Oheň z nebes se nese ve znamení divokého honu na ústředního protagonistu Kola času, Randa al’Thora, přezdívaného Drak Znovuzrozený, který byl vyvolen, aby se postavil temnotě. A tak se situace ve světě, který si bere to nejlepší z klasické tolkienovské fantasy, ještě více komplikuje a hrdinové musejí napnout veškeré své síly, aby páté kolo přežili…
Tentokrát proti Randovi totiž nestojí pouze voje zla, které se snaží povolat zpět Temného, ale do přediva intrik se zapojí i Elaida, nová amyrlin Aes Sedai. Drak Znovuzrozený je ale připraven – jak se blíží Poslední bitva, sbírá armádu, která by mu měla pomoci zvítězit.
 |
Rozvalený v pozlaceném křesle jen ve spodní košili, jednu nohu ve vysoké holínce nedbale přehozenou přes lenoch, Rahvin se usmál na ženu stojící před krbem, když opakovala, co jí řekl. Velké hnědé oči měla lehce skelné. Byla mladá a hezká, dokonce i v prostých šatech ze šedého sukna, které měla kvůli přestrojení, ale to ho na ní nezajímalo.
Do místnosti vysokými okny nepronikl ani náznak vánku. Ženě se při řeči řinul z pórů pot a perlil se i na hubeném obličeji druhého muže v místnosti. Přes skvělý kabátec z červeného hedvábí, celý vyšívaný zlatem, tu stál ztuhle jako sluha, což jistým způsobem byl, i když o své vlastní vůli, na rozdíl od ženy. Ovšem pro tuto chvíli byl hluchý a slepý.
Rahvin zvládal prameny ducha, které kolem obou spletl, s úžasnou jemností. Nebylo nutné zničit cenného sluhu.
Rahvin se samozřejmě nepotil. Nedovolil, aby se ho letní žár dotkl. Byl to vysoký muž, rozložitý, tmavý a hezký i přes bílé vlasy na spáncích. Tato žena se dala nátlakem ovládat bez nejmenších obtíží.
Tvář mu zkřivilo opovržení. S některými lidmi to tak bylo. Pár – velice málo – lidí mělo natolik silnou osobnost, že jejich mysl pátrala, byť nevědomky, po škvírách, skrze něž by mohli vyklouznout. Bylo jeho smůlou, že někoho takového pořád trošku potřeboval. Tato žena se dala zvládnout, ale stále se snažila uniknout, aniž by věděla, že je v pasti. Nakonec ji už samozřejmě nebude potřebovat. Bude se muset rozhodnout, zda ji pošle pryč, nebo se jí zbaví trvalejším způsobem. V obou možnostech spočívalo jisté nebezpečí. Nic, co by ho mohlo ohrozit, to rozhodně nikoliv, ale on byl opatrný – a puntičkář. Malá nebezpečí měla ve zvyku se zvětšovat, pokud si jich člověk nevšímal, a on rizika vždycky zvažoval s jistou dávkou opatrnosti. Zabít ji, nebo si ji nechat?
Žena přestala mluvit a to ho vytrhlo ze zamyšlení. „Až odtud odejdeš,“ pravil, „nebudeš si z této návštěvy nic pamatovat. Zapamatuješ si pouze to, že ses šla jako obvykle ráno projít.“ Žena kývla, dychtila ho poslechnout, a on zlehka rozvázal pramínky ducha, takže se krátce poté, co vyjde na ulici, zcela vypaří z její mysli. Pokud bylo nutné používat nátlak opakovaně, daná osoba se podvolovala snáz, i když nátlak nepoužil přímo, ale pokud to udělal, vždycky hrozilo nebezpečí, že si toho všimne.
Když to vyřídil, uvolnil i Elegarovu mysl. Urozený pán Elegar. Menší šlechtic, ale věrný svým přísahám. Nervózně si olízl tenké rty a mrkl na ženu, načež před Rahvinem okamžitě poklekl. Přátelé Temného – tak teď byli nazývání temní druzi – začínali zjišťovat, jak usilovně budou muset dodržovat přísahy, když teď byli Rahvin a ostatní osvobozeni.
