O novoroční dáreček pro vás se postaral Leoš Kyša. Jeho Zločin na Penzionu je sice krátká, ale krásná povídka se silnou pointou. Příjemné počtení.
Říká se, že v celým temným vesmíru, který už člověk dokázal zaneřádit svou přítomností, neexistuje nudnější planeta, než je Penzion. Znáte přece ty reklamy: Uteč světu mladých, který ti nic neříká nebo Dokonalý odpočinek a spokojené stáří naleznete jen na Penzionu. Zkrátka a dobře, Penzion je planeta, kde žijí hlavně důchodci. Co taky s nima? Dřív prej existovaly speciální baráky, kam je jejich milující děti nechávaly zavřít s výmluvou, že tam budou mít dokonalou péči. Dneska je na to celá planeta. A prej se uvažuje, že založej i Penzion dva. Už ho maj i vyhlídnutej. Prostě planeta pro starý lidi, kde v rádiu hrajou jen čtyřicet let starý songy, v holovizi jen čtyřicet let starý seriály a všude jsou skvělý nemocnice, lázně, promenády, parky a golfový hřiště a nikdo nikam nespěchá. Jasně, že jsou tu i mladý lidi. Kdo by se taky o ty důchodce na Penzionu staral? Kdo by jim prodával jídlo a zavlažoval golfový hřiště? Ti jsou zde buď pro prachy, protože vydělat se tu dá slušně nebo za trest. Jako já. Je mi teprve šedesát, což je teďka zatracenej střední věk, kdy je člověk v nejlepších letech a můj kapitán, ten kariéristický mladý parchant, mě nechal přeložit na tuhle planetu, kde je největším zločinem krádež umělýho chrupu a to ještě navíc způsobená z roztržitosti, nikoliv ze zlého úmyslu. Udělal mi to schválně. Ví, že nenávidím golf. A taky možná kvůli tomu nedopatření při zatýkání gangu nezletilých dealerů drog. Kdo mohl tušit, že ten fracek, co kladl odpor a dostal ode mě pár pohlavků obuškem, je syn jednoho křesťanského senátora, co zrovna vede kampaň proti drogám?
Chlápek, do jehož policejního sboru mě tady na Penzionu přidělili, je o třicet let starší s lehce prošedivělými vlasy. Má panděro větší, než měl Winston Churchill, ten dávnej anglickej král, co jsem ho kdysi viděl v holovizi, a k tomu lehce přitroublý úsměv. „Doufám, že máte rád golf. Já ho zbožňuji. Vůbec mi nevadí, když ho mí muži hrají i v pracovní době, protože v tomhle městě, a vůbec na této planetě, se zločiny nedějí. Policie je tu spíš pro jistotu, pane Blacku,“ řekl mi na uvítanou můj nový kapitán jménem Brown a já hned věděl, že si nebudeme rozumět.
Nesnášel jsem tuhle planetu. Měli ji spíš nazvat Nuda-zion. Sloužil jsem tu už tři měsíce a neměl jediný případ. Vážně. Občas se řešila havárie nebo slovní hádka se strkanicí při golfu, ale poctivý případ žádný. Začínal jsem z toho nicnedělání magořit a přemýšlel, jestli bych se náhodou neměl naučit hrát golf. Seděl jsem v kanceláři a rozhodoval se, jestli si jít koupit golfový hole, když na dveře pracovny zaťukal seržant. Byl to docela mladý kluk, tedy na místní poměry, necelých padesát. Taky tu byl za trest. Prý byl na Saturnu u celníků a chodil veliteli za manželkou. Oznámil mi, že u hotelu Radostné stáří našli mrtvýho chlapa, úplně nahatýho a někdo zavolal na naše číslo. Prosil, jestli bych to nevzal za něj, protože náš kapitán je na golfu a on slíbil jeho manželce, že jí pomůže s prádlem. Jasně, že jsem to vzal. Abych měl konečně co dělat, začal bych klidně poslouchat i techno. Znáte tu prastarou muziku, ne?
Sedl jsem na svou služební vodíkovou motorku a během patnácti minut byl na místě činu. Od něho už dopraváci odklonili auta a kolem samotný mrtvoly postával obvyklej sortiment čumilů. Přijela už záchranka a s ní starej doktor Kovařík. Táhlo mu na sto dvacet a na kostech měl míň masa než vesmírné kuře z KFC. Už jsem se s ním seznámil na jednom večírku u kapitána. Říkali, že prý sloužil jako lékař ve vesmírném sboru ve válce o Alfa Centauri. Poprosil jsem ho, aby odkryl plachtu z mrtvoly. Nebyl to zrovna estetickej pohled. Za prvý: tomu chlapovi bylo alespoň sto dvacet, vypadal jak seschlá broskev a vážně byl úplně nahatej, tedy kromě bot a ponožek. Za druhý: měl skoro všude cucáky, teda jako kousance, co vám udělá partnerka při milování, a za třetí se usmíval jako idiot. Takhle blaženej úsměv mají jenom feťáci nebo členové Planetární církve sjednocení. Jeho oblečení leželo v úhledný hromádce v rohu i s jeho čipovou kartou a asi tisícem kreditů, což je sakra jmění. Domluvil jsem se s doktorem, že zítra udělá pitvu a jel všechno oznámit veliteli.
