Paolo Bacigalupi: Prachožrouti

Život zkrátka není peříčko, pokud jste kluk, kterej si s nebezpečím denně tyká, bojí se o svůj flek, protože za rohem číhá deset adeptů na každej prst ruky, doma to taky není žádná hitparáda díky věčně sjetýmu fotříkovi, nebezpečnýmu jako břitva, a ty krásný jachty zazobanců, který vám visej doma v podobě plakátů, jsou naprosto nedosažitelný. Těžko říct, kolik obětin musí takovej prachožrout složit, než se na něj Sudičky usmějou a udělaj z něj Klikaře. Anebo taky ne a on chcípne, zapomenutej, zalisovanej někde v trupu zvolna rozebíranýho vraku tankeru z roku raz dva a pak se o něm povídaj jen blbý strašidelný historky.

Tak to je přesně ten všivej, malej život, kterej žije náš hrdina, Nailer. Možná nemá přímo doma člověka, o kterýho se může opřít, ale čert to vem, nahrazujou to jiný, třeba spolupracantka z party Pima a její máma, protože, ruku na srdce, kdo by za váma šel, když najdete největší úlovek svýho života a nenapráská to hned za tepla předákovi? Jenom skutečnej, dobrej kámoš.

Paolo Bacigalupi sice tentokrát nechal stranou škatulkáři milovaný agropunk, ale dystopické kulisy si chválabohu neodpustil ani tady. Zavádí tak čtenáře do prostředí, kde se břity sociálních nůžek otevřely na maximum a kde jsou světy prachožroutů jako spodiny světa a zazobanců, podnikatelské elity Země naprosto jinými dimenzemi. Občas ale náhoda dopomůže k protnutí těchto světů, a tak se Nailer seznamuje s mladou Nitou, příslušnicí vyšší společenské třídy. Nailer, čerstvě obohacený o výrazně traumatizující zážitek z útrob rozebírané lodi, se nezachová tak, jak by ještě před pár dny bylo samozřejmé, a tím si pochopitelně zadělá na kopec průšvihů, nuceným útěkem z domova počínaje a střetem se svou osobní Nemesis v podobě otce konče.

Valnou část první poloviny románu Bacigalupi věnuje zvyklostem a pravidlům prachožroutského světa a bezesporu jde o zajímavější čtení, než následná cesta kvůli Nitině záchraně. Slabší „útěkovou“ pasáž pak ale vynahrazuje gradující závěr zahrnující parádní námořnické scény a to pravé „grande finale“. Z vedlejších postav krom parťačky Pimy a trochu bručounského, ale celkem dobrosrdečného poločlověka Toola asi nejvíc zaujme Nailerův otec, nepředvídatelný faktor v chlapcově životě, který se o něj s rezignovaným smyslem pro rodinu stará, i když ten Nailerovi dělá příšerné věci.

Kdo jste někdy měl doma podobného člověka, stoprocentně se s Nailerovými – většinou velmi protichůdnými – pocity snadno identifikujete. Morální ponaučení samozřejmě nechybí ani v Prachožroutech, ale naštěstí není trapně servírováno „na plnou hubu“, ale spíše probleskuje mezi tím vším utíkáním, povýšeným urážením se, ochraňováním jednoho druhým a zprvu váhavé, pak ale sílící důvěře. Sympatické je, že na nějaký totální happy end můžete zapomenout, přeci jen, je to Bacigalupi. Možná v rámci přístupnosti dětem trošku zmírnil, ale i zde nějaká ta sprostá slovíčka padnou a krev taky bude, milé děti.

Péče nakladatelství Plus je parádní, publikaci opět doprovází svými obrázky teď už si troufejme říct kmenový Bacigalupiho výtvarník pro naše česká vydání Milan Malík, navíc je zachován stejný formát a sazba písma jako u Čerpadla 6, stejně jako totožný překladatel, a tak je i díky Richardu Podanému Prachožrouty zkrátka radost číst.

Pokud máte někde okolo sebe buď svoji, nebo příbuzensky svázanou klackovitou náctiletou bytost, zkuste jí i přes potenciální ošklíbání se Prachožrouty podstrčit. Třeba se jí budou líbit… a třeba bude pak aspoň na chvilku uvažovat o brigádě na vrtné plošině. Nebo tankeru.