Války budoucnosti: Kdo s(ežere) koho?!

„Příslušníci Mobilní pěchoty. Nasaďte si svá nepřekonatelná hi-tech brnění, nabijte osobní raketomety jadernou municí a pošlete ty CENZUROVÁNO brouky do pekla! Nemůžete prohrát, naše je budoucnost, smrt a zkázu!“

Vysílání Ministerstva propagandy před výsadkem na Klendathu (odhadované lidské ztráty 97 %)

Scifi a fantasy jsou dnes všude a nikoho už nezajímá, co si o ní myslela Komunistická strana blahé paměti. Popkultura je fantastikou přímo prosycená, takže už nikomu ani nepřijde, že všechny ty počítačové hry a filmy jsou nějaké ty „nereálné fantasmagorie“. Ale pak přijde řada na válečnou scifi a najednou je ticho po pěšině. Což zamrzí především příslušníky našeho národa, který i přes dlouhodobé neúspěchy na bitevním poli (anebo právě proto) je ve skutečnosti zarytým fandou militarismu.

Každý v mladším věku lepil vojenská letadla a teď, když se mu pro fachu nedostává času, alespoň náruživě bifluje takticko-technické údaje tanků, pušek, letadel a lodí z nesčetných vojenských knih literatury faktu, kde naši autoři patří ke světové špičce. Ale přiznejme si, asi jsme moc malý trh na to, aby pro nás Hollywood točil filmy. A military scifi chce peněz celou kupu. Možná proto se vždycky musela spustit s nějakým jiným žánrem, aby uloupila trochu té slávy. Teprve loňská Battle: Los Angeles/Světová invaze se může hrdě označit za čistokrevného filmového příslušníka tohoto žánru.

Pokud tedy chcete blufovat před něžným pohlavím o tomto navýsost balícím tématu, mrkněte, co vám stříbrné plátno nabízí. A žádné strachy, lidi jsou pěkně draví prevíti a občas to jsou oni, kdo šedivým mužíčkům natrhnou kloaku!

Varianta první: Přijdou a sežerou nás. Dnes

Je to tak, technologická převaha dělá divy a hlavouni z vědecké divize mají za to, že kdyby se nějací emzáci byli schopní dostat až k nám na Zemi, tak holt máme utrum. Názorný příklad je zmíněná Světová invaze pojednávající o… hmm… světové invazi. Příběhově a režijně sice nevyvážený kousek, ale to spral Bill Gates, když se pravověrný fanda military může sebeukájet nad mimozemskou bojovou technikou a realistickým provedením. Navíc lze sexuelně obdivovat emzáky samotné, kteří poprvé v dějinách filmu (!) nejsou tupá monstra, ale sebezáchovou vybavení tvorové, kteří se kryjí a bojí o své životy. A pokud jde o jejich převahu? Už zlí afričtí Habešané vyzbrojení kopími ukázali v roce 1935 Italům s kulomety, že jde hlavně o koule. A těch mají lidé požehnaně. Navíc tady jsou hlavními hrdiny američtí mariňáci, takže co řešit?!

Spektakulární trailery si najdete sami, samotná akce je tu spíš jako Černý jestřáb sestřelen:

Varianta druhá: Přijdeme a sežereme je. Zítra

Když ale dáte lidstvu trochu času, může se technologicky vyvinout ono a sežrat JE! Jamese Camerona (Terminátor, Titanic) tady hnedle ještě jednou zmíníme, ale nejdřív mrkneme na jeho poslední megablockbuster Avatar. I když je to žánrově space opera kombinovaná s indiánkou, tak nám nabízí, jak je u tohoto režiséra zvykem, krom obligátních modrých lidí a poselství i dokonalou vizi budoucnosti včetně zbraňové techniky. Kdo by ostatně nechtěl mít na stole obří figuru hydraulického exoskeletu/brnění hlavního záporáka za 1200 liber, že? A kde jinde si v dokonalých tricích užijete celkem uvěřitelnou vojenskou akci v celoplanetárním měřítku? Avatar ukazuje, že military může skvěle fungovat i v rámci žánrově zcela jiného příběhu. Juchajdá!

