Kat Richardson: Šerochodec

1. KAPITOLA

Když mě ten chlap praštil, překvapilo mě to. Většina lidí se tak nerozzuří, když je někdo přistihne při malém podvodu. Čekala bych rozpačitou omluvu a rychle vypsaný šek jako satisfakci pro mou klientku – jeho nevlastní dceru. Ale místo toho se chlap nahnul přes stůl a ze strany mě udeřil pěstí do hlavy; bylo to jako rána kladivem.

Sletěla jsem ze židle a v uších mi hučelo. Sáhla jsem pro kabelku, ale oběhl stůl rychleji, než jsem stihla nahmatat zbraň. Klesla jsem na kolena a snažila se ho strefit pod pas.

Uskočil a dal mi další ránu pěstí do zátylku. Pak kopanec do žeber. Hlesla jsem, jak mi vyrazil dech, a modlila se za všetečné sousedy nebo papírové zdi. Chystal se mě znovu kopnout. Stočila jsem se a podrazila jeho zvednutou nohu… načež mu obě nohy podjely.

Jako raněné zvíře jsem se hrabala ke dveřím. Měla jsem pocit, že se můj hrudník rozpadá na kusy.

Najednou mi to trhlo hlavou dozadu, jak mě chňapl za dlouhý ohon. Vykopla jsem za sebe. Patou jsem trefila něco měkkého, ale ne to, v co jsem doufala.

„Zatraceně!“ Praštil mou hlavou o zárubeň dveří. Zdálo se mi, že jsem právě přišla o polovinu lebky.

Všechno mě bolelo. Obtočila jsem se těsně kolem jeho těla, abych se o něj mohla zapřít. Příšerný tah mi rval vlasy z hlavy. Jednou rukou jsem mu praštila hlavou o zeď a kopla ho kolenem do rozkroku. Zasípal a pustil mé vlasy. Vyprostila jsem se a celá pokroucená vyklopýtala dveřmi na chodbu. Přivolala jsem výtah a přitom jsem šátrala po zbrani.

Všechno bylo špatně: nohy jsem měla jako hadrová panenka; pokaždé, když jsem nahmátla pistoli, vyklouzla mi; nemohla jsem popadnout dech a hrudník mi spalovala palčivá bolest. Slyšela jsem jen hukot a šumění krve v uších.

S námahou jsem otevřela kovové dveře starobylého výtahu a vpotácela jsem se dovnitř. Zastavilo mě další škubnutí za vlasy. Pokusila jsem se otočit a vystřelit po tom bastardovi, ale podlomily se mi nohy. Zbraň mi vyklouzla z ruky a sjela po podlaze do rohu výtahu.

Chlap chytil vnější dveře výtahu; pořád mě držel za vlasy. Vytáhla jsem z kapsy džínů starý švýcarský armádní nůž. Vtom mi přibouchl krk do dveří. Vypadalo to, že mi chce snad urazit hlavu. Svíjela jsem se a snažila se mu vysmeknout. Dveře mě udeřily do spánku. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká pramínek teplé krve.

Můj zrak se zúžil do tmavého, krvavého tunelu.

A zase ty dveře: prásk! Z výtahu se neustále ozýval drkotavý zvuk a vnitřní dveře se mě snažily přiskřípnout. Otevřela jsem kapesní nůž a vrazila velkou čepel do ruky, která svírala mé vlasy. Vyjekl a pustil mě.

Hlavou jsem žuchla na podlahu výtahu, stihla jsem se odkutálet a o pár čísel se vyhnout zavírajícím se dveřím. Slyšela jsem ho, jak lomcuje mřížemi a chrlí vodopád sprostých nadávek, když se výtah se mnou rozjel dolů. Něco mě pořád drželo za vlasy, ale neměla jsem sílu se tím zabývat. Chtělo se mi jen padnout a omdlít, ztratit vědomí. Pak ale to něco začalo tahat mou hlavu nahoru.

