Za sedmero řekami a sedmero horami žil byl chlapec jménem Eragon a v kouzelné zemi Alagaësii vládl krutou rukou dlouhou dobu poslední dračí jezdec, král Galbatorix. Ten před mnoha lety zabil bez soucitu všechny ostatní draky a jejich jezdce a sám se korunoval králem země. O dracích a dračích jezdcích slyšel Eragon jen historky a nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by se jedním z nich mohl stát. Občas se ale přihodí něco neuvěřitelného…
 |
Teď je ale Eragon spojen psychickým poutem s nádhernou dračicí Safirou a spolu s Vardeny, lidmi ze Surdy, trpaslíky, elfy, a dokonce i krvelačnými urgaly společně bojují za svržení Galbatorixe z trůnu a nastolení míru.
Eragon od té doby, co se stal jezdcem, urazil dlouhou cestu, mnohé se naučil a z obyčejného chlapce se stal vskutku moudrý a odvážný mladý muž. Teď má ale před sebou nejdůležitější úkol: zabít Galbatorixe a zachránit Alagaësii. A všechno se blíží k oné poslední, rozhodující bitvě.
V Eragonovi nám byl představen nový svět, který má bohatou historii a budoucnost plnou nečekaných událostí. V Eldestovi jsme poznali elfy a spolu s Eragonem a Safirou jsme se mnohé naučili. V Brisingrovi už žádné učení nebylo potřeba, vyměnil ho boj.
Co nás ale čeká v Inheritance?
Závěrečná bitva mezi dobrem a zlem, kde zlo je reprezentováno Galbatorixem a jeho poddanými, kteří mu většinou slouží nedobrovolně. A proti nim stojí strana dobra, následována armádou válečníků odhodlaných bojovat za své chrabré cíle. Jenže hlavní úkol, zničit krále, zvládne jen jeden, respektive tedy dva: Eragon a Safira.
A máme tu schéma dětského příběhu, kdy je jeden hrdina předurčen zachránit svět.
Přestože se Inheritance na první pohled netváří jako kniha pro mladší čtenáře a pečlivě se schovává za bitvami, kde krev teče proudy, je rozhodně primárně určená právě pro ně. Ano, je tu plno válečných scén, o kterých by se rodiče vážně nemuseli dozvědět, ano, příběh je možná složitější a zamotanější, než se na první pohled může zdát, ale jeho hlavní myšlenka je vskutku jednoduchá. Dobro vítězí nad zlem a jeden člověk může zachránit celý svět.
Přestože mladší čtenáři mohou být z tohoto faktu nadšeni a drží Eragonovi a Safiře všech čtyřicet prstů, starším se příběh může zdát naivně přehnaný a vzdají ho po několika stránkách. Příběh v podstatě naivní je, ale rozhodně není hloupý. Pokud k němu budou mít čtenáři ten správný přístup, mohl by i dobře ovlivnit jejich myšlení. Z Eragonových činů se toho může člověk totiž spoustu naučit, ať už dobré věci, tak někdy i ty špatné, které by v žádném případě neměl udělat.
Jedna věc ale dokáže čtenáře naprosto vykolejit a bohužel ve špatném slova smyslu. O Galbatorixovi jsme zatím slyšeli jen hrozné věci a stal se naším největším nepřítelem. Když se s ním zde tedy poprvé setkáme, je přirozené, že máme velká očekávání a těšíme se na odporného krále, který nám jedinou větou potvrdí, jak je ohavný. Nicméně Galbatorix nám předvede jinou stránku své osobnosti a při prvním setkání vůbec nedokáže správně zapůsobit. Na to, jak velké se kolem něj dělalo divadlo a jak špatný má být, působí zprvu jako malé dítě, kterému někdo sebral jeho drahocennou hračku. A přestože se následně chová tak, jak se od něj očekává, zkrátka víte, že může být i jiný a nemáte z něj pocit toho pravého krutého vládce.
Pokud jste si už v minulých dílech oblíbili Paoliniho popisy, věřte, že teď budete přímo nadšení. Autor je dotáhl do dokonalosti: používá ještě lepší slova a všechno zní poetičtěji. Díky tomu může někdo celý příběh odsoudit za zbytečně zdlouhavý a protahovaný, kniha je ale díky tomu celistvější a perfektně si dokážete představit, co tím vlastně autor myslel. Nejlepší na tom ale je, že se nikdy neopakuje. To, co už známe, je vedlejší a je automaticky předpokládáno, že víme, co to je a k čemu to slouží, a je tak dán prostor novým, zajímavým věcem.
