Mlok 2011 – Vorlová Jiřina (ed.)

Třicátý ročník, tři mikropovídky, pět krátkých povídek, pět povídek a jedna novela. Pokud vás neovlivní magie čísel, abyste si letošního Mloka přečetli, snad bude pádnějším argumentem úroveň vítězných prací, která je s droboučkými výkyvy velmi vysoká.

Na začátek čtenáře potěší úvodním slovem Jiřina Vorlová, která vysekává poklonu nejen samotné CKČ, ale prozrazuje i pár zajímavostí ze samotného soutěžení. Zdali se čtenářův vkus překrývá s leckdy nesnadným rozhodováním porotců, se můžeme přesvědčit již o pár stránek dál.

Kategorie mikropovídek je dosti zrádná, autoři musí na velmi malém prostoru zaujmout tak, aby se jejich drobná dílka nezdála uspěchaná, účelová a stačila se i při svém mini rozsahu do čtenářovy paměti vrýt.

Ať už se jedná o poštu v Horní Dolní nebo v hlubokém vesmíru mimo naši sluneční soustavu, problémy se špatně označenými nebo vůbec neoznačenými zásilkami budou všude stejné, jak nám prozrazuje Karel Doležal ve své hříčce Adresát nezastižen. V kontextu obou následujících mikropovídek se s dosti omezujícím formátem devíti tisíc znaků vypořádal nejuceleněji a ještě posadil vtipnou pointu na to správné místo.

Nestrkej kočku do kuchyně! Kateřiny Korábkové působí oproti Doležalově mikropovídce nemastně, neslaně. Nápad uvést na scénu dlouhověkého Petera Pana, který měl vliv na jednu velmi důležitou fyzikální teorii, sice není špatný, ale přeci jen by mu slušel větší formát a více detailů.

Penzi vezdejší dej nám dnes… Ivana Mlse, problém současnosti přenesený do budoucnosti a dotažený ad absurdum, možná měl vyznít jako černohumorná reflexe utahování opasků, ale být člověkem v důchodovém věku, sledovat paralelně zprávy z parlamentu a přitom číst Mlsovu trefnou (o tom žádná!) vizi, tak se moc nesměju.

Kategorii kratších povídek otevírá Karel Doležal se svým Políčkem. Doslova životní partie šachu, tajemné podhradí a střet pozemského světa s démonickým, obohacená metaforickým srovnáním s reálným životem. Doležalův druhý zářez v této povídkové sbírce je ještě povedenější.

Zde nejsou draci, hlásá do světa pomocí malého ochranáře Tereza Kovanicová a my jí to snadno budeme věřit. Petr McFasty je obyčejný kluk s důležitým posláním a do obligátního slohového útvaru Co jsem dělal o prázdninách? může psát opravdu nevšední věci, protože žije na neobyčejném místě. A proč by k druhům v červené knize nemohl patřit i drak? Co my můžeme vědět.

Sušené mouchy Petra Plačka se možná měly nést v duchu humorné space opery v hlavní roli s pilotem, který si neváhá smočit prstíky v nějaké té černotě a kterému chyba v charakteru pašovaného nákladu naruší klidný let, ale dát palubnímu počítači jméno Máma, do nákladu napasovat ukecané mouchy a lehce se otřít o terorismus k úspěchu nestačí. Toto dílko riskuje, že oproti jiným proletí čtenářovým mozkem s mnohem menším úspěchem, protože prostě není tak vtipné, jak chtělo být.

Nikdo z nás nechce být dobrovolně v roli příbuzného člověka, kterého někdo zavraždil či který zahynul následkem zbytečné, nezaviněné dopravní nehody. Nikdo si nechce zažít pocity, když pro obviněné padnou směšné, malé tresty. Dana Rusková toto citlivé téma zpracovává ve svém Pavoučkovi pro štěstí formou napínavého detektivního příběhu, kde figuruje umíněný kriminalista, rozhořčení pozůstalí a skutečně originální nástroj pomsty. Je pak na životních zkušenostech čtenáře, zdali fandí příbuzným zemřelých, kteří jsou zklamáni oficiálními postupy, nebo detektivovi, jenž je sice poznamenán podobnou událostí, ale stále pevně věří ve funkčnost soudních rozhodnutí.