Moje vlasy zůstaly skřípnuté ve dveřích, a jak výtah sjížděl do přízemí, zvedalo mě to! Představa, že budu viset za vlasy, mě dostatečně zburcovala, abych zase vstala. Před očima jsem měla již jen vzdálený, matně zářící bod, který plul v tmavě rudém moři. Začala jsem řezat svůj dlouhý ohon, přestože mé ruce již slábly. Když jsem nedávno dávala nabrousit nůžky, měla jsem dát nabrousit i nůž! Zapírala jsem se vší silou o stěnu výtahu a pižlala vlasy, které padaly v dlouhých hnědých pramenech kolem mé tváře. Kabina klesala. Už jsem stála na špičkách, když spadl poslední pramen. Točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet; sesunula jsem se na podlahu výtahu, a když se dveře otevřely, z posledních sil jsem se vysoukala ven.

Dál si pamatuju jen útržky: křik lidí, něčí boty, bolest v rukou a nohou, někdo mi něčím mává před víčky, muž s přízvukem, v hlavě tlukot tisíce kovadlinek, pocit jako na kolotoči. Myslím, že jsem zvracela. Pak jsem usnula.

To bylo prvního dubna…

O pár dní později jsem se probudila v nemocnici, a podle toho, jak mi bylo děsně zle, jsem usoudila, že asi zůstanu naživu.

Teď už uplynuly týdny, bolest odeznívala, modřiny, odřeniny a tržné rány pomalu mizely, ale rány do hlavy, které jsem utržila, se stále ještě ozývaly. Poté co jsem odešla z nemocnice, zmocňovaly se mě divné pocity; měla jsem menší či větší potíže se svými smysly – každopádně to byly obtíže tak nápadné, že mě přiměly vrátit se do nemocnice.

Doktora Skellehera jsem neznala. Když jsem dorazila na pohotovost, měl službu jen on sám. Táhlo mu na třicet a očividně potřeboval kávu. Na hlavě mu sedělo nízké vrabčí hnízdo – což jsem připisovala spíš nedostatku vkusu než pokusu o módní výstřelek – a pod očima měl tmavé váčky, tedy spíš cosi jako pytle na brambory. Oblečení pod bílým pláštěm vypadalo solidně. Vzadu nad límcem byl vidět úzký kožený řemínek, který opět mizel pod rozhalenkou jeho bavlněné košile.

Když jsem mu vyprávěla o svých potížích, vše se mi znovu rychle odvíjelo před očima jako film.

Některé obrazy vystupovaly jakoby z mlhy nebo impresionistického obrazu – jako když se díváte do zrcadla v koupelně plné páry. V nemocničním pokoji jsem nikdy nemohla s jistotou říci, kdy tam lidé doopravdy byli. Zdálo se, že proplouvají tam a zase zpět, měnili podoby. Můj sluch se choval nepředvídatelně, chvílemi jsem vnímala bzukot, mumlání, klokotání vody a také zvuky podobné šustění vaty v uších. Řekli mi, že to je normální u pacientů s otřesem mozku a že se to spraví. Ale… některé z příznaků se zhoršovaly.

Například mě dost znepokojilo, když jsem propadla nemocniční postelí.

Z postele jsem se nedostala bez pomoci sestry nebo doktora. Myslete si o mně, že jsem problémový pacient, ale odmítala jsem vykonávat potřebu do bažanta; rozhodla jsem se používat toaletu jako důstojný člověk. Tahle fáze ještě ušla, i když to nebyl zrovna taneček s Fredem Astairem; ale dostat se zpět do postele bylo horší.

Když jsem vycházela z koupelny, dělalo se mi zle. Světlo v místnosti trochu pohaslo, postel se zdála být najednou strašně daleko, někde hluboko za zamlženým zrcadlem. Tápala jsem k posteli, cloumala mnou zimnice, poléval mě pot, žaludek se mi houpal; z mlhy mi před očima vystupovaly výjevy jako z pitev a vražd. Vnořila jsem se do chladné páry, když výjevy začaly přecházet ze šedé do kouřové a téměř černaly. Postel mezi tím vším neurčitě prosvítala jako pastelový mihotavý kvádr. Nejdřív jsem se jí dotkla holení, chytila jsem se za ocelové kování a přitáhla se za ně. Na okamžik jsem spočinula na studené vlhké matraci jako leklá ryba a oddychovala jsem. Pak se postel najednou posunula a já propadla skrz.

