Na téhle knize je bezvadné především to, že je přesně tím, čím je. Takže než začnete přemýšlet, nakolik vás může oslovit, nebo ne, zodpovězte si v duchu jednu jedinou otázku: Mám rád tvorbu Raye Bradburyho? Jestli ano, už nemusíte nic řešit a vyplázněte ty čtyři stovky, které kniha stojí. V opačném případě si za ušetřené peníze kupte něco, co vám udělá radost. Výsledek bude stejný v obou případech – budete spokojeni.
 |
Ray Bradbury byl jeden z největších spisovatelů americké literatury. Fakt, se kterým nemusíte souhlasit, ale to z něj neudělá nepravdu. Tak je to prosté. Ovlivnil tolik autorů po celém světě, jako se to povedlo skutečně jen málokomu. Přestože jeho nejsilnější díla spadají převážně do šedesátých let 20. století, nic to nemění na skutečnosti, že publikoval pěkných šest desetiletí a na kontě má kromě několika románů takřka 600 povídek. Zemřel v minulém roce a nejeden spisovatel vám potvrdí, že pro literární svět to byla obrovská ztráta.
Antologie Rej stínů vznikla ještě za jeho života a vytyčila si za cíl uctít jeho tvorbu. Což komplikuje možnost ji nějak složitě hodnotit. Když si odmyslíme, že každý má trochu jiný vkus ohledně povídek, co nám zbývá? Celkový dojem a provedení. A v tomhle si Sam Weller a Mort Castle vedli kupodivu na jedničku. I když věřím, že za zadání je museli autoři proklínat minimálně měsíc. Představuji si to asi takhle:
„Hele, napište něco k poctě Raye Bradburyho. Jo a musí to bejt dobrý, aby se pak za nás všechny nemusel Bradbury stydět, ok?“
„Jistě, není problém napsat povídku, která má složit hold ikoně fantastické literatury a osobě, která tak trochu ovlivnila mou vlastní nicotnou tvorbu, za niž jsem sice získal nějaké to ocenění, ale všichni víme, že za pár let po ní neštěkne ani pes, natož kdokoliv jiný. Do kdy to chcete – za týden, dva?“
Zpočátku jsem koncept antologie neviděl jako šťastné zvolený. Kupodivu se jak editorům, tak i autorům povedlo vyvést mě z omylu. Naprostá většina povídek se k sobě náladově hodí, nic výrazně nevyčnívá z řady a čtenář je častěji potěšen, než zklamán. Když přistoupíte na pravidla představení, užijete si jej se vším všudy. Jestliže však čekáte nejlepší antologii roku, čekáte marně. Ono to ani nevypadá, že by se autoři snažili ze sebe dostat to nejlepší. Více je tu zřejmá láska k osobě, která je přímo či nepřímo ovlivnila. Každý si se zadáním poradil po svém, ale v naprosté většině uspokojivě.
Navíc všech šestadvacet autorů, kteří do Reje stínu přispěli, připsalo ke svým povídkám i dovětek, v němž osvětlují bradburyovský vliv na ně, na jejich povídku nebo na obojí. Což osobně považuji za další plus, už jen kvůli tomu, že mi v některých mých slabších chvilkách autor či autorka smysl povídky osvětlili. Tedy, ne že by byly povídky příliš komplikované, ale co si budeme nalhávat – i sebelepšího čtenáře je občas nutné trochu popostrčit, natož takového jako jsem já, s extrémně dlouhým vedením.
V Reji stínů se tak sešli autoři z žebříčků nejprodávanějších titulů uveřejněných v deníku New York Times, finalisté či držitelé Národní knižní ceny, Newbery Medal, Pulitzerovy ceny, World Fantasy či Ceny Brama Stokera. Je to shromáždění dělníků slova, kteří se pouštějí na temné a chimérické území tolik proměněné a přeměněné mužem, kterému se přezdívalo Mistr zázraků. Kupodivu si však zde žádný nehraje na šampiona, neexperimentuje s jazykem, stylem ani imaginací. Naopak, jakoby všichni s pokorou přinášeli svou trošku do mlýna a pak se tiše stáhli zpět mezi ostatní. Samozřejmě až na Harlana Ellisona, ale kdo by od něj čekal něco jiného.
Takže, snad jen kromě jednoho či dvou textů, u kterých se pozastavíte s výrazem „Co, co, cože?“, je kniha nabitá povídkami, které když už nejsou bravurní, jsou minimálně profesionálně napsané. Na své si přijde rozhodně každý. Mě osobně nejvíce okouzlily povídky Joe Hilla, Roberta R. McCammona a Bonnie Jo Campbellové, ale věřím, že kdokoliv jiný by se mnou jistě rád polemizoval. Určitě ale potěší i Neil Gaiman, Jay Bonansinga, Sam Weller, Dan Chaon, John McNally, Gary A. Braunbeck či Julia Kellerová. Jak se jednou ponoříte do atmosféry antologie, je těžké rozhodovat, která povídka je slabá a která silná. Snad jen dva texty vyloženě neodpovídají zadání, z toho ten první je od autora antologie Morta Castlea, který asi potřeboval upotřebit jednu ze svých několika povídek o Marilyn Monroe a druhý je od Bradburyho dlouholetého přítele a „bratra“ Harlana Ellisona. Vzhledem k tomu, že je to pravděpodobně naposledy, co autor něco napsal, s čistým svědomím mu odpustíte – o to víc, když jeho doslov k povídce patří k těm nejlepším, které v knize jsou.
Žánrově se autoři pohybují mezi science fiction, magickým realismem či náladovým hororem, ale najdete tu často i povídky čistě civilní a bez špetky fantastiky – přesně jako tvorba samotného Raye Bradburyho. A jestli se někdo k Mistrově tvorbě alespoň trochu přiblížil? Osobně věřím, že o tohle v Reji stínů nejde a jestli vám ano, nemá smysl, abyste knihu otevírali.
Jak už jsem se zmínil, na první pohled je jasné komu je tato antologie určena. Je tedy jen na vás, zda patříte mezi ty Bradburym políbené, či ne. Snad jedinou nevýhodou je, že po dočtení obratem dostanete obrovskou chuť, si všechnu tu jeho klasiku znovu načíst a zjistit, jestli i po těch letech stále funguje. Věřte, že ano a po každém přečtení je lepší a lepší.
Mám za sebou zhruba třetinu a jsem spokojen.
Mohu se zcela podepsat pod poslední odstavec. Ihned po dočtení moc pěkné sbírky jsem si konečně sehnal Pampeliškové víno a pustil se znovu i do Kaleidoskopu. A jsem moc rád, že jsem všechny 3 knížky přečetl. Úžasné věci… V recenzované antologii je spousta báječných povídek, mě dostal hlavně Hill a Gaiman. Skvělé je, že i přes stále zmiňovanou krizi knižního trhu (o níž vůbec nepochybuji, viz space opery, sci-fi povídkové sbírky, stále hrozící krach XB-1 atp.) si můžeme jak Gaimana (Oceán na konci uličky) tak autorskou sbírku Joe Hilla aktuálně přečíst. Obojí skvělé!