Inheritance je kniha, kterou si dokáží užít čtenáři skoro všech věkových kategorií. Každý si tam najde něco, co si oblíbí: skvělé válečné scény, poetické popisy, odhodlanost a vytrvalost hrdinů nebo Safiřiny pokusy o vtípky. Přestože místy čtivost pokulhává, celkem zručně to vyrovnávají konce kapitol, které dávají čtenářově vůli na frak. Celkově ale kniha působí jako příjemné čtivo na dlouhé deštivé dny, kdy potřebujete něco, nad čím nemusíte moc přemýšlet a stejně to udrží vaši plnou pozornost.
Jakožto konec dlouhé a vcelku náročné série to vůbec není špatné, ale je znát, že si Paolini nechává otevřená zadní vrátka pro případné pokračování. Sice by to nemuselo v budoucnu dopadnout úplně špatně, ale bylo by nejlepší, kdyby se v tomto už nešťoural a věnoval se něčemu jinému, protože s dalším projektem nás rozhodně může příjemně překvapit.
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace! Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokážou oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje. Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alagaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat? (anotace)
- Autor: Christopher Paolini
- Překlad: Olga Staníčková
- Série: Odkaz Dračích jezdců 4
- Forma: hardback
- Počet stran: 672
- Cena: 499 Kč
- Vydal: Fragment, 2012
Také si přečtěte:
Recenzi na 1. díl, Eragon (Wojta Běhounek
Recenzi na 3. díl, Brisingr (Šimon Šedivák)
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
Kupte si Inheritance s 15% slevou (ušetříte 75 Kč).
…?
Nu moc to jako recenze nevypadá… Spíše jako PR článek. Dozvěděl jsem se tak akorát, že kniha je pro mladé čtenáře (což je jasné každému, kdo četl aspoň Eragona, že celá série bude pro 11-13 leté děti), že je to celé o boji dobra vs zla (zase, jasné každému po Eragonovi), že hlavní záporák má špatný popis nu a nakonec, že kniha byla “dobrá”… Tedy nevím, spíše než PR článek mi to připomíná sepsané první dojmy místo recenze.
Co se knihy samotné týče, celá série Eragon byla sepsána hlavně za účelem zisku peněz a je to vidět. Žádné originální nápady, nic hlubokého, jen “mladému farmáři zabili vesnici a on se chce pomstít”… Samozřejmě, 90% knih je napsána za účelem zisku, na tom není nic špatného, ale série Eragon mi přijde úplně stejně bez duše, jako série Twilight od Mayerové…
🙂
já se ještě navíc dozvěděl, že se Paolini (nebo překladatelka?) naučil nová slova
Co člověk to jiný názor, jak koukám. Je docela úsměvné si tady na FP přečíst mojí recenzi na předchozí díl Brisingr a pak si přečíst tento PR článek, ale tak proč ne, fantazii se meze nekladou 🙂 Osobně nemám po předchozích zkušenostem s Paolinim odvahu se pouštět do jeho vrcholného díla, už jen proto , že jeho díla mají dosti sestupnou tendenci (ano to mají).
Proč musí být kladná recenze brána rovnou jako PR článek?
To PavlaL
To ale není o tom, že je to kladný článek… To je o tom, že to vůbec není recenze, nebo alespoň mně to absolutně nepřipomíná recenzi. Celý tenhle článek by se dal shrnout do věty “Byla to super kniha o boji s dobrem a zlem, ale pozor na zklamání při vykreslování pár postav.” (a přesně takovéhle jsou PR články) Ano, ještě je zde odstavec o poetice jazyka. Ale co postavy? Co se stalo s jejich vnitřní a vnější charakteristikou? Jsou “round” či “flat”? (bohužel neznám české termíny, případně pro další čtenáře je to na anglické wiki vysvětleno) Co zápletky? Co vlastní názor na zápletky? Co prostředí, ve kterém se to odehrává? Jaké je? Jak se liší od předchozích knih? Jaký to má dopad na děj/postavy? Pomáhá/ubližuje nějak v příběhu?