„Odveď ji zadem na ulici,“ vyzval ho Rahvin, „a nechej ji tam. Nikdo ji nesmí uvidět.“
„Stane se, jak přikazuješ, ó mistře,“ ujistil ho Elegar a vkleče se uklonil. Vstal, zacouval, znovu se uklonil a vytáhl ženu za sebou. Ta ho samozřejmě poslušně následovala, oči měla stále skelné. Elegar se jí nebude na nic ptát. Věděl toho dost, aby si dobře uvědomoval, že některé věci ani nechce vědět.
„Jedna z tvých krasavic na večírek?“ ozval se za Rahvinem ženský hlas, když se vyřezávané dveře zavřely. „Teď si je oblékáš takhle?“ Rahvin ihned chňapl po saidínu, naplnil se jedinou silou a špína ležící na mužské polovici pravého zdroje se svezla po ochraně, již mu poskytovala jeho pouta a přísahy, které jej svazovaly s tím, co znal jako větší sílu, než je Světlo, dokonce než je sám Stvořitel.
Uprostřed komnaty se na rudozlatém koberci objevil průchod, otvor do prostoru ležícího někde daleko. Rahvin kratičce zahlédl komnatu lemovanou sněhobílými hedvábnými závěsy, než brána zmizela, a před ním stála žena oděná v bílém, s pásem setkaným ze stříbra. Lehoučké zasvrbění, jako by ho něco zastudilo na kůži, bylo vše, co mu prozradilo, že ta žena usměrňovala. Byla vysoká a štíhlá, stejně spanilá, jako byl on pohledný, tmavé oči měla jako bezedné tůně a vlasy, ozdobené stříbrnými hvězdami a půlměsíci, jí spadaly v dokonalých černých vlnách až na ramena. Většině mužů by touhou po ní vyschlo v ústech.
„Co to má znamenat, že jsi se sem takhle připlížila, Lanfear?“ chtěl vědět Rahvin. Sílu nepouštěl a raději si připravil několik ošklivých překvapení pro případ, že by je potřeboval. „Když se mnou chceš mluvit, pošli kurýra a dohodneme se kdy a kde. A jestli vůbec.“
Lanfear se usmála tím svým sladkým proradným úsměvem. „Ty jsi byl vždycky prase, Rahvine, ale málokdy ses choval jako hňup. Ta žena je Aes Sedai. Co když ji začnou postrádat? Posíláš také heroldy, aby oznámili, kde jsi?“
„Usměrňuje?“ ohrnul pysky Rahvin. „Není dost silná, aby mohla ven bez dohlížitelky. Nazývají necvičená děcka Aes Sedai, když polovina toho, co vědí, jsou triky, které se naučily samy, a druhá půlka jsou jenom oškrabky z povrchu.“
„Budeš pořád tak spokojený, až tě tahle necvičená děcka strčí do kruhu třinácti?“ Chladný posměch v jejím hlase ho popíchl, ale on to nedal najevo.
„Dávám si pozor, Lanfear. A není to moje ‚kráska na hraní‘, jak jim říkáš, spíš tady špehuje pro Věž. Takže teď jim hlásí přesně to, co chci, aby jim prozradila, a dělá to velice ochotně. Ty, kdo ve Věži slouží
Vyvoleným, mi rovnou řekly, kde ji najít.“ Brzy přijde den, kdy svět odvrhne jméno Zaprodanci a poklekne před Vyvolenými. Bylo to přislíbeno velice dávno. „Proč jsi sem přišla, Lanfear? Určitě ne na pomoc bezbranné ženě.“
Lanfear jen pokrčila rameny. „Co se mě týče, můžeš si hrát se svými hračkami, jak se ti zachce. Nejsi zrovna pohostinný, Rahvine, takže mi odpustíš, když…“ Z nočního stolku u Rahvinovy postele se zvedl stříbrný džbánek a naklonil se, aby nalil tmavé víno do pozlacené číše. Džbánek se postavil zpátky a číše vplula Lanfear do ruky. Rahvin samozřejmě nepocítil nic, jen slabounké brnění, neviděl ji splétat žádná vlákna. Tohle nikdy neměl rád. Že ona vidí stejně tolik z jeho přaden, rovnováhu sil vyvažovalo jen maličko.
„Proč?“ zeptal se znovu.