V tu chvíli se světla v místnosti rozjasnila a vše opět nabylo zřetelných obrysů. Sestra vešla zrovna ve chvíli, kdy jsem dopadla na podlahu. Pochopitelně mi vynadala. Pak zavolala zřízence, aby mě zdvihl a uložil zpět do mé vlastní postele, která byla o dobré čtyři stopy dál.

Zvláštní, předtím mi připadalo, že v pokoji byly tři postele, ale sestra řekla, že v téhle místnosti nejsou tři postele od šedesátých let, kdy proběhla přestavba.

A příhoda z předešlého rána byla už opravdu ta poslední kapka.

*

Moje tvář v zrcadle vypadala stále děsivě. Kolem levého oka se rozlévala fialová modřina, která vybíhala směrem ke kořenu nosu, opisovala linii obočí a znovu stékala přes lícní kost a spodní čelist až do strašidelného zelenofialového obojku. Spodní ret a ucho jsem měla ještě potrhané a oteklé. Všechny modřiny a otoky zhyzdily mou tvář natolik, že připomínala opuchlý škleb z batikované látky. Vše, co jsem zepředu viděla ze svých vlasů, bylo dole roztřepené jako starý slaměný smeták. Většina z toho ale ještě sahala po ramena.

Jenže potřebovala jsem se vrátit do práce, musela jsem zaplatit účet za pobyt v nemocnici a také mě čekala schůzka. A tak jsem se uvolila k denním lázním – což byla kombinace salonu a mučírny – a doufala jsem, že mě tamní personál dá do kupy a vrátí mi lidskou podobu, abych už nevypadala jako Frankensteinovo monstrum po velkém flámu.

V županu, pantoflích a s ručníkem na hlavě jsem ťapkala k místnosti s párou, kam mě na patnáct minut uložili, abych se prý uvolnila a roztáhly se mi póry. Snažila jsem se klidně sedět a relaxovat, ale v hlavě mi bzučel roj včel.

Položila jsem si ruce na spánky, křečovitě jsem tiskla oční víčka k sobě a snažila se pomalu zhluboka dýchat, ale pach kouře mě přinutil otevřít oči. Pára kolem mě se začala vinout a stáčet do tvaru čínského draka a jeho obrys tvořil mlhavou bránu.

Rozhlížela jsem se vyjeveně kolem sebe, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, že je to jen světelný klam. Tenká průsvitná pára mě hřála na kůži, ale mlha u brány byla hustá a tmavá jako kouř a ledově studená.

Z nitra brány probleskovalo bledé světélko, tepalo a rozrůstalo se v pulzující sloup tekutého světla. Obracel se mi žaludek, v útrobách jsem cítila nutkání zvracet. Zápach kouře se měnil v pach rozkládajících se těl a zatuchlé vody.

Vztáhla jsem ruku, ale pak jsem ucukla zpět. Ať se ten svíjející se mrak vzal odkudkoli, nechtěla jsem se ho dotknout. Skrčila jsem se na lavici a bušila hlavou o zeď, jak se kolem mě rozlézala nemyslitelná hrůza.

Prsa mi sevřela náhlá úzkost, dech se úžil a vázl v hrdle. Určitě jsem vykřikla: „Ne!“ Objevil se úzký pruh záře a proťal mlžnou bránu. Trhla jsem hlavou do míst, odkud přicházelo světlo. Jedna z elegantních zaměstnankyň lázní nakukovala dovnitř ze skutečných dveří.

Zeptala se, jestli jsem v pořádku.

Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se. Jen pára, obyčejná pára, která voněla čerstvou vodou a borovým dřevem z lavic. Žádný sloup světla. Žádný kouřový drak ani smrtelný puch.

Odpověděla jsem, že je mi dobře, jen jsem usnula. Ale mráz mi běhal po zádech.

Byla jsem pevně odhodlaná okamžitě utéct.

Odmlčela jsem se, abych se trochu sebrala a mohla pokračovat. Zasmušile jsem pohlédla na doktora, který jen zdvihl obočí a čekal.