Ať to klidně kladné je, ale ať je to recenze přeci. Ono to člověka zamrzí, když se chce něco o knize dozvědět a nedozví se nic. Vy to, slečno Lžičařová, nevidíte?
Na hrubý pytel, hrubá záplata, na nekomplikovanou knihu, nekomplikovaná recenze… 😉
2 Scot a Šimon Šedivák
Nechci být jízlivá, ale – má podobné věci u Eragona vůbec cenu řešit? xD
Nebo spíš, co si vybavuji Eragona a tu část Eldesta, které jsem před dosti dlouhou dobou četla, šlo o absolutně nekomplikované knížky. Navíc psané stylem “děti dětem”. Tohle byl půdorys, na kterém autor nemohl při psaní dalších dílů nic změnit. Nepochybuji o tom, že se vypracoval (bylo by smutné, kdyby ne…), ale celou dobu byl uvázaný k psaní ságy toho typu, jakou každý grafoman začne v pubertě škrábat po sešitech (a jen málokterý ji dokončí, natož aby se dostala k vydání a stala bestsellerem). Tenhle stín to nebylo schopné překročit, nemluvě o tom, že ani nemohlo.
Je v tom šílená naivita a nedostatek životních zkušeností (což však může působit svébytným kouzlem). Ale druhá stránka toho je určitá vnitřní autenticita, i pokud šlo o vyžírání motivů odjinud. Osobně tvrdím, že z hlediska Paoliniho spisovatelského vývoje by bylo lepší, kdyby Eragon nevyšel, a on na sobě víc makal, což by bylo vidět na jiné prvotině (pravděpodobně by byla mnohem lepší, a nejspíš by se nestala takovým fenoménem – hodně dělá právě ta mladistvá bezelstnost, co jsem si tak všimla).
Mimochodem, recenzi bych nenazvala PR – tohle je recenze, jak ji napíše člověk jasně patřící do “cílové skupiny”, na kterou se série zaměřuje.
Šimonova recenze je pohledem zkušeného čtenáře, jemuž se z představy, že TOHLE vyjde a je pokládáno za dobrou knihu skutečně nedělá dobře (protože Eragon metaforicky nejvíc ze všeho zkušenému čtenáři přijde jako barák postavený na písčině u řeky a v záplavové oblasti k tomu).
Tahle recenze mi přijde jako pohled jednoho z těch “mlaďochů”, u kterých Eragon zafungoval jako iniciační kniha a kteří ten příběh nutně interpretují jinak než my. Sice “náročná série” a “pokud jste si oblíbili Paoliniho popisy” pro mě znamená především polykání spousty sarkasmů, ale jinak mi to přijde jako docela věcně napsaná recenze, s kterou výrazně nesouhlasím – přičemž kritizovat bych mohla jen to, že s ní výrazně nesouhlasím.
Vyplývá z ní totiž následující: Paolini se naučil zase trochu lépe psát, pere se s tím, co si nastavil v předchozích dílech, opět provozuje svou oblíbenou metodu vyprávění (již jedni zbožňují a já uvažuji o umlácení autorovo tlustopisem, respektive jedním tlustopisem po druhém)… a tentokrát to recenzuje někdo, kdo patří do cílové skupiny, a v rámci svojí cílovky to bere jako “dobrou oddechovku” a shledává, že další díl by se fakt konat asi neměl.
Elinor
Palec nahoru!
Přijde mi poněkud mimo kritizovat recenzi tímhle způsobem. Nebylo by vhodnější prostě položit doplňující otázky, pokud nějaké jsou? Takhle to je zbytečně konfrontační tón budící dojem, že Scot se chce jen pohádat kvůli kravině.
Už se nemůžu dočkat
až tu bude cílovka recenzovat Twilight Sága: Rozbřesk – 2. část.