„Pitva je zbytečná,“ kroutil hlavou kapitán. „Ten případ je jasný jako poslední úder na jamku. Prostě si to rozdal s prostitutkou a chyt ho přitom infarkt. Ta se lekla a zdrhla. Zvykněte si, že tohle není žádné pozemské megaměsto, jako Praha-Vídeň. Na Penzionu se zločiny nedějí. A už mě nerušte, jdu na golf.“
Spolkl jsem párek peprných nadávek na adresu toho pitomce, co má místo mozku golfovej míček, a zavolal doktoru Kovaříkovi. Starej veterán se zaradoval, protože porušovat zákon s policajtem prý vždy bylo jeho velké přání a večer jsme provedli pitvu mrtvýho milovníka. Doktor mu na krku objevil dva hluboké vpichy jako po jehlách a v těle divnou látku. „Asi jed, který způsobuje zástavu srdce. Takže umřel na infarkt, ale někdo mu k tomu pomohl,“ vysvětlil mi a já přesto, že jsem toho chlápka litoval, jsem se zaradoval. Měl jsem konečně případ.
Veliteli jsem nic neřekl, aby mi mé pátrání zbytečně nesabotoval, a začal jsem hledat podobný divný úmrtí, který se staly, než jsem přiletěl. A že jich bylo. Za posledního půl roku jsem jich našel sedm a kdo ví, kolik mi uniklo, nebo je nikdo nehlásil jako podezřelá. Naštěstí tři byli pohřbení do země a ne zpopelněný. Večer jsme s doktorem vlítli na hřbitov a odebrali vzorky tkáně. Ve všech objevil zbytky toho jedu, co našel u milovníka. Vypadalo to, že můj případ je větší, než jsem čekal. Obcházel jsem lidi, co znali naše mrtvý, ale nic podezřelýho jsem neobjevil. Všechno osamělí, staří pánové na úrovni, žádný hříchy minulosti, žádná spojitost mezi nima. Dokonce byli skoro všichni z jiných planet. Jediný, co je spojovalo, byla smrt. Nedá se ani říct předčasná, vždyť život všech už těžce dýchal na konci cílové rovinky.
Asi půl roku od nalezení mrtvoly Richarda Evanse, kterýmu jsem říkal kvůli jeho smrti milovník, jsem už byl zoufalej z toho, že nemám ponětí kdo a proč ty vraždy páchá. Doktor odletěl na měsíc na Alfa Centauri na setkání bývalých veteránů osvobození sedmi planet a já se napájel v jednom malým hotelovým baru ve městě pojmenovaným Nové Lázně. Měl jsem v sobě snad už pátou plutónskou whisku, když do baru přišel prapodivnej pár. Chlápek, co vypadal, že zažil historicky první let mimo sluneční soustavu a přenádherná pětadvacítka s postavou, že bys kvůli ní rozpoutal sedmou meziplanetární válku. Člověk by si řekl, že prapravnučka přišla z chlápka vytáhnout nějaký kredity na novou sluneční jachtu, ale brzo jsem pochopil, že příbuzní nebudou. Spíš milenci. Obletovala ho jak můra plamínek svíčky, smála se skoro všemu, co řekl a dlouze mu hleděla do očí. Po lehké večeři zmizeli nahoře v hotelu. Dal jsem si ještě jednu plutónskou, popřál tomu chlapovi, ať ho trefí šlak a odešel zavolat taxíka. Ráno dědouška šlak skutečně trefil. Našli ho v jeho autě s kalhotama staženýma ke kolenům a šťastným úsměvem. On měl, co jsem mu nechtěně popřál a já zas objevil svého vraha nebo spíš vražedkyni.
Z paměti jsem pomocí počítače vytvořil její holosnímek. Vzal jsem si měsíc dovolenou a vyrazil tu holku hledat. Už jsem jí byl úplně posedlej. Proč vraždí? Jaký má motiv? Vždyť ti chlápci jí neodkázali ani kredit a nikdy je o nic neokradla. Nebudu vás dlouho napínat. Našel jsem ji za tři týdny v zapadlým hotýlku na okraji města. Seděla na večeři s jedním stařečkem. Měla karmínově červené šaty s výstřihem, že bys v něm utopil vznášelo a slušelo jí to víc, než když jsem ji viděl naposled. Ukázal jsem chlápkovi průkaz a poprosil ho, jestli by mi uvolnil své místo u stolu. Odešel docela bez křiku. Sedl jsem si a najednou nevěděl co říct. Měl jsem v hlavě prázdno jak po týdenním mejdanu.
Holka se na mě usmála. Vůbec ji můj příchod nevyvedl z míry. „Přišel jste mě zatknout?“ špitla a usmála se. Vstala a odvedla mě ven. Tam mě chytla a políbila. Nemohl jsem se bránit a ani nechtěl. Líbala mě a já najednou získal odpovědi na všechny své otázky. Najednou jsem věděl, že není obyčejným člověkem, pochopil jsem kdo ji stvořil a proč. Cítil jsem osamění a smutek, které ona ničí nadějí, touhou a láskou. Potom ukončuje trápení. Ukončuje. Nezabíjí.
Probral jsem se až ráno. Slunce Penzionu už svítilo, já ležel v příkopu a bolela mě hlava. Nevím, jak odešla, ale ten pocit zjištění a pochopení ve mě zůstal. Druhý den jsem dal u policie výpověď a odletěl z Penzionu. Až budu vědět, že přišel můj čas a od života už nemám co očekávat, vrátím se. Sednu si do baru, objednám dvojitou plutónskou a počkám, až přijde pětadvacetiletá kráska s vlasy jako starověká fešanda Marilyn Monroe a strávím s ní poslední noc svýho života, s jejímž ránem umřu jako nejšťastnější chlap na týhle planetě. Ten čas je ale ještě daleko.