Začala jsem s poslední příhodou. „Dnes ráno jsem si chtěla jít zaběhat, ale vydržela jsem běžet jen pár sekund. Mám závratě, cítím a slyším různé věci… ty mlhavé vidiny… Pořád vidím kolem sebe oči, stíny, neuvěřitelné věci…“ dodala jsem slabým hlasem. „Ani nemůžu spát. Ale zítra mám schůzku s klienty a potřebuju se vrátit do práce. Tvrdili mi, že touhle dobou už budu schopná pracovat, ale buď nejsem natolik vyléčená, jak se doktor domníval, nebo ty prášky u mě vyvolávají halucinace.“

Skelleher se zamračil. Už mi stihl píchnout injekci a začal nade mnou rutinním způsobem manipulovat s prudkým světlem a kovovými nástroji. „Není to těmi prášky. A vaše tělesné funkce se zdají být naprosto v pořádku. Nic nenaznačuje, že bych měl nějak měnit závěry předchozího lékaře – kromě mého osobního přesvědčení, že čím méně zásahů, tím lépe. Pevně věřím, že je nejlepší nechat tělo a mysl, aby si poradily samy.“ Podíval se znovu na mé záznamy a ztichl.

Po chvilce opět vzhlédl. „Podívejte, vím, že tohle člověku nahání strach. Úrazy hlavy jsou záhadné a nepředvídatelné. Mozek je úžasná věc a my se o něm dovídáme každý den něco nového, ale stále nevíme vše. A to, čemu říkáme mysl, je neprobádaná oblast. Existuje spousta věcí, kterým západní medicína nemůže přijít na chuť: celá otázka života a smrti, fyzický a psychický vliv smrti na vědomí – metafyzika – v tom pořád tápeme.“

Obrat v naší konverzaci mě vylekal. „Promiňte, řekl jste, že jsem… zemřela?“

„Copak oni vám nic neřekli?“ pohlédl na mě s pokřiveným úsměvem.

„Ne.“

Zavrtěl hlavou. „Panebože… pak se nedivím, že jste zmatená. Na tenhle typ problémů existuje odborná pomoc. Předpokládám, že na to zapomněli, věci s policií a tak… Už je beztak trochu pozdě na to, abych vám to nějak šetrně sdělil, takže dostanete stručnou verzi. Podle záznamů jste v době, kdy dorazil lékařský tým z První lékařské, byla mrtvá přibližně dvě minuty. Přivedli vás zpět k životu, stabilizovali a odvezli do nemocnice. Nic dalšího se nedělo. Tohle se u zranění hlavy stává. Některým lidem dělá potíže znovu se srovnat, někteří mají divné zážitky, ale to se dostáváme na tenký led záhadné oblasti, od níž se klasická medicína distancuje. Mohu vám nabídnout psychologické poradenství, pokud máte zájem…“

Až příliš rychle jsem zavrtěla hlavou, cítila jsem se přihlouple. Trhla jsem sebou.

Skelleher opět svraštil čelo. „Šla byste se mnou na chvíli do mé kanceláře?“

Pokrčila jsem rameny a následovala ho z vyšetřovny do mrňavé kanceláře, v níž byl nacpaný stůl a dvě židle. Nabídl mi, že mohu nechat otevřené dveře, pokud chci. Zavřela jsem a posadila se.

Zapřel se do opěradla a chvíli si mnul spodní ret, pak zdvihl oči zpět ke mně. Zhluboka se nadechl a naklonil se zase dopředu. „Jako lékař se teď pouštím na tenký led, protože tahle záležitost přesahuje oblast medicíny. Mám přátele, kteří zažili podobné věci jako vy, a možná to bude znít neprofesionálně, ale mohlo by pro vás být prospěšné, kdybyste si s nimi promluvila. Ben a Mara Danzigerovi. Jsou to přátelé, nikoli pacienti. Bena znám i profesně, je to fajn chlap, i když některé jeho názory mohou znít trochu jako z jiné dimenze. Když už nic jiného, aspoň vám může říct, jestli se vám to skutečně děje, nebo to spíš vyžaduje odbornou pomoc.“ Vytáhl ze zásuvky navštívenku a podal mi ji.

„Neposíláte mě, doufám, k psychiatrovi,“ otázala jsem se nedůvěřivě.