Pokud člověk není Elinor, mohl by na článku kritizovat třeba to, že Han[k]a Trsková (a ovšem zbytek https://fantasyplanet.cz/clanek/redakce — škoda, že ze jména autora nelze na jeho medailónek přímo prokliknout; koho pak napadne dohledat si, že jí je sladkých 15 a 3/4?) nejen že neumí psát složitější texty než domácí úlohy, ona prostě neumí česky: třeba si plete valence slovesa “vyměnit” s “nahradit” nebo “vystřídat” a podobně různé vazby “odsoudit” (eventuálně je kontaminuje s “prohlásit”) nebo “pocit” a “dojem”. A co si máme představit pod “mladší čtenáři mohou být z tohoto faktu nadšeni a drží Eragonovi a Safiře všech čtyřicet prstů”?
To Jan Vaněk jr.
Po mém soudu je přesně tahle kniha tím typem, na kterém se mohou začínající recenzenti učit. Už proto, že přesvědčené přesvědčovat netřeba a ostatní po ní stejně nejspíš nehrábnou. A osobně si myslím, že je pořád lepší, než když titul recenzuje “cílový čtenář” než někdo, komu při vyslovení jména Eragon, praská žilka 🙂
2 Jan Vaněk Jr.
Ano, pro Elinor jsou důležité následující věci:
– dává mi recenze dostatečné podklady k vyabstrahování informací od recenzentova subjektivního názoru? (čili: ví, že má být nějaká objektivní stránka věci, a nezapomíná na to?)
– pokud recenzent výrazněji prezentuje osobní názor, lze jej odlišit a poznat, na čem je založen – nebo s ním pracuje jako s univerzálním dogmatem?
– je recenzent schopný se s knihou adekvátně poprat a zvládnout ji?
Tušení o autorčině věku naskočí, myslím, každému, právě kvůli způsobu, jak se na knihu dívá – přičemž právě skutečnost, že s názorem nepracuje jako s dogmatem, je plus.
P.S: pokud jde o věci jako sága Stmívání či Eragon, v čem je takový problém, když se objeví **zvládnutá** (zdůvodňující, vysvětlující, nedogmatická) recenze napsaná někým z cílovky? Upřímně řečeno, tohle jsou knížky IDEÁLNÍ pro mladé začínající recenzenty (nebo ostřílené cyniky, kteří se prostě mají do čeho trefovat).
Navíc pro mě jako pro čtenáře i recenzenta je hodně, hodně zajímavé vidět, proč a co se lidem, pro něž je Eragon určen, na té knize líbí.
Ať se nám to líbí, nebo ne, tahle série se mezi částí mladší generace stala legendou (stejně jako je legendou mezi zkušenými čtenáři, kteří se nad ní ošklíbají a instinktivně ji ironizují). A přečíst si recenzi, která
a) vysvětluje tuto stránku věci
b) argumentuje a obejde se bez nadšeného vytí stavícího E-sérii na piedestal, protože “je to přece nejlepší fantasy všech dob”
považuji za pozitivní. Takže chápu, proč se těšíte na případnou, v podobném duchu nesenou recenzi Twilightu z interního pohledu. 😉
P.S.S: Věk recenzentů je problém. Hlavně proto, že na tuto volnočasovou aktivitu mají čas povětšinou mladší ročníky.
To, pochopitelně, neomlouvá (stejně tak neomlouvá “amatérismus” odfláknutí textu).
Ale spíš než na jízlivé poznámky o domácích cvičení to je na rady, JAK SE ZLEPŠIT.
Pokud možno konkrétní a spíš podporující, zejména když se jedná o takto mladičké debutant(k)y. 😉 Nejde o “chválení za každou cenu”, spíš o kritizování tak, aby se recenzent zlepšoval a vzal si kritiku k srdci, namísto aby čtenářské připomínky buď ignoroval, nebo místo práce na sobě s psaním sekl. 🙂
Touto cestou děkuji za konkrétní poznámky a připomínky, ty – na rozdíl od ironizace – totiž k něčemu byly. :o)
Já bych to neviděl zas tak černě, každý jsme nějak začínali (a stále začínáme), když si vzpomenu, co jsem psal za mlada já… (teď mluvím o slečně autorce, nikoliv o Paolinim – ten je čisté zlo, zlo, zlo, honem kde mám krucifix!)