Nuda na dlouhých cestách mezihvězdným prostorem číhá na každém kroku, jak nám snadno vylíčí Hanuš Seiner skrze Malou mořskou vílu. Ovšem i uvadající vztah se dá oživit nezvyklým zážitkem, snadno však může dojít k porušení nařízení. Seinerova povídka na dialogy moc nedá, popisné pasáže vítězí drtivým skóre, ale to vůbec není na škodu, protože autorovy vize živých zásobáren náhradních orgánů, problémy s dlouholetými misemi a matné iluze kýžené odměny na závěr plavby jsou velice sugestivní.

V Zeleném světle domova, prvním zářezu v kategorii klasických povídek, brázdíme opět mezihvězdné dálavy a navíc s tvorečky, kteří z popisu sice mohou připomínat startrekovské tribbly, ale jsou mnohem užitečnější a určitě se tak brutálně nemnoží. Kategorii povídek tak zahajuje dílo, kde se hlavní premisa točí kolem názoru, že pojem „domov“ nemusí být vůbec totožný s místem, kde se člověk narodil. Je to milé, pozitivní pohlazení ne s člověkem, ale s mimozemskou rasou v hlavní roli, plné naděje, takže je potěšení je číst. Měl-li by však někdo názor, že je povídka Jiřího Dluhoše moc idealistická a melancholická, netřeba se na něj zlobit. Pro takového čtenáře jsou ve sbírce jiné kousky.

Karel Doležal potřetí. Povídka Karty nelžou představuje svět, kde je věda v ilegalitě a magie se svou mocí opájí na každém kroku. Motiv pomsty, provařený jako starý bujon, ale pořád pro autory nesmírně lákavý, takže motivace muže obdařeného předvídavostí a ženy schopné ohýbat realitu nestojí na vodě, protože co naplat, Doležal psát umí a udržet napětí také. Exorcistka Lucie je sympaťačka, její zaměstnavatel Tadeáš zastává pozici „toho chytrého“ a dobře odlitá kulka je pořád důraznější argument než všechny magické rituály dohromady.

Povídka jediného slovenského přispěvatele v této sbírce Daniela Klimeka Odyseove sny zprvu velmi účinně klame tělem. To, co začíná jako melancholická momentka ze sklonku života starého hvězdoplavce, se s ubíhajícími slovy mění v napínavý příběh souboje člověka se svéhlavou umělou inteligencí na předlouhé cestě k vysněné planetě. Je zajímavé vidět ve stejné sbírce dva velmi podobné leitmotivy zpracované naprosto odlišnými styly. Zatímco Seiner se zabývá vlivy vnějšími při dlouhé cestě v hibernaci, Klimek zpracovává vnitřní pochody – sny a tužby spáčů a jejich možnou bezbrannost v tomto stavu. Vysněný svět božské planety proti neútěšné realitě bloudících poutníků a nejzajímavější povídka sborníku je na světě.

Nakolik má asi Václava Molcarová načteny detektivky z dostihového prostředí? Její Prim(a) budoucnost napovídá, že asi dost dobře. Odlidštěný obraz dostihů budoucnosti, kdy po živých koních není ani stopa, a hlavní hrdina šampion na ústupu, navíc nevědomky páchající zločin, když nechává volný prostor své závislosti na cestách do minulosti. Francisovka kybernetického věku, říznutá časovkou, posypaná trochou romantiky a velmi pěkně se čtoucí. Má-li toto být pocta nedávno zesnulému králi dostihových detektivek, je velmi vkusná a povedená.