Lanfear klidně usrkla vína, než odpověděla. „Protože se vyhýbáš nám ostatním, pár Vyvolených se tu zastaví. Přišla jsem první, abys věděl, že to není útok.“
„Ostatní? To je nějaký tvůj plán? K čemu já potřebuju pletichy někoho jiného?“ Náhle se zasmál, hlubokým zvučným smíchem. „Takže to není útok, co? Tys nikdy nebyla pro otevřený útok, že ne? Možná nejsi tak špatná jako Moghedien, ale vždycky jsi dávala přednost křídlům a zadním řadám. Tentokrát ti však budu věřit natolik, abych si tě vyposlechl. Dokud tě budu mít na očích.“ Kdo by důvěřoval Lanfear, stojící za jeho zády, by si plně zasloužil nůž, který se mu mohl docela dobře v zádech ocitnout. Tedy ne že by byla příliš důvěryhodná, i když byla pod dohledem. Její nálady byly přinejlepším nevyzpytatelné. „Kdo ještě má být součástí tohohle plánu?“
Tentokrát se mu dostalo jasnějšího varování – byla to mužská práce – když se otevřel další průchod, za nímž byli vidět mramorové oblouky vedoucí až na rozlehlé kamenné lodžie a křičící racci kroužící po bezmračné modré obloze. Nakonec se objevil muž, prošel otvorem, a ten se za ním zavřel.
Sammael byl pevně stavěný muž, vypadal větší, než ve skutečnosti byl, měl rychlý, čilý krok a prudkou povahu. S modrýma očima, zlatými vlasy a úhledně zastřiženou hranatou bradkou by byl považován za nadprůměrně hezkého, kdyby nebylo šikmé jizvy, jako by ho někdo přetáhl přes obličej doruda rozpáleným pohrabáčem, jež se mu táhla od okraje vlasů po bradu. Mohl si ji tenkrát nechat odstranit, před všemi těmi dlouhými lety, ale rozhodl se jinak.
Spojený se saidínem stejně pevně jako Rahvin – takhle zblízka to Rahvin nejasně viděl – si Sammael druhého muže ostražitě prohlížel. „Čekal jsem služebné a tanečnice, Rahvine. To už tě tahle zábava po všech těch letech konečně unavila?“ Lanfear se tiše zasmála do svého vína.
„Mluvil tu někdo o zábavě?“
Rahvin si otevření třetího průchodu ani nevšiml. Za tímto byla vidět rozlehlá komnata plná nádržek a kanelovaných sloupků, téměř nazí akrobaté a ještě méně odění sloužící. Mezi účinkujícími se dosti rušivě vyjímal podivný hubený stařík v pomačkaném kabátci, jenž tam seděl. Dva sloužící v tenoučkých kouscích látky, která skoro nestála za zmínku, muž se skvěle vypracovanými svaly s podnosem z tepaného zlata a nádherná, smyslná žena nejistě nalévající víno z karafy z broušeného skla do stejného poháru na podnose, následovali nově příchozí, než se otvor ztratil.
V každé jiné společnosti kromě Lanfear by byla Graendal považována za oslnivě krásnou ženu, svěží a dobře vyvinutou. Šat měla ze zeleného hedvábí s hlubokým výstřihem. V dlouhých vlasech barvy slunce měla rubín o velikosti slepičího vejce. Vedle Lanfear však byla jen kyprá a hezká. Pokud jí nevyhnutelné srovnání nějak vadilo, její pobavený úsměv to rozhodně neprozrazoval.
Když mávla rukou plnou prstenů někam za sebe, její zlaté náramky zachřestily. Služebná jí rychle s podlézavým úsměvem, jaký se zračil i na sluhově tváři, podstrčila pohár. Graendal si jich nevšímala. „Takže,“ pravila rozverně. „Skoro polovina přeživších Vyvolených na jednom místě. A nikdo se nepokouší nikoho zabít. Kdo by to čekal před návratem Velikého pána Temnoty? Išamaelovi se nějakou dobu dařilo zabránit nám, abychom si šli po krku, ale tohle…“
„To vždycky mluvíš tak otevřeně před svými sluhy?“ zavrčel znechuceně Sammael.
