Dnes se seznámíme se sovětským projektem speciálního kanónového stíhače BIČ – 17. Šlo o speciální samokřídlo, vyzbrojené dvěma bezzákluzovými kanóny DRP konstruktéra L. V. Kurčevského. Ano – skutečně šlo! Stroj byl v roce 1935 rozestavěn a v roce 1936, kdy byla stavba na základě zrušení programu bezzákluzových děl přerušena, byl hotov zhruba ze 60%. Jak vyplývá z výše řečeného, stroj byl stavěn pro konkrétní zbraně.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
L. V. Kurčevskij začal s bezzákluzovými kanóny experimentovat krátce po občanské válce. Bezzákluzový kanón se jevil jako výhodný – nepotřeboval složitou lafetu ani brzdovratné zařízení, byl díky tomu lehký, takže šel namontovat i na běžná vozidla, navíc mohl mít nezanedbatelnou ráži. K nevýhodám patřilo ohrožení prostoru za tryskou kanónu. Tyto zbraně nemají zákluz, protože hmotnost střely při výstřelu kompenzuje buďto nějaká forma relativně neškodného protizávaží (většinou lehce slisované sypké hmoty, zkoušely se ale i dřevěné špalíky), vystřelená ze zadního konce hlavně, nebo usměrněný proud povýstřelových spalin. Obojí bohužel „pokropí“ větší či menší plochu za kanónem, navíc takový ohňostroj demaskuje pozici zbraně. Kurčevskij nebyl troškař a začal ráží 152mm, později (když byl propuštěn z vězení po první vlně čistek v polovině 20. let) testoval menší ráže – 102; 100; 76,2; 65; 45 a 37mm. Tyto ráže (vyjma 65mm) odpovídají běžným rážím tehdejšího sovětského dělostřelectva (76,2 a 45mm byly asi nejrozšířenější) – umožňovaly použít standardně vyráběné střely, osazené do jeho speciální nábojnice.
Původní kanóny byly jednoranné a zpočátku se testovaly na automobilech, v tancích a následně i v letadlech. Největší ráže montovaná do letadla byla 102mm. Začátkem 30. let ale Kurčevskij vylepšil konstrukci na samonabíjecí. 76,2mm kanón APK-4 měl trubicový zásobník na šest nebo deset nábojů a testoval se v několika speciálních stíhačkách, z nichž nejznámější jsou asi I-Z a IP-1. Konstruktér chystal vylepšit kanón schránkovým zásobníkem o větším obsahu munice a plánoval zkonstruovat i zbraň poněkud atypické ráže 80mm, pro kterou měl postavit létající nosič konstruktér B. I. Čeranovskij. Osobně spíš věřím tomu, že by stroj byl osazen dvojicí APK-4. Bohužel – Kurčevského kanóny měly své mouchy. Byly poruchové, podávací mechanismus se zasekával, občas explodovala nábojová komora a vývoj se nepodařilo dotáhnout do konce. Testy na letadlech ukázaly, že vystřelený granát (šrapnel) má ve vzdálenosti 1 km na vzdušné cíle mizivý účinek (pokud je náhodou netrefí přímo). V lednu 1936 došla generálům trpělivost a vývoj byl ukončen „zhora“. Pár let na to se stal Kurčevskij obětí dalšího kola čistek…
B. I. Čeranovskij se ve 30. letech pokoušel zkonstruovat samokřídlo půleliptického tvaru. Postavil několik prototypů, jejichž letové vlastnosti se lišily kus od kusu a snad by se daly zařadit do kategorie „sportovní letouny“. V experimentech s těžkou výzbrojí viděl svou příležitost a nabídl svůj projekt BIČ-17, jako optimální nosič tohoto typu zbraní. Stroj vycházel z tehdy běžných typů a vyjma půleliptického křídla s dvojicí kanónů, umístěných mimo okruh vrtule, využíval řadu konstrukčních uzlů, převzatých ze sériových strojů. Po přerušení prací byl stroj rozebrán na náhradní díly a jisté jsou jen jeho rozměry – rozpětí 12,24m, délka 5m, Předpokládalo se použití motoru M-22 o 480 koních. O výzbroji se tvrdí, že ji měly tvořit dva kanóny ráže 80mm, pravděpodobnější je ale využití tehdy dostupných APK-4 ráže 76,2mm a minimálně jednoho (nikde nezmiňovaného) kulometu jako nástřelné zbraně, což bylo u zavedených konkurenčních typů možno považovat za standard.
