Nebe. Slunce. Hvězdy. Čerstvý vzduch. To vše je pro obyčejného člověka zcela všední. Ne ale pro lidi, kteří žijí v moskevském metru v románu ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského. Pro ty znamená