Scénárista Koralíny a režisér Spláchnutýho hlavy dohromady dali. Jeden svůj snímek podložil neuvěřitelně pevným stavebním kamenem v podobě Gaimanovy imaginace a druhý nás spláchl britskými humornými proprietami a groteskou.
 |
Teď skutečně nechci napsat to slovo ALE a ani to ještě ošklivější BOHUŽEL, ale (sorry) bohužel (mrzí mě to) když se spojí dva talentovaní tvůrci, může z toho někdy vzniknout něco báječného, někdy něco jako prapodivné adjektivum fáááájn a někdy se ega umělců tak rozpínají, až se jaksi zapomene na dílo samotné a výsledek se pohybuje na hranici mezi fáááájn a egoamnésií. Norman a duchové (nechápu proč distributor výjimečně neodložil flašku vodky a po vystřízlivění nenechal původní název ParaNorman) je přesně ten případ.
Ok, first things first. Čeho jsem se před projekcí obával, byl dabing, který naštěstí dopadl nadprůměrně a do kouta bych ho neposlal. Infantilností se dočkáte minimálně a ta ohavná a opotřebovaná, v dnešních kinematografických časech bohužel všudypřítomná, děvka průměrnost, jejichž orgie jsem si užil při Rebelce, předtím při Autech a ještě předtím při prvních Autech se také zapomněla. Přiznejme však zcela racionální tvrzení, že Spláchnutej si s ní až nebezpečně důvěrně tyká a i jeho silnější chvilky se i tak postupně spláchly až příliš dokonale. Tolik k mainstreamové animaci. Koralína měla jiné palivo. Norman a duchové ji pak minimálně v začátku sekunduje velice zdatně. Není sice tak nápaditý, ale vyvažuje to civilností, jejíž pomalé tempo mě v první polovině filmu příjemně překvapilo. Animace prezentuje technologii kombinující klasický ruční stop-motion a moderní rendering. Výsledek působí originálně a pestře.
Hlavní postava neduživého chlapce s vizáží malého Tima Burtona a schopnostmi ještě menšího Colea (vidím mrtvé lidi) Searse nám je také předkládána pěkně jak se patří, čili nápaditou parodií hororového (převážně zombie) žánru s přiměřenou dávkou odkazů a hlášek, karikovaných charakterních stereotypů a samozřejmě úhledně označených známek pro krystalicky čistý rodinný film, kde vás zbývající členové Normanovi rodiny (a ostatně i celá maloměšťácká studie postav) svými groteskními vizualicemi určitě nudit nebudou. Všichni, snad kromě jeho napapaného parťáka ze školy Neila, pak přirozeně našeho morbidního chlapce buď nesnáší, nebo se ho bojí a on si svým darem neví rady. Však tvůrci znají publikum a znají žánr. Nevyčítejme jim tedy klasiku, když si to po zániku Pixaru bez toho stotisíckrát omílaného schématu sami ani nedovedeme představit. Problém je jinde. Dokonce si můžete to místo ve filmu vytyčit. Zapíchnout tam vlajku a prohlásit, že přesně na tomhle místě moje zážitek očekávající duše opustila sál.
Norman vyvolá zombíky. A je to. Duše evakuovala tělo. Od této chvíle se dramaturgie drasticky zrychlí a jakýkoli build-up putuje instatní cestou do hajzlu. Kámen úrazu většiny literárních předloh dopadl těžce. Buď zkrátka scénárista musí papír přetavit na pomyslný celuloid a upravit mu formou obsah, případně původní obsah doplnit vlastní invencí nebo našponovat stopáž. Jakkoli jsou tyto možnosti i při porovnání s kolonoskopií bolestné, správně provedené fungují. Při jejich absenci zbyde pouze samoúčelná prázdnota, jejíž ohraničující díra na vás zeje celou druhou půli snímku.
Dejme tomu, že pár ostrůvků v našem Grand Canyonu představují vtipy (vzhledem k jejich povaze bych je raději označil jako gagy), které až na pár výjimek prakticky neselhávají. Buď sednou nebo vyšumí, rozhodně ale neznechutí, což je při dnešních standardech animované komiky véélkéé plus. Jejich snahy o existenci v prázdnotě naší díry však neustále narušují uspěchané pointy a logické kiksy, které přímo souvisí s nedostatkem dějového materiálu na plátně. Jako kremace pacienta na výživě nakonec vyzní ultraepický konec, který nám hlavní zápletku naservíruje v grandiózní podívané světel a magie, jež se úmorně snaží zakrýt scénář, kterému chybí 20 stránek.