Graendal zamrkala a ohlédla se na dvojici, jako by na ně zcela zapomněla. „Oni nebudou bez dovolení mluvit. Vzývají mě. Že ano?“ Oba sluhové padli na kolena a téměř blekotali, jak ji nesmírně milují. Bylo to skutečné. Oni ji opravdu milovali. Teď. Graendal se po chvíli lehce zamračila a sluhové ztuhli s ústy otevřenými uprostřed slova. „Budou pokračovat. Ale teď už nám nebudou překážet, že ne?“
Rahvin zavrtěl hlavou a napadlo ho, kdo to asi je, nebo spíš byl. Tělesná krása u Graendaliných sluhů nedostačovala. Museli mít také moc či vysoké postavení. Bývalý urozený pán jako dveřník, vznešená paní jí připravovala lázeň. To bylo podle Graendalina vkusu. Dopřávat si byla jedna věc, ale ona to vyloženě přeháněla. Tahle dvojice mohla být užitečná, pokud by se s ní správně zacházelo, jenomže Graendal používala takovou úroveň nátlaku, že se nejspíš nehodili na nic víc než na ozdobu. Ona rozhodně nezvládala jemnůstky.
„Mám čekat víc, Lanfear?“ zavrčel. „Přesvědčila jsi Demandreda, aby na sebe přestal pohlížet skoro jako na dědice Velikého pána?“
„Pochybuju, že je na tohle dost nadutý,“ opáčila mírně Lanfear. „Sám vidí, kam to dovedlo Išamaela. A to je ten důvod. Důvod, který nadnesla Graendal. Kdysi nás bylo třináct nesmrtelných. Nyní jsou čtyři mrtví a jeden nás zradil. My čtyři jsme jediní, kteří se dnes sejdou, a bohatě to stačí.“
„Jsi si jistá, že Asmodean přešel na druhou stranu?“ chtěl vědět Sammael. „Nikdy předtím neměl dost odvahy to zkusit. Kde asi našel kuráž připojit se k prohrané věci?“
Lanfear se pobaveně pousmála. „Měl odvahu nachystat léčku, o které si myslel, že ho vynese nad nás všechny. A když si mohl vybrat buď smrt, nebo ztracený boj, sebral tu špetku kuráže, co mu zbyla, a vybral si.“
„A vsadím se, že mu to ani moc dlouho netrvalo.“ Díky jizvě vypadal Sammaelův opovržlivý úsměšek ještě kousavěji. „Když jsi mu byla dost blízko, že tohle všechno víš, proč jsi ho nechala naživu? Mohla jsi ho zabít dřív, než poznal, že tam jsi.“
„Já nezabíjím tak rychle jako ty. Je to konečné, nedá se to vrátit, a obvykle existují jiné, výnosnější způsoby. Kromě toho, řečeno slovy, jimž budeš rozumět, nechtěla jsem začít frontální útok proti silnějšímu nepříteli.“
„Je vážně tak silný?“ zeptal se Rahvin tiše. „Tenhle Rand al’Thor. Dokázal by tě přemoct, tváří v tvář?“ Ne že by to nedokázal sám, kdyby přišlo na věc, nebo Sammael, i když Graendal by se pravděpodobně spojila s Lanfear, pokud by to některý z mužů zkusil. Co se toho týkalo, obě ženy byly nejspíš přeplněné jedinou sílou a připravené zaútočit při prvním náznaku podezření na kteréhokoliv z mužů. Nebo na sebe navzájem. Ale tenhle sedláček. Necvičený ovčák! Necvičený, pokud ho teď ovšem nezkoušel učit Asmodean.
„Je to znovuzrozený Luis Therin Telamon,“ podotkla Lanfear stejně mírně, „a Luis Therin byl stejně silný jako kdokoliv z nás.“ Sammael si nepřítomně zamnul jizvu na obličeji. Právě Luis Therin Telamon mu ji způsobil. Před třemi tisíci lety, možná ještě dřív, dávno před Rozbitím světa, než byl Veliký pán uvězněn, se událo mnoho věcí, ale Sammael nikdy nezapomněl.
„No,“ přisadila si Graendal, „dostali jsme se konečně k tomu, co jsme sem přišli probrat?“
Rahvin sebou znepokojeně trhl. Oba sloužící byli stále přimražení – nebo spíš znovu. Sammael si mumlal do vousů.
