Gravitace – Na výlet ke hvězdám

Mexičan Alfonso Cuarón nepatří mezi nejproduktivnější filmmakery dneška. Od premiéry jeho posledního filmu, Potomků lidí – povedené atmosférické sci-fi z budoucnosti, v níž lidstvo ztratilo schopnost množit se – uběhlo dlouhých sedm let. Přitom patří mezi nejobdivovanější tvůrce poslední doby, autory s vytříbeným citem pro vizuální stránku filmu a budování atmosféry. Však to byl právě Cuarón, kdo do původně naivně-pohádkové ságy o Harrym Potterovi přinesl svým Vezněm z Azkabanu, pro mnohé filmařsky nejzdařilejším dílem série, progres směrem k dospělosti a temnotě látky.

Máme říjen roku 2013 a premiéru si odbývá nová, velice očekávaná Cuarónova pecka Gravitace. Po stránce scénáristické minimalistický film, s jednoduchou zápletkou a lineární narací. Nečekejte tedy žádnou metafyziku jako z 2001: Vesmírné odysei Stanleyho Kubricka či hloubání Tarkovského Solaris – naštěstí však nepřišel ani další Armageddon Michaela Baye. Gravitace má v žánru vesmírných snímků nejblíže Apollu 13 Rona Howarda. Máme tu vesmírnou misi při níž tým astronautů (s premiantkou Ryan Stoneovou a derniéristou Mattem Kowalskym) opravuje Hubbleův teleskop. Po stejné oběžné dráze však sviští i úlomky Rusy vyřazené stanice, které vcelku poklidný průběh mise tragicky naruší. Raketoplán a jeho posádka jsou zničeni, Stoneová a Kowalsky odvrženi do hlubin vesmíru bez spojení s Houstonem. Jedinou jejich šancí na přežití je cesta pomocí trysek k nedaleké postarší vesmírné stanici.

Gravitace se tak řadí do subžánru survival snímků, v nichž hlavní postava bojuje o svůj holý život navzdory minimální šanci na záchranu – Pohřben zaživa (Buried, r. Rodrigo Cortés), Útěk do divočiny (Into the Wild, r. Sean Penn), Trosečník (Cast Away, r. Robert Zemeckis) či 127 hodin (127 Hours, r. Danny Boyle). Jejich spojovacím prvkem, a ostatně i důvodem, proč je tato kategorie divácky i kriticky veskrze úspěšná, je divákovo přimknutí k postavě a intenzivní fandění jeho snaze. V tomto směru sahá Gravitace nejdále.

Zásluhy jsou Cuarónovy – opět se ukazuje jeho talent pro audiovizuální složku a dynamiku filmu. Po celých 90 minut nenajdete jediný záběr, který by se nedal označit přívlastkem “nádherný”, na velkém plátně, vše navíc zabalené v – po delší době – vysoce funkčním 3D efektu, má divák pocit, jako by se na zemskou orbitu vydal sám. Emmanuel Lubezki si tentokrát (po pěti neproměněných nominacích, mj. za Potomky lidí, Strom života Terrence Malicka či Ospalou díru Tima Burtona) pro Oscara za Nejlepší kameru může klidně dojít. Člověk se několikrát přistihuje při toulce pohledem, kdy sjíždí na plátně detaily, kochá se jimi a ignoruje fakt, že nejsou podstatné pro vyprávění. Obrazová složka je navíc parádně doplněna hudebním podkladem Stevena Price, poměrně nováčka mezi autory filmové hudby, který emocionální sílu jednotlivých záběrů a scén žene kamsi do výšin.

Bod druhý, dynamika. Film otevírá takřka čtrnáctiminutová scéna natočená na jediný záběr. Další taková se v Gravitaci sice již nevyskytuje, rozhodně je však rychlost střihu snímku podstatně nižší než je u dnešní kinematografie zvykem. Právě pomocí rychlosti střihu Cuarón mistrně graduje – zrychluje a zpomaluje pravidelně, jako na sinusoidě. Alfonso nám ve své Gravitaci, o kterou tak dlouho musel bojovat s filmovými studii, ochotně ukazuje mistrovskou filmařinu.

Znovu dokázal natočit film, který působí až dokumentaristicky věrohodně. Tak jako před očima ožíval svět Potomků lidí, při sledování Gravitace se cítíte jako vesmírní turisti. Skvěle se popasoval i s fyzikálními zákony, ve filmovém vakuu konečně nejsou slyšet exploze a další ruchy, chyby nenajdete ani na pohybech postav ve stavu beztíže.

Jestliže máte ve filmu pouze dva charaktery, budou herecké výkony podstatně více na očích. Cuarón vsadil na George Clooneyho a Sandru Bullockovou. Pravda je, že jim nedává moc prostoru herecky vyniknout nebo zklamat – děj sviští a oni zápolí o své životy, málokdy se dostaneme k melodramatickým výlevům. Především Clooney produkuje za málo peněz hodně muziky, z Kowalskyho udělal sympaťáka, jakých letos na plátně mnoho nepochodovalo. Ani Bullockové nelze nic vytknout, přerod své postavy v ženu, bojující o přežití, zvládla dokonale. Když v závěrečných pasážích ve snaze dodat si sebedůvěry prakticky nepřestane mluvit, přestože v prvních minutách prohlašovala, že: “Na Vesmíru má nejraději to ticho,” nemůžete se neusmát, zatímco jí sveřepě držíte pěsti.

Nutno dodat, že svým postavám Cuarón nic neulehčil. Nárazy s nimi pořádně hází a rozhodně se nemůže stát, že by doputovaly do míst, kam nejnutněji potřebují – vždycky se musí o úspěch rvát až do poslední kapky v dechberoucí, dokonale načasované choreografii. Jenom díky tomu můžete jejich příběh plnohodnotně prožívat – a prožitek je přesně to, oč jde při sledování Gravitace především. Prožitek z viděného, prožitek z emocí, které film probouzí. Nechte svou cynickou stránku doma, nad dvěma klišé, které se ve scénáři s přejednoduchou zápletkou vyskytují, přimhuřte oči a prožijte si Gravitaci naplno. Neodejdete nespokojení.

Jedním slovem: satisfakce. My všichni, kteří jsme byli rozmrzelí letošním filmovým ročníkem, který se nesl ve znamení jednoho velkého zklamání za druhým, můžeme konečně spokojeně pokyvovat hlavami. Cuarón to dokázal.