Technická promakanost bere dech, stačí mrknout na zmíněný exoskelet: http://james-camerons-avatar.wikia.com/…ity_Platform

Varianta třetí: Vzájemné požírání. Někdy

A co kdyby technologická převaha nepatřila ani jedné straně? Anebo protivníky byli zase jenom lidi? I to je možnost. Nejdřív ale opět Cameron a jeho Vetřelci z roku 1986. Nebýt milé slečny Ripleyové, tak je tohle druhé pokračování vetřelčí série skoro čistá military, vždyť má jako hlavní hrdiny opět mariňáky, tentokrát ovšem koloniální. Opět po technické stránce dokonale propracované prostředí, které nastavilo laťku tak vysoko, že ji za uplynulé čtvrtstoletí zatím skoro nikdo ani nepodlezl. Navíc Vetřelci poslali do pekla naleštěné představy o budoucím boji, ukázali krev a špínu války a zametli se zbraněmi, které za iritujících vysokých tónů vystřelují třpytivé paprsky. I ve 23. století ještě pořád zabíjí kulky (výbušné).

Hvězdná pěchota (1997) Paula Verhoevena (Robocop, Základní instinkt), který byl kdysi dokonce srovnáván s králem úchylností Davidem Cronenbergem (Moucha, Videodrome), by mohla být právoplatně označena za krále válečné scifi, kdyby… to nebyla parodie (možná proto český showbyznys toto jméno s nadšením přijal a provádí na něm zvrhlé rituály). Verhoeven slavnou knihu Roberta A. Heinleina z roku 1959 ani nedočetl, a tak místo příběhu „o jediné skutečné armádě, která to s vámi myslí opravdu vážně“ vše pojal kapku po svém. Užijete si fašizujícího společenského systému, kde televizní kanály chrlí oslavné tirády na vojáčky a nápisy CENZUROVÁNO jsou všude. Navíc si můžete dopřát pohledu na malé děti, které dupou po pozemských broucích, aby utužily svou nenávist k těm mimozemským z planety Klendathu, se kterými se zrovna vede meziplanetární válka. Místo symbolického příběhu knihy o smrtonosnosti nedostatku morálního kompasu a nutnosti obstát tváří v tvář nebezpečím (kosmu) jsme dostali zábavnou béčkovou brutalitu, nadsázku a akci. Ale to se taky počítá, no ne?

Pokud někdo z filmu vynechává jeho animované sourozence, pak neví, co činí. Západní producenty ještě dospělé filmy v hávu počítačové animace děsí k smrti, ale Asie v gigantickém průmyslu klasicky kreslených anime nabízí to samé jako hrané filmy. A díky nižším nákladům na kreslené trikové scény chrlí třeba záplavy mecha mlátiček s obrovskými stroji o velikosti domů, které povětšinou řídí citově rozervaní teenageři. Inu, no a co? Vše odstartoval roku 1979 anime seriál Gundam (inspirovaný Hvězdnou pěchotou, samozřejmě), dnes obrovská frančíza s desítkami sérií. Jak je u Japonců obvyklé, do akce vždycky natlačí nějakou tu filosofii a zde se mlátičky obřích strojů konečně staly realistickými, včetně následků násilí a války a úvah o (jejím) smyslu. Ale s japonským smyslem pro estetično, takže pozor! Jinak Gundam je velkou výjimkou z konceptu lidé vs. vetřelci; tady se požíráme navzájem jen my sami.

Lepší než anime je fanovský stop-motion kraťas natočený s oblíbenými akčními figurkami série:

A pokud chcete ochutnat i japonskou úchylnost v tom špatném slova smyslu, zhlédněte alespoň trailer na hraný remake slavné anime ságy Space Battleship Yamato. Tradiční japonské expresionistické „herectví“, nedostatek smyslu pro styl a děsivé popové písničky vám ukážou svou smrtící tvář.

Varianta čtvrtá: Bolesti břicha. A svědomí

Pravá zlatá éra military scifi ovšem krom knih bují i v počítačových hrách jako Gears of War, Killzone, StarCraft či Mass Effect, které prosluly vytříbeností a chytlavostí vizuálního podání. Nás může zajímat, že pro jejich královnu Halo byly natočeny i krátké hrané filmy. Svojí realističností a uvěřitelností vzbudily takové zanícení, že jejich režisér Neill Blomkamp byl pánprstenovským Peterem Jacksonem požádán o celovečerní variantu. Tento Svatý grál military scifi nám ale byl nakonec odepřen zlotřilými hollywoodskými producenty.

Blomkampova mistrovská dílka (s vetřelčím feelem):

Jako malou velkou náplast za tuto celonárodní tragédii Neill natočil District 9, který se i za pouhý rok a půl stal malým kultem svojí poctivou filmařinou. A i když jde o téměř komorní pseudodokument o mimozemšťanech v Jižní Africe, jejichž kulturní úroveň je z hlediska bílého muže někde u opic, tak… Pane Blomkampe, na tu závěrečnou nadupanou akční čtvrthodinku s nejlepším bojovým oblekem v historii filmu ever jednoduše nelze zapomenout! Důkaz, že minimum peněz někdy může tvůrce vybičovat k neuvěřitelné kreativitě a vymlátit z nich to nejlepší (a stát se jasnou stylovou inspirací pro Battle: Los Angeles).

