Zemí šelem – Verne Jules, Neff Ondřej

Z tohoto podhoubí se zrodily knihy, které dnes řadíme do zlatého fondu (nejen) dobrodružné literatury. Tři mušketýři Alexandra Dumase. Robinson Crusoe. Spisy Karla Maye. A v neposlední řadě i Podivuhodné cesty Julese Verna.

Z tohoto podhoubí se zrodily knihy, které dnes řadíme do zlatého fondu (nejen) dobrodružné literatury. Tři mušketýři Alexandra Dumase. Robinson Crusoe. Spisy Karla Maye. A v neposlední řadě i Podivuhodné cesty Julese Verna.

Většinu z výše vyjmenovaných titulů zná dnešní čtenář z nejrůznějších převyprávění. Přece jen, žijeme na počátku století jednadvacátého a doba je hektická. Navíc řada přepisů byla – ať už z důvodů názorové nepohodlnosti, zlepšení čtivosti či prostých redakčních úprav – spáchána již dříve, což nastolilo krom množství nevyřešitelných etických otázek i určité precedenty.

Je tedy pozoruhodné, proč rozhodnutí nakladatelství Albatros o upravovaných verneovkách vyvolalo tolik emocí. Samotný koncept, přiblížit Julese Verna současnému dětskému čtenáři, působil zajímavě, a výběr „spolupracovníka“ – autora výborné vernovské biografie a známého spisovatele k tomu – logicky.

Na rozdíl od volby konkrétních titulů, který vzbuzuje spíše povytažené obočí. Působí totiž dojmem, jako by šlo o vylovení toho z autorovy tvorby nejpřitažlivějšího, ne nutně však ideálního pro hlubší textové zásahy. V Patnáctiletém kapitánovi se pak Neff dopustil zásadního upravovatelského faux pas, kdy drasticky zasáhl do motivace a chování jedné z vedlejších postav způsobem, který postavil podstatnou část příběhu na hlavu (ano, tím je myšlen ubohý bratranec Benedikta a jeho výzkum afrického hmyzu v „Jižní Americe“).

Série si tím po zásluze získala vášnivé odpůrce i neméně vášnivé zastánce a utěšeně se rozrůstá o další tituly. Zatím posledním je Zemí šelem.

Titul dostatečně známý na to, aby byl čtenářsky atraktivní, ale také dostatečně pokryt patinou času, aby mu neublížilo i víc než jemný dotek restaurátorského brku. Navíc postavený na v zásadě jednoduchém, přímočarém vyprávění, dramatických scénách a akci. Prostě ideální titul pro podívání se celé proklamované koncepci „neffeovek“ důkladněji na zoubek.

Jules Verne čtenáře zavádí do koloniální Indie. Čtveřice hlavních postav podniká výpravu v parním vlaku taženém lokomotivou ve tvaru slona – a i když by se mohlo na první pohled zdát, že jde o pouhý exotický výlet, někteří z účastníků mají své vlastní záměry. Pravda, pan Maukler je víc než co jiného nestranným pozorovatelem a inženýr Banks vynálezcem hrdým na své dílo, ale kapitán Hod s plukovníkem Munroem radši hoví lovecké vášni. Co na tom, že Hoda zajímají pruhované šelmy a Munroovu pozornost má pátrání po domněle mrtvém nepříteli, Nána Sahibovi…

S Vernovými romány je neodmyslitelně spojen pocit dobové neukotvenosti, jakéhosi času-nečasu vycházejícího z poloviny 19. století a s ním spojené exotiky, kdy vše bylo v zásadě tak nějak naivně romantické, lidský důmysl triumfoval a oči se rozšiřovaly úžasem z nových objevů a možností. Jenže Jules Verne psal pro své současníky, zejména pro mládež. Přestože v jeho příbězích hrál často důležitou roli fantastický prvek (ať už v podobě technického vynálezu, zvláštní, nepříliš pravděpodobné situace či přímo nesmyslného východiska, jak se stalo v případě tatarského nájezdu v Carovu kurýrovi), nepřestával se zaměřovat především na skutečný svět. Snažil se jej ukázat tak, jak jej viděl a prožíval. Ukázat nové generaci cestu k těm správným hodnotám, vychovávat ji, předávat poznatky – to vše formou vzrušujícího, představivost dráždícího příběhu.

