V novém tisíciletí zažívá fantastika skutečný boom a divák je každoročně doslova zahlcen několika desítkami filmů s různou žánrovou tématikou, které na něj chrlí velký bratr Hollywood. Pomalu se však tato móda probojovává i k tvůrcům ve střední Evropě. Nyní má český divák možnost seznámit se se snímkem Mizející vlny litevské režisérky Kristiny Buozyte, který se chlubí hned několika oceněními včetně ceny Méliès d´Or za nejlepší evropský fantastický film roku 2012.
 |
Po zhlédnutí snímku však musím konstatovat, že pokud takto vypadá nejlepší evropský snímek v této kategorii, tak raději nechci vidět žádný další.
A přitom samotné téma filmu má určitý potenciál a režisérce rozhodně nechybí vize, spíše naopak – téma vnoření se do lidského podvědomí už sice dávno není originální, avšak zde tento motiv slouží pouze jako kulisa pro samotný příběh a rozvinutí hlavní myšlenky, tedy jakési společenské studie jedince. V čem však selhává, je provedení.
Při úvodních titulcích nás režisérka láká k hard science fiction, kdy se po plátně větví síť neuronů a hlas jednoho z mužů v bílých pláštích nám (za pomoci řady cizích slov) vysvětluje podstatu experimentu, ke kterému se schyluje. Hlavní hrdina snímku Lukas se má při experimentu spojit s podvědomím dívky v komatu a tím (samozřejmě) přispět k osvětě v zkoumání lidského mozku. Jak už však před více než deseti lety předvedl Tarsem Singh ve své Cele, tento úkol se pro Lukase snadno může změnit v smrtelně nebezpečnou záležitost.
Kristina Buozyte ovšem není ani audiovizuální kouzelník Singh a ani Greg Egan. A její příběh se soustředí především na samotný prožitek hlavního hrdiny v mysli jiné osoby – jeho pocity a postupné se odcizení skutečnému světu, do kterého se marně snaží navrátit společně s Aurorou, která pro něj již po prvním kontaktu přestává být pouze objektem vědeckého experimentu a stává se předmětem touhy. I po vizuální stránce je režisérčin přístup diametrálně odlišný od všech tematicky podobných snímků, které měl český kino-divák možnost vidět. Vyznačuje se svojí chladností a naprostou absencí výraznějších barev. Tento přístup může navozovat určitý pocit reálného, kdy se divákovi společně s Lukasem ztrácí hranice mezi snem a skutečností, nicméně se tím režisérka připravuje o velké možnosti ve využití samotného snového světa.
Film prostě ustrnul někde na půli cesty. Obsahuje řadu zajímavých motivů, avšak chybí mu komplexnost. Samotný příběh je příliš nedokonalý (chování jednotlivých postav je často nesmyslné a divák se tak neustále musí ptát: Proč?), snové obrazy nápadité (scéna splétání těl při skupinové souloži, která se navzájem absorbují, brouk a jeho nekonečný přísun potravy…), avšak příliš jednoduché a jejich frekvence příliš nízká, než aby utáhly 120 minutovou stopáž snímku. Snímek je tak nakonec redukován na obyčejné melodrama, avšak i zde spíše selhává – melodrama bez zjevných emocí a bez gradace nemůže fungovat.
Kdyby snímek končil o pět minut dříve, obsahoval by alespoň pěknou pointu, která v divákovi zanechá dojem určitého významného poselství o lidské duši. Jenže Mizející vlny o pět minut dříve nekončí, a tak jediné, co vám po skončení projekce v hlavě zůstane, je několikaminutový záběr na „běh s nahým zadkem“, který svojí absurdní délkou ztrácí jakýkoliv význam.