„Jestli je tenhle Rand al’Thor opravdu znovuzrozený Luis Therin Telamon,“ pokračovala Graendal a posadila se muži na záda, jak tu klečel na všech čtyřech, „tak mě překvapuje, že ses ho nepokusila dostat do postele, Lanfear. Nebo to nebylo tak snadné? Vzpomínám si, že Luis Therin vodil za nos tebe, a ne obráceně. Vždycky s přehledem utišil ty tvoje směšné výbuchy hněvu. Posílal si tě takříkajíc pro víno.“ Své víno položila na podnos, který ztuhle držela nevidoucí klečící žena. „Byla jsi jím tak posedlá, že by ses mu položila k nohám, kdyby řekl ‚kobereček‘.“
Lanfear se na chvíli zaleskly oči, než se zase ovládla. „Možná je Luis Therin znovuzrozený, ale není to Luis Therin sám.“
„Jak to víš?“ zeptala se Graendal s úsměvem, jako by to všechno byl žert. „Je docela dobře možné, jak mnozí věří, že se všichni rodí pořád znovu, jak se kolo otáčí, ale zatím jsem nečetla nic o tom, že by se něco takového skutečně stalo. Konkrétní muž znovuzrozený podle věštby. Kdo ví, co je zač?“
Lanfear se přezíravě ušklíbla. „Pozorně ho sleduju. Vypadá, že není víc než ovčák, pořád hodně naivní.“ Opovržení přešlo ve vážnost. „Jenže teď má Asmodeana, i když je to slabý spojenec. A dokonce i před Asmodeanem zemřeli čtyři z Vyvolených, když se mu postavili.“
„Ať prořeže suché větve,“ zavrčel drsně Sammael. Spletl vlákna vzduchu, přitáhl si po koberci křeslo a rozvalil se do něj s nohama zkříženýma v kotnících a jednou rukou přehozenou přes nízké vyřezávané opěradlo. Každý, kdo by uvěřil, že je uvolněný, by byl hlupák. Sammael vždycky rád nepřátele zmátl natolik, aby si mysleli, že ho dokážou překvapit a přemoct. „V Den návratu na nás zbude víc. Nebo si snad myslíš, že by mohl Tarmon Gai’don vyhrát, Lanfear? I kdyby Asmodeanovi narovnal páteř, tentokrát nemá stovku rytířů. A ať s Asmodeanem, nebo sám, Veliký pán ho zhasne jako rozbitou lampu.“
Pohled, který na něj vrhla Lanfear, přetékal opovržením. „Kolik z nás bude naživu, až bude Veliký pán konečně osvobozený? Čtyři už jsou pryč. Půjde příště po tobě, Sammaeli? Nemuselo by se ti to líbit. Kdybys ho porazil, mohl by ses konečně zbavit té jizvy. Ale já zapomněla. Kolikrát jsi mu čelil za války síly? Zvítězil jsi vůbec někdy? Nemůžu si vzpomenout.“ Bez odmlky se obrátila ke Graendal. „Nebo bys to mohla být ty. Z nějakého důvodu nerad ubližuje ženám, ale ty bys těžko dostala stejnou volbu jako Asmodean. Nemůžeš ho naučit nic, co by ho nemohl naučit kámen. Pokud by se nerozhodl nechat si tě jako domácího mazlíčka. To by pro tebe byla změna, viď? Místo aby sis vybírala, který z těch tvých krasavců tě potěší nejvíc, by ses mohla naučit potěšit jiného.“
Graendal zkřivila tvář a Rahvin se připravil, aby se dokázal zaštítit proti čemukoliv, co by ty dvě ženy mohly po sobě začít vrhat, a při pouhém náznaku odřivousu byl připravený cestovat. Poté vycítil, jak Sammael sbírá sílu, poznal v tom rozdíl – Sammael by to nazval taktickou výhodou – sklonil se a popadl druhého muže za ruku. Sammael ho rozhněvaně setřásl, ale vhodná chvíle pominula. Obě ženy se teď dívaly na ně, ne na sebe navzájem. Žádná nemohla vědět, co se málem přihodilo, nicméně mezi Rahvinem a Sammaelem se něco událo, a ženám teď v očích plálo podezření.
„Chci slyšet, co nám hodlá Lanfear říct.“ Rahvin se sice na Sammaela nepodíval, ale bylo to určeno pro něj. „Musí toho být víc než tenhle přihlouplý pokus nás zastrašit.“ Sammael trhl hlavou, snad to mělo být kývnutí na souhlas nebo jen podráždění. Bude to muset stačit.
