Kniha, která je existujícím důkazem, že Sapkowski rozhodně není jediný Polák, při zvuku jehož jména by měl bibliofil zastříhat ušima, konečně dorazila i do tuzemských zeměpisných šířek, dva roky po díle prvním. A s ní se vrátila i dálka a ideály opravdové cti a bratrství, které Meekhánské příběhy tvoří stejně přirozeně jako desítky různých etnik, barevností a životem připomínající karnevalové konfety rozfoukané podzimním větrem. Neměla by nikomu uniknout.
 |
Stejně jako Sekera a skála, meč a žár, je i nové Wegnerovo dítko souborem nepřímo navazujících povídek, rozetnutým na dvě poloviny. Pokrývá přesně ty dva kouty velké říše, které jsme ještě neměli tu možnost navštívit – východ a západ. Tedy rovné, travnaté pohraniční stepi a jejich strážce, připomínající nejblíže mongolské jízdní lučištníky a tamní žírné pláně, a přístavní město Ponkee-Laa při ústí řeky Elharan, které je prototypem všech takových měst – se všemi přístavními krysami, zloději a vysokou hrou šlechty, která přes všechen svůj lesk a třpyt nakonec spadá do hlubšího morálního bahna, než lecjaký pobuda.
A do toho samozřejmě svatyně uznávaných božstev, kulty, magie divoká i Aspektovaná a tradice a kulturní rozmanitosti živoucí natolik, že se čtenář chtě nechtě bude autorovi kořit za jeho cit a fantazii.
Wegner je v mnohém staromilec. V tom nejlepší slova smyslu. Jeho příběhy nejsou komplikovanými schématy, vynikají především atmosférou čirého dobrodružství s hodnotami, které by třeba u již zmíněného Sapkowskiho byly shledány jako naivně dětinské, nemající v cynické realitě světa co dělat. Ušlechtilost a věrnost v rámci rodiny nebo jen lidského uskupení, které jsou stavěny nad vlastní život. A to občas na úrovni, z které by se i Mirek Dušín patrně závistí poblil.
Což může znít samoúčelně, nepatřičně a zbytečně pejorativně, ale v zásadě to vystihuje jak vztahy mezi členy jezdeckého bojového rodu, zvaného čaardan, tak loajalitu, jakou oplývá příslušník chmatáckého cechu Liga Čapky k nadřízenému své organizace. Wegnerova ruka však podává tento „srandovní idealismus“ v dávkách, které se obejdou bez zbytečného patosu a zároveň zůstávají dostatečně emocionálně silné, aby způsobily mrazení v zádech.
Jeden příklad za všechny – dle mého soudu nejlepší povídka celé knihy Nejlepší, jaké je možné koupit… přesně pracuje pouze s minimalistickým schématem, v jehož centru dění je čaardan s hlavními hrdiny pronásledován nepoměrně početnějším nepřítelem, a kde autorovo zacházení s napětím a dynamikou graduje tak neskutečně, až budete řvát. Škoda, že se v druhé polovině ekvivalentní tahoun nevyskytuje, protože pak bych byl nucen prohlásit, že byl první díl překonán. Takto prohlašuji, že má „pouze“ důstojného nástupce.
A ačkoliv je samozřejmě možné číst tuto knihu samostatně, jde o zločin sui generis, protože čtenář oloupí sám sebe o polovinu nádherného kulturního zázemí, s nímž byl obeznámen minule, a ujde mu moment napojení předchozích linií na současné. Klimax lze očekávat příště. Pravděpodobně v oddělených románech, z nichž jeden již na půdě za horami vyšel. Osobně doufám, že to ani u nás nebude dlouho trvat.
Protože od dob zaklínače z Řeči pospolité rozhodně nepřišlo nic lepšího.