Hanku znám přes její blog a myslím, že mezi knižními blogery patří mezi ty lepší. 🙂
Já nechápu, co se tu řeší, prostě názor mladého člověka, kterému se Eragoní eskapády líbí, tohle si řeknu při čtení recenze já. Že je můj osobní pohled jiný, je přeci věc druhá. Možná bych něco více rozvedla a v některých místech doplnila, někde bych text přeformulovala – těch zmíněných čtyřicet prstů (proč zrovna čtyřicet? :-)), dává čtenářově vůli na frak (co tím míníš, jak na frak? vůli knížku odložit? vůli pokračovat v další kapitole?), Inheritance je kniha, kterou si dokáží užít čtenáři skoro všech věkových kategorií (co znamená “skoro všech věkových kategorií”?, navíc u Eragona bych to fakt hrála spíš na ty mladší čtenáře (což ze začátku hraješ) a že si ji můžou užít i starší, kterým nebude vadit tohle a tohle a tohle, než že by to byla kniha pro všechny věkové kategorie)…
2 Temnářka
Že? 🙂
Re: “vůli na frak”
V rámci souvětí “Přestože místy čtivost pokulhává, celkem zručně to vyrovnávají konce kapitol, které …” se kloním k první interpretaci. (Leda by se v knize střídalo několik linií jako u GRRM a míněna byla síla vůle číst dál popořadě místo přeskočení dopředu, co se stane s tímhle cliffhangerem, ale o tom se článek nezmiňuje.)
Náhodné srovnání: třeba http://brabikate.blog.cz/1203/recenze-inheritance-posledni-dil-odkazu-dracich-jezdcu není žádný zázrak, ale nad tímhle je nejmíň o patro a půl.
P. S. pro Elinor: pokud jeden zamýšlí vršit dodatky na sebe, po stovky let se doporučovalo rozdělovat tečky rovnoměrně a ten druhý značit “P. P. S.” – tak nějak to vyplývá z toho, co ta písmenka znamenají.
Být objektivní je těžké, ale je určitě lepší, když knihu hodnotí někdo, komu se aspoň trochu líbila, než někdo, kdo nemůže autorovo jméno slyšet, protože je jasné, že se na ní bude automaticky dívat s odporem.
Když se podívám na ostatní recenze, a srovnám je s mou, máte pravdu, že za nimi výrazně pokulhává, takže vám opravdu děkuji za všechny poznámky. Beru si je k srdci a budu pracovat na zlepšení.
…
Já bych jen upřesnil – je mi jedno, kdo je autor(ka), kolik jí/jemu je apod. To, že FP nechá recenzovat tuto knihu touto autorkou, to je jen a pouze jejich interní rozhodnutí. Já akorát chci recenzi, ne “první dojmy”. Takovéhle články totálně kazí image a kvalitu FP. A dovolil bych si doporučit, ať sérii knih hodnotí jeden člověk, ať má to hodnocení alespoň nějakou cenu (samozřejmě není od věci jednu knihu nechat recenzovat více recenzenty a pak to skloubit, či vydat jako dvě recenze), ale to už jde zase totálně mimo unaveného čtenáře, tedy mě.
Děti dětem
Bože můj dobrý, on zde promlouvá jistý Šimon Šedivák, který svého času uveřejnil na vlastních internetových stránkách fiktivní, a řekněme si že poměrně urážlivý, rozhovor s Ch. Paolinim?
To je ten zkušený čtenář-recenzent? Děti moje… To byl slovní průjem adolescenta, dlužno podotknout že obdobného adolescenta jakým byl v té době Paolini. Dva chlapci si to na pískovišti pro dospělé rozdali tak nějak na férovku přičemž ten druhý o tom ani nevěděl. Humorný příběh…
Dnes je již tento hřích Šedivákova rozvášněného mládí stažen a uvržen do zapomnění a zatímco Paolini(29) vydává se “rozprávky” dál, Šedivák… Šedivák(23) vyzrál v muže obdařeného životními zkušenostmi a už píše jinak “než za mlada”. Vlastně i v tomto jsou si chlapci podobní, protože Paolini má zase, aslespoň podle recenze, lepší slova a je poetičtější…
“Když Ti vzteky krvácí dáseň, napiš o tom báseň…”
Osobně tvrdím, že recenze na knihy pro děti by měli psát dospělí a děti současně. Dětský pohled může být zcela jiný než ten tzv. dospělácký, který navíc bývá mnohdy předem považovaný za správný.
