“Conan přišel až mnohem později,” říká Juraj Červenák (PR)

„Říkají mi Chřestýš. Prý pro mou schopnost rychlého smrtícího úderu. Nevím. Považuji se za obyčejného lovce. Až na to, že nelovím zvířata. Mé živobytí se vyznačuje tím, že s sebou tahám malou zbrojnici a u sedla mám pytel se solí na konzervaci trofejí. Často mě totiž stopa zavede i do odlehlých končin. Třeba do Mesa Verde u arizonských hranic. V bludišti kaňonů se nedávno beze stopy ztratila jednotka kavaleristů. Proslýchá se, že jim nevzali skalpy rudoši, ale duchové a démoni, kteří číhají ve starých rozpadlých pueblech. Přízraky Prastarých, co prý vylezli na svět z podsvětí a jednoho dne se tam bůhví proč vrátili, ale cestu na povrch pořád znají. Možná se tak stalo z vůle zapomenutých bohů. A ti se, na rozdíl od Navahů, nespokojí jen se skalpy… Naštěstí nejsem pověrčivý. Což se hodí, protože hrdlořezové, kterým jsem na stopě, mají namířeno právě tam.“ (anotace románu Chřestýš Callahan a brána duchů)

Chřestýšem Callahanem si plníš jeden ze svých autorských snů, psát western (byť říznutý fantasy). Čím je pro tebe tento žánr výjimečný?

Svou ryzostí. I přes časté průniky s jinými žánry (s historickým dramatem, cestopisem, životopisem, rodinnou ságou, ale i fantastikou) je podstatou westernu poctivé chlapácké dobrodružství. Konflikt Dobra se Zlem, souboj člověka s nehostinným prostředím, objevování nového, tajemného světa, střet „civilizace“ s původní „dobou kamennou“, agresivní pokrok versus harmonie s přírodou… Na takových příbězích jsem vyrůstal. Než jsem se dopracoval k fantasy, hltal jsem kovbojky a indiánky. Old Shatterhand byl hrdina mého dětství. Pak nastoupil Clint Eastwood. Conan přišel až mnohem později.

Western, stejně jako jiné žánry, prošel od své „rodokapsové“ podoby až k současné realističnosti poměrně velkou proměnou. Z jakých kořenů čerpá Callahan?

Namíchal jsem tam úplně všechno. Od odkazů na mayovky přes „zaprášené špagety“ až po sadistický, krví zapatlaný Západ z knih Cormaca McCarthyho. K tomu tradiční putování k ruinám dávných civilizací – mezi mé inspirace rozhodně patří román Davida Hamiltona Buffalo Bill a zlato Eldoráda, filmová klasika Mackennovo zlato či zapomenutá italská kopie Indyho Tex a pán temnot. Navíc se můj příběh odehrává na pozadí skutečných událostí (dlouhý pochod Navahů, objevování Mesa Verde) a vystupují tam skutečné postavy (Wetherillové, fotograf William Jackson, novinářka Virginia McClurgová), takže je to trochu i historický western. No a je to samozřejmě i horor a fantasy, s velkou porcí mytologie tzv. pueblových národů, Hopiů, Zuniů a tajemných Anasaziů.

Kdybys měl jmenovat (a okomentovat) pět nejlepších westernových titulů (bez ohledu na to, jde-li o knihu, seriál, hru či film), které by to byly?

Hodný, zlý a ošklivý Sergia Leoneho je pro mě úplně nejlepší film všech dob. Epický, zábavný, drsný, i z dnešního pohledu výtečně natočený a navíc chvílemi dojemný či dokonce na zamyšlení (scéna s mostem je jeden z nejlepších protiválečných manifestů v historii kinematografie). A přitom je to stoprocentní pistolnický western. Určitě bych zmínil i klasiky Tenkrát na Západě a Sedm statečných, italského Djanga a Keomu, Eldorado s Johnem Waynem, z novějších Silverado, Tombstone či loňskou Opravdovou kuráž. Počkat, chtěl jsi jich pět? Tak ještě jednu knížku: Krvavý poledník Cormaca McCarthyho. Krutá a zároveň fascinující dekonstrukce mýtů o Divokém západu, ale zároveň je v tom pořád i něco romantického. Krásná krajina versus lidské bestie.

Callahanem se posouváš v historických obdobích zase o kousek blíže k současnosti. Dočkáme se od tebe časem románu třeba z období druhé světové války?

A víš, že už jsem o tom uvažoval? Co takhle hororová fantasy z prostředí zasněžených slovenských hor, kde se gestapo snaží vypátrat skryté partyzány? (smích) Ale vážně – to devatenácté století je asi strop. Ještě mi někde hluboko v podvědomí zraje fantasy z dob slovenského národního obrození. Bude o tom, jak naši národovci pátrali po ukradené svatoštěpánské koruně, kterou podle mýtu ukradl jejich maďarský oponent Lajos Kossuth a ukryl ji někde v Rumunsku. Když podle toho Hollywood natočí film, bude se to jmenovat Louis Shtur and the Golden Crown of King Stephen in the Tomb of Dracula (smích).

Psát román na pokračování je určitě autorská výzva. Evidentně ti takový způsob psaní vyhovuje, protože Callahan je už druhý rozsáhlejší text podobného typu. Jak vůbec jednotlivé díly vznikají?

Není to o tom, že by mě lákalo „psaní na pokračování“. Obě vysněné bokovky (o Argonautech na Slovensku a mystický western o Callahanovi) byly původně zamýšlené jako povídky či novely a hodily se pro časopisecké publikování. Obě se mi ale postupně rozrostly na kratší romány. Psaní je to poměrně záludné, protože když píšu opravdu průběžně, tedy například dopisuji druhou část v okamžiku, když už vyšla první, nemůžu se vracet až na začátek a průběžně text upravovat a přizpůsobovat potřebám dalšího vyprávění. Prostě je to jednou na papíře, jedeme dál. Je to z tvůrčího hlediska i v rámci dodržování termínů trochu napínavé, ale právě proto je to zábava. Trochu adrenalinu do té nudné spisovatelské rutiny (smích).

Román na pokračování Chřestýš Callahan a brána duchů, doplněný vynikajícími ilustracemi Lubomíra Kupčíka, vychází rozdělený na čtyři části v Pevnostech 01–04/2012.