Stavebnici této kuriozity ve dvaasedmdesátině produkuje obskurní garážová firma Unicraft kdesi na Ukrajině. V krabičce s primitivní kresbou stroje v barvách španělských republikánů najdeme jednoduchý plánek, výkres se stručnou historií typu a mikrotenový pytlík s hrstí příšerně odlitých dílů z hmoty, hodně vzdáleně připomínající polyuretan a vakuovaný kryt kabiny. Materiál je tvrdý a křehký, v některých aspektech připomíná sklo, ale kupodivu se slušně brousí (ale o to hůř řeže). Obtisky zcela chybí, takže je musíme dodat z vlastních zdrojů. Pokud chcete mít výstavní kousek, doporučuji probrat vrakoviště a sehnat slušný hvězdicový motor (optimálně i s krytem), dvoulistou vrtuli + odpovídající vrtulový kužel, díly na vylepšení interiéru (pokud ho otevřete, vidět je do něj dost mizerně) a vhodné díly podvozku, ideálně od nějaké solidnější I-16.
Vlastní stavbu zahájíme vytesáním dílů z odlitků a opravami místy zalitého rytí. Pak zkusíme spasovat podlážku kabiny a motor s trupem (ano – proti běžným zvykům tohoto výrobce má stroj i nějaká střeva!) a podle chuti a možností doplníme základní sestavu dílů úlovky z vrakoviště, případně je vyměníme komplet. Pak nabarvíme drobné a vnitřní díly, sestavíme interiér (pilotní prostor a motor), definitivně ho spasujeme s trupem a vše slepíme. Na trup dopasujeme poloviny křídla, spoje v případě nutnosti dotmelíme a přebrousíme. Na takto vzniklý základ dolepíme „opeření“ – tedy ovládací prvky (klapky, křidélka, směrovku).
Z plastových či kovových trubek vhodného průměru nařežeme hlavně a trysky kanónů. Trysky ze stavebnice jsou nepoužitelné, tvoří je jakési plné patvary, hlavně kanónů doporučuje návod pořídit z vlastních zdrojů. Pozor – nezapomeňte, že hlavně mají menší průměr, než trysky! Po nalepení výzbroje zkompletujeme podvozek – použil jsem sice původní (lehce doplněný plastovými vlákny), ale pokud můžete očesat starou I-16, použijte podvozek i s kryty z ní. Sestavíme vrtuli a nalepíme ji na motor. Stroj natřeme – sovětský předválečný standard je ruská modrá zespodu, zelená (Agama R9) z vrchu a kryt motoru a listy vrtule černé. Do kabiny nakašírujeme zaměřovač z vlastních zdrojů a přilepíme kryt.
Celý stroj jsem lepil včetně kabiny vteřiňákem, což se mi vymstilo. Výpary z vteřiňáku částečně zamžily kabinu, díky specifickému tvaru tohoto dílu ale nešlo oblíbený Clearfix použít. Po přischnutí kabiny jsem dokončil nátěry, našel ve sbírce vhodné obtisky (vedle černě lemovaných hvězd, odpovídajících době, mě zaujalo velké číslo 17 a tak jsem ho využil) a pak následoval obvyklý taneček s obtiskovou chemií. Nakonec jsem stroj lehce napatinoval a hluboce jsem si oddechl. Bylo hotovo. Časem možná vyměním původní podvozek za ten z I-16, ale to na stroj, který vypadá jak něco od Batmana, nebude mít podstatnější vliv. Rozhodně nejde o nic pro začátečníky, ale díky svým tvarům stroj za tu práci stojí. Pokud dostane „batmanovskou“ kamufláž, bude ještě zajímavější…
Michael Střelec Pešťák (redaktor)
Strelec.M.P@seznam.cz
Přečtěte si i další díly scifistických modelů.