Je zajímavé sledovat, co zaujme děti, co je baví i co považují za důležité… A že jsou ve svých formulacích neobratné. – Nu, jsou to děti. Ne každý musí v pěti letech připomínat Sheldona Coopera, Ph.D.
Osobně se tedy přimlouvám za to, aby tento trend pokračoval a Hance Trskové(16) bylo odpuštěno a rovněž jí byla svěřena i další recenze. Stejně tak předpokládám, že FP navštěvují i děti a pro ně jsou dost možná informace obsažené v její recenzi podány přijatelnější formou.
Nakonec, je to kniha pro děti… Kdo už jiný by ji měl číst?
A pokud ne, tak nám tady na FP, “děcka”, snižujete úroveň…
Napadá mě (když už jsme v tom), co takhle např. zrušit ZŠ a ponechat pouze SŠ a VŠ? Vždyť nám to ty základky vyloženě kazí a problémy, které se řeší tam, jsou mnohdy triviální… Nebo má snad někdo tak hloupé dítě, že by muselo chodit na ZŠ a co víc, že by snad četlo Paoliniho a psalo podobně jako Hanka Trsková?
Věřím, že ne.
A ty, Komenský, se běž také laskavě bodnout, protože to tvé od jednoduššího ke složitějšímu už vůbec nikoho nezajímá.
Nikdo učený z nebe nespadl
Původně jsem byla jenom zvědavá na recenzi, ale ta komentářová část byla mnohem zajímavějš než jsem čekala. No jo no, nebyla to povedená recenze. Nejsem si doteď jistá byla – li to vůbec recenze. Rozhodně to bylo zajímavé číst jak knihu vidí čtenář jemuž byla primárně určena (já holt četla Eragona až po maturitě a to už můj pohled na věc jistým způsobem omezuje, taky můj fiktivní čtenářský deník by vyplnil v té době nejeden škoní sešit takže takhle já se na tu knihu nikdy dívat nebudu). Ten pokus o recenzi potřeboval vyvážit jako sůl. Pisatelka na mě dělala dojem, jakoby knihu sešrotovala přes noc a ráno plna dojmů sepsala ono dílko. Chtělo to méně plesat a víc se držet při zemi, alespoň já mám takový dojem. Jo a bylo to místama dlouhé a nudné. Možná to chtělo nechat knihu víc v hlavě uležet. Ovšem nikdo učený z nebe nespadl, příště to bude lepší. Není třeba tady přistupovat málem ke kamenování. A když tak ne pisatelky, ale toho nezodpovědného jedince, kerý to sem pustil bez úprav!
Šedivák někoho poučuje. No to je gól 😀
Ad recenze: Ano, je poněkud jednoduší, ale pro koho je ta knížka určená? Pro pubertální děcka (co si budeme nalhávat, ty knížky vážně nejsou nic kvalitního a dodnes jejich úspěch nechápu). Proč by to tedy nemohla hodnotit “cílovka pro cílovku”? Je jistě jasné, že zkušený a starý matador JV jr. by to dokázal pro další intelektuály ohodnotit mnohem lépe, ale koho by to zajímalo? Tu knížku budou číst fakančata a ty si i radši přečtou tuhle jednoduchou recku od mladé žabičky, než pseudoinlektuální rozbor na téma politický systém Algalesie a co se nám jím snaží Paolini skrytě říct…
lol
když jsem dostal Eragona nikdy předtím jsem o něm neslyšel , ani o žádné mediální kampani (možná si myslíte že knížka za výlohou se bere jako mediální kampan , ale to je fuk..), a měl jsem ho přečteného za den…podle mě jsou tyto knížky jedny z nejlepších a to sem jich četl hodně…samozřejmě má své chyby ale to má Středozem taky a možná že i víc…jenom porovnejte Středozem za Hobita a Pána prstenů – postavy a země zmizely a objevili se . Navíc Inheritance se dá přečíst v kuse kdyžto jiné knížky (kam -bez urážky -patří ty vaše ) ne . Možná to patří k povolání kritizovat knížky které jsou lepší a prodávanější než ty vaše…
A pseudoinlektuální rozbor na téma politický systém Algalesie a co se nám jím snaží Paolini skrytě říct… bych si klidně přečetl – stačí napsat…