověk na kilometry daleko, tak rozhodně není v lese sama.

Čas od času se spisovatelé rozhodnou napsat knihu tak, aby kompozice děje kopírovala průběh nějaké hry (například Simmonsovy Hladové hry se drží průběhu hry v šach). Už podle poděkování je snadné poznat, že tato kniha si vzala jako předlohu národní sport Spojených států baseball. Stejně jako v baseballu najdeme i v knize devět směn. Směny ovšem nevychází jedna na kapitolu, protože King rozdělil některé na začátek a konec. Při pozorném čtení si všimnete, že to jsou právě ty, které jsou většinou klíčové pro výsledek zápasu. Zároveň si tak čtenář uvědomuje, jak moc se blíží závěru, a také o to víc cítí, jak děj exponenciálně graduje a s ním i napětí, které cítí.

Troufám si říct, že rodiče si knihu „užijí“ dvakrát tolik. Ze začátku knihy to tak nevypadá, ale jak se prokousáváme dál a dál, tak nám na mysli přistane nepříjemná myšlenka: Co kdyby to byla moje dcera?. A King jako rodič nemá problémy s tím přenést pocity úzkosti a beznaděje i na čtenáře.

I přes to, že je kniha útlá, tak na mě zapůsobila mnohem víc a intenzivněji, než známější a tlustší knihy Stephena Kinga. Rozhodně doporučuji všem fanouškům hororu a napětí.

Jak jste na tom vy? Máte děti? Co by jste dělali, kdyby se vám dcera ztratila v lese , který má stovky kilometrů? Ztratili jste se jako dítě?