Autor sám by byl nejspíš překvapen, že i po desetiletích jsou jeho knihy milovány – často právě díky situacím, v nichž jeho didaktické snahy selhávají. Kdy je možné zapomenout na zasazení do konkrétní doby, konkrétních událostí, kdy pozornosti nepoučeného čtenáře snadno proklouznou narážky na konkrétní témata a problémy. A postavme se tomu čelem, pokud je člověk poučen o povstání Sípáhiů a o fungování koloniální Indie, spousta věcí jej bude při četbě popouzet. Právě díky Vernově příslovečné důkladnosti a snaze provázat děj Zemí šelem se skutečností.

Příběh Zemí šelem je totiž situován do roku 1867 a od své doby je oproštěn asi jako by byla v současnosti psaná dobrodružná vyprávěnka pro young adults o statečném Američanovi, an se se skupinkou přátel potlouká na pomezí Afghanistánu a Pákistánu, poznává krásy tamní přírody a především pase po zrádném Usámovi bin Ládinovi.

Toho všeho si byl Ondřej Neff vědom. Stejně jako faktu, že pro dnešního čtenáře je na verneovkách nejdůležitější propad do zcela jiného světa, takového, jaký nikdy nebyl a v zásadě ani nemohl být.

Vychází ze základního Vernova schématu a důsledně jej dodržuje. Naprostá většina jeho zásahů do scén se týká jejich rozvrstvení a prezentace a je stejná, jakou by patrně zvolil sám Jules Verne – protože od roku 1880 se pojetí psaného textu a budování gradace měnilo.

Hlavním svévolným zásahem do textu, od nějž se ale mnohé odvíjí, je pohled na loveckou vášeň kapitána Hoda – což vedlo i k jiné závěrečné scéně, zásahům do Mauklerových popisů cesty i k zamyšlení, jestli by skutečně bylo pro mladého čtenáře nevhodné číst o vybíjení ohrožených druhů jedním z hlavních protagonistů. Otázkou zůstává, o jak zásadní změnu se jedná, protože hlavními Neffovými oběťmi jsou Mauklerovy myšlenky, sáhodlouhé historicko-kulturní úvahy a několikastránkové monology, kde se nic, skutečně nic neděje, jenom něco visí ve vzduchu, a to způsobem, že by zletilý čtenář nejraději odtáhl plukovníka k nejbližšímu baru a nalil do něj dostatek skotské, aby se vzpamatoval.

Kniha je doprovázena ilustracemi Zdeňka Buriana, o jejichž nádheře svědčí i fakt, že takový ilustrační barbar jako já byl schopen knihu náhodně otevřít, zalistovat a prostě se… kochat. Zemí šelem jsem poprvé četla ve svých deseti letech – a byla ohromena autorovými vypravěčskými schopnostmi, příběhem a exotikou, která z knihy dýchala. Do té míry, že se jihovýchodní Asie zařadila mezi mé „životní lásky“. Některé scény mi z paměti nevymizí snad nikdy… Se všemi z nich jsem se setkala i v „neffeovce“ a zapůsobily na mě stejně jako originál při prvním setkání. Stejně tak jsem se otázkami, co je jinak a proč, začala intenzivněji zabývat až po přečtení převyprávěného Zemí šelem.

Zatím co zejména některé předchozí neffeovky musely být pravidelně odkládány kvůli úletům od autorovy verze, příběh plukovníka Munroa mě ke stránkám přikoval stejně jako při našem prvním setkání.

Nepochybuji o tom, že zejména z řad literárních staromilců budou padat argumenty o prznění klasiky. Jenže argumenty budou víc obecné, vztahující se k etickým dilematům spojených s převypravováním klasiky jako takové. Tentokrát se Neffovi podařilo zachovat ducha originálu, přebrousit jej do podoby „vhodné pro současnou mládež“ – do té míry, že mi umožnil číst jednu z knih mého dětství ve verzi podezřele blízké té, již jsem měla otisknutou v paměti a už ji nenacházela při opětovném čtení.

Nejnovější verneovka převyprávěná Ondřejem Neffem! Hrdinové románu Zemí šelem podniknou dobrodružnou cestu napříč indickým kontinentem v silničním vlaku, jemuž parní slon slouží jako lokomotiva. Rozhodně nejde o žádný výlet, jak by si někdo mohl pomyslet při pohledu na gentlemany rozvážně rozmlouvající na verandě salonního vagonu. Ve skutečnosti jde o nelítostný souboj dvou dávných protivníků! (anotace)

• Zemí šelem
• Autor: Jules Verne, Ondřej Neff
• Forma: hardback
• Počet stran: 244
• Cena: 279 Kč
• Vydal: Albatros, 2011