District 9 je ale zároveň i ukázka „válečné scifi se svědomím“. Realitu vesmírného požírání druhů a její následky v podobě všemožných bolestí břicha ukazují všechny dobré military, ale existuje i specifická, pro masového konzumenta méně lákavá varianta „antiválečné“ scifi, která se vůči válce v jakémkoliv času, vesmíru a formě tvrdě vymezuje. District 9 sem jasně patří svou sociální a společenskou angažovaností (nebojte se jí, přátelé, není nakažlivá).

Pro slabší komerční potenciál zmíněného subžánru není žádné velké překvapení, že nás v dolarově drahém filmovém světě v této souvislosti napadne už jen kultovní klasika z roku 1985 Můj nepřítel od Wolfganga Petersena, profíka na slovo vzatého (Ponorka, Troja). Jde o čistokrevnou military, akorát že se tu skoro vůbec nestřílí. Jen na začátku snímku dojde k leteckému souboji v rámci války mezi lidmi a Draky, následkem čehož na neznámou, neobydlenou planetu dopadne po jednom příslušníkovi každého živočišného druhu. Místo další války ale dojde k nečekanému smíru obou nepřátel a objevu, že i různé živočišné druhy, pokud jsou dostatečně morální, si nutně pokaždé nemusí dělat večeři z emzákových ledvin (pokud je má).

A pěkný osmdesátkový trailer, že?

Budoucnost požírání

Abychom ale úplně nevyměkli a nemysleli si, že nás čeká jen zářivá a pro náš národ veskrze smutná perspektiva bez budoucích filmových válek, tak trend hovoří jasně. Ano, v 60. letech minulého století Star Trek ukazoval pseudokomunistickou budoucnost, kde lidstvo bojuje, jen když je napadeno. Ale již v roce 1977 přišla série, která má válku přímo v názvu – Star Wars a mytologický souboj Dobra a Zla je zde už brán jako přirozená a věčná součást lidské psýché. Navíc když ničení všeho druhu tu bylo tak nevinně zábavné. O desetiletí později ale přichází temný herní vesmír Warhammeru 40.000 s podti­tulem „V děsivé temnotě vzdálené budoucnosti není nic než válka.“ Válka a násilí zde skutečně zuří zuřivou zuřivostí a všechny primární vášně a sklon k násilí v lidské duši slaví svůj triumf. Jen nemnozí si uchovávají alespoň nějaký náznak humanismu, jinak je to už jen o souboji Zla v podobě klerofašistického Impéria lidí s Ještě Větším, Nepředstavitelně Obludným Emzáckým Zlem. Škoda, že relativně nedávno vypuštěný jediný (animovaný) film Ultramarines je jen takovou ochutnávkou bez větší hloubky, pouhou jednou misí, bezvýznamnou, všední událostí v nekonečném vesmíru plném smíchu žíznících bohů. Snad příště, že? A všem šmejdům z vesmíru vzkažte, že lidstvo se nechává pozdravovat a jde si pro ně: „Smrt a zkázu!“

PS: Temná tečka za přílivem krve – Ultramarines:

PPS: A jako poslední, pouhé dva měsíce starý příspěvek a zároveň důkaz, že válečných sci-fi bude pozvolna přibývat, je **Bitevní loď **(Battleship). Ta je jednak po Battle: Los Angeles hned druhým čistým filmovým zástupcem tohoto žánru, a navíc je to military sci-fi námořní! Nadšení fanoušků tohoto specifického, leč oblíbeného prostředí bohužel v tomto případě poněkud brzdí zpracování držící se v rámci dobré komerční zásady „nemusí to dávat smysl, stačí, že jsou tam drahé triky“. Takže emzáci mají taktické uvažování pandy a nějaká realističnost boje nebo zbraní se tu fakt nekoná. Ale jsou tu ty triky! A je to čistá military s námořníky jako hlavními hrdiny. A je tu bitevní loď Missouri (třída Iowa), slavná už od kultovního Přepadení v Pacifiku. A suprové vysvětlení rozdílů mezi křižníkem a bitevní lodí pro fanoušky fantastiky. A… taky vás začíná napadat, že příznivcům válečné sci-fi někdy stačí málo? Inu, nedivte se nám, stačí. Filmových žánrovek je prostě ukrutně málo.

Missouri je ta loď s obřími kanóny v trojdělových věží, rozumíme si, že jo?:

Víc článků o filmu