Zato poslední povídka Nebe, peklo, ráj lidstvu nic nedaruje. Země je nehorázně zdevastovaná, zvířena zmutovala do podob, o kterých se nesnilo ani Rayi Winstonovi, a lidstvo se uzavírá pod kurately malých komunit, které si s vražednou úporností brání svoji pravdu. Garjan, vyhnanec vmanipulovaný do role spasitele, sice svými postoji může lidem, kteří mu naslouchají, přinést trochu naděje, ale jeden člověk lidstvo nezmění a nezachrání. Povídka Daniela Tučky je depresivní od první věty, a i když Garjan se svou milou nakonec svůj provizorní ráj naleznou, lidstvo jako takové se díky své nátuře z předpeklí těžko vykolébá.

Lidská chamtivost a touha po mamonu má schopnost překročit i ze Země do vesmíru, jak naznačuje novela Zamrzlý vesmír Martina Gilara. Kolem Jupitera se začaly potloukat zvláštní energetické bytosti a nebyli by to lidé, aby nezjistili, jak se na nich dá vydělat. Tisíce „vorvaňů“ tak umírá pro zisk obrovského množství energie. Muž stižený traumatem z nepovedené kolonizace a žena s achabovským cejchem nenávisti k těmto tvorům jsou v rámci tajného úkolu připoutáni k sobě a na palubě jedné lodi svádějí boj nejen s úskočnými organismy, ale i s nedůvěrou jeden v druhého. Gilarovy popisy soubojů dvojice na lodi proti inteligentním energetickým bytostem jsou napínavé, a i když možná není lov těchto „vorvaňů“ tak brutální jako ten pozemský, jistou pachuť nespravedlnosti lidského konání nesou. Gilar ale není žádný ekoaktivista, sympatie přilévá logicky spíš na stranu lidí. Tato novela je dalším z důkazů, že pořádné napínavé dobrodružství se dá zažít v rámci kosmických měřítek i doslova za rohem.

Celou knihu uzavírá doslov Josefa Pecinovského, který je nejenom krátkou (a pro mladší ročníky téměř povinnou) vzpomínkou na to, jak vše kolem CKČ začínalo, ale i postřehy nad samotnými povídkami. Může být tedy zajímavé pak třeba v duchu konfrontovat dojmy pana Pecinovského z jednotlivých dílek a děl se svými.

Jubilejní ročník se více vydává do mezihvězdných prostorů, sci-fi letos vítězí nad fantasy či fantaskní prózou opravdu drtivě, ale co je nejdůležitější, vítězné práce zvěstují nadějnou budoucnost české scifistické scény skrze mnoho jmen v této sbírce, a tak si za pár let, stejně jako teď čteme Neffa, Rečkovou nebo Kadlečkovou, snad budeme moci v regálu vybrat román od nyní nových akvizic, pomalu se deroucích na výsluní. To jsou velmi příjemné přísliby. Mlok 2011 je přečten, ať žije Mlok 2012!

Nová sbírka české sci-fi a fantasy prozrazuje, že známe vítězné autory a jejich práce. Už tradičně: Pět povídek, pět krátkých povídek, novela a tři mikropovídky… A co na nás čeká? Tak například mezigalaktická pošta, trocha levitace, důchodce za všechny prachy, prťaví draci a potvrdíte si, že kdo se bojí, nesmí do sklepa… Překvapí nás mafie dobrovolníků a nějaká ta kosmická havěť. Očekávejte trable s démonem, utečence ze Země a brutální postapokalyptické ekoaktivisty. Romantické robodosihové sázení pak završí mrazivě akční space opera…to všechno a ještě mnohem víc na vás čeká v téhle knize, v podání autorů, kteří už jsou, nebo se možná brzy stanou, legendami. Cena Karla Čapka – to je nejprestižnější česká a slovenská literární soutěž žánru sci-fi. Prostřednictvím této sbírky se Vám dostávají do rukou nejlepší mikropovídky, krátké povídky, povídky a novela, které byly nominovány na místa nejvyšší. (anotace)

Mlok: Sbírka vítězných prací ceny Karla Čapka za rok 2011
Editorka: Jiřina Vorlová
Forma: paperback
Počet stran: 440
Cena: 235 Kč
Vydaly: Cena Karla Čapka, Nová vlna, 2011

Vendula Brunhoferová (redaktor)