„Ne,“ zasmál se. „Myslím, že zažíváte něco, s čím většina lidí nepřijde do styku. Nic špatného, jen zkrátka z obtížně vysvětlitelného konce toho, co je probádané. V souladu s mým přesvědčením, že lepší je nenásilný postup, vám chci nechat čas, abyste se sama rozhodla. Pokud si promluvíte s Benem a Marou a usoudíte, že jsme všichni tři cvoci, rád vám doporučím psychologa, poradce nebo i změnu medikace, pokud bude libo.“

Podívala jsem se na něj úkosem.

Jeho úsměv vyčerpaně povadl. „Nemyslím, že je s vaší léčbou nebo medikamenty něco v nepořádku. Upřímně řečeno, myslím si, že byste se obešla i bez nich. Nemůžu pro vás udělat nic víc než navrhnout řešení a říct vám, abyste určitě šla na kontrolní vyšetření. Ať už vám potíže působí cokoli, zdá se to být mimo dosah mých kompetencí.“

Nedůvěřivě jsem si vzala navštívenku a strčila ji do tašky. Sledoval mě, jak vstávám a házím si tašku přes rameno.

„Asi byste si měla pořídit raději batoh, když toho s sebou nosíte tolik,“ podotkl. „Takový náklad vám může poškodit páteř, pokud ho máte na jednom rameni.“

„Nemám ráda batohy. Nevypadají moc elegantně a těžko se do nich dostává, když pospícháte.“

Skelleher pokrčil rameny. „To záleží na vás. Ale pečujte o sebe, ano? Zkuste spát, jezte hodně červeného masa na zlepšení krevního obrazu. Na oči si přikládejte vlhké čajové sáčky, aby zmizely modřiny. Pravidelně se protahujte a cvičte. Rychleji se uzdravíte a budete se cítit líp. A pokud nastanou další potíže, zavolejte mi.“

Řekla jsem, že to udělám, a když jsem odcházela, věnoval mi další pokřivený, unavený úsměv.

Mrtvá. Když nepočítám pár pohřbů v rodině, povinný právní kurz a několik mrtvých těl z případů, které se vymkly kontrole, co jsem vlastně věděla o smrti? Těla jsou jen prázdné schránky, nikoli skutečná podstata smrti. Nikdy jsem neviděla nikoho umírat, neocitla jsem se tváří v tvář smrti – kromě chvíle ve výtahu, kdy to vypadalo jako vítaná forma odpočinku. Chtělo se mi nějakou dobu sedět a přemýšlet o tom, ale neudělala jsem to.

Odsunula jsem to někam dozadu do mozku a má mysl kolem toho bzučela jako včela v rododendronu­. Mrtvá.

Kat Richardson

Úspěšná americká spisovatelka, která se věnuje především žánru urban fantasy. Na výsluní přízně čtenářů ji vynesl cyklus Šerochodec (Greywalker), kde představila sympatickou Harper Blainovou.

Kat byla už od dětství vášnivou čtenářkou. Možná ještě více než fantastika jejímu srdci učaroval detektivní žánr, což je ostatně patrné i z její vlastní tvorby. Miluje především tanec, zpěv a divadlo, jízdu na motorce, střílí z pistole. Žije v Seattlu, kde bydlí i s rodinou na lodi, a stále se angažuje v kampani za legalizaci fretek jako domácích mazlíčků v Kalifornii.

Kat vystudovala novinařinu. Její profesionální začátky jsou přitom spojeny s prací pro počítačový průmysl, RPG hrami a dokonce i filmovým scénářem. V žánru debutovala v roce 2006 právě románem Šerochodec (Greywalker 2006), na který vzápětí navázala dalšími příběhy Harper Blainové v románech Poltergeist (2007), Underground (2008), Vanished (2009), Labyrinth (2010), Downpour (2011) a Seawitch (vyjde v 2012).

Kombinace paranormálních motivů, urban fantasy a detektivky si právem získala sympatie čtenářů v mnoha zemích celého světa.

• Šerochodec
• Autorka: Kat Richardson
• Překlad: Petra Kubašková
• Forma: hardback
• Počet stran: 288
• Cena: zatím nestanovena
• Vydá: Fantom Print, 2012