„Ach, je toho víc, i když trocha strachu nemůže uškodit.“ Lanfear se v tmavých očích stále zračila nedůvěra, ale hlas měla jasný jako voda v jezeře. „Išamael se ho pokoušel ovládnout, a neuspěl, nakonec se ho pokusil zabít, a neuspěl, ale on se ho snažil zastrašit, a zastrašování na Randa al’Thora prostě nezabírá.“
„Išamael byl více než z poloviny šílený,“ zamručel Sammael, „a míň než z poloviny člověk.“
„Tak tohle jsme?“ Graendal zvedla obočí. „Jenom lidé? Určitě jsme něco víc. Tohle je člověk.“ Prstem pohladila po tváři ženu klečící vedle ní. „Musí se vytvořit nové slovo, aby popsalo nás.“
„Ať už jsme cokoliv,“ vložila se jí do řeči Lanfear, „můžeme uspět tam, kde Išamael selhal.“ Lehce se předkláněla, jako by jim svá slova chtěla vnutit. Lanfear jen zřídkakdy dávala najevo napětí. Tak proč teď?
„Proč jen my čtyři?“ zeptal se Rahvin. To druhé „proč“ bude muset počkat.
„A proč víc?“ opáčila Lanfear. „Když v Den návratu dokážeme předvést pokořeného Draka Znovuzrozeného před Velikého pána Temnoty, proč se dělit o pocty – a odměnu – s jinými, když to není nutné? A třeba ho bude možné použít k – jak jsi to říkal, Sammaeli? – prořezání suchých větví.“
Takové odpovědi Rahvin rozuměl. Ne že by jí věřil, to v žádném případě, ani komukoli z přítomných, ale rozuměl ctižádosti. Vyvolení mezi sebou kuli pikle kvůli postavení až do dne, kdy je Luis Therin uvěznil, poté co uzavřel věznici Velikého pána, a začali znovu v den, kdy byli osvobozeni. Jen si potřeboval být jistý, že Lanfeařin úklad nenaruší jeho vlastní plány. „Mluv dál,“ vybídl ji.
„Tak za prvé, snaží se ho ovládnout někdo jiný. Možná ho i zabít. Podezírám Moghedien nebo Demandreda. Moghedien se vždycky pokoušela pracovat ze stínů, a Demandred Luise Therina odjakživa nenáviděl.“
Sammael se usmál, nebo se možná ušklíbl, ale jeho nenávist bledla ve srovnání s Demandredovou, i když on k ní měl lepší důvody.
„Jak víš, že to není jeden z nás?“ zeptala se hbitě Graendal.
Lanfear v úsměvu předvedla stejně tolik zubů jako druhá žena, a stejně tolik tepla. „Protože vy tři jste se rozhodli vyhrabat si pro sebe noru a zabezpečit si moc, zatímco se ostatní tlučou mezi sebou. A z jiných důvodů. Říkala jsem, že Randa al’Thora pozorně sleduju.“
To, co o nich říkala, byla pravda. Rahvin sám dával přednost diplomacii a manipulacím před otevřeným střetem, i když by před ním necouvl, pokud by to bylo zapotřebí. Sammaelovým způsobem vždy bylo vojsko a dobývání. K Luisi Therinovi, i když se znovuzrodil jen jako ubohý ovčák, by se nepřiblížil, pokud by si nebyl jistý vítězstvím. Graendal také dávala přednost dobývání, i když její způsob nezahrnoval vojáky. Přes všechen svůj zájem o hračky udělala vždycky pouze jeden dobře zabezpečený krok, než se rozmyslela co dál. Otevřeně, to ano, tedy natolik otevřeně, jak tento pojem chápali Vyvolení, ale nikdy nepostoupila příliš daleko na jeden zátah.
„Víte, že ho dokážu sledovat, aniž by si toho všiml,“ pokračovala Lanfear, „ale vy ostatní se od něj musíte držet dál, jinak riskujete, že vás objeví. Musíme ho přitáhnout zpátky…“
Graendal se se zájmem předklonila a Sammael začal při řeči přikyvovat. Rahvin si svůj soud zatím nechával pro sebe. Mohlo by to docela dobře fungovat. A jestli ne… jestli ne, viděl několik způsobů, jak události upravit, aby pro něj byly výhodné. Tohle by opravdu mohlo fungovat docela dobře.
Vyšlo: 10.9.2013
Autor: Jordan Robert
Nakladatelství: FANTOM Print
Překlad: Dana Krejčová
Obálka: Matt Stawicki
Stran: 544
Cena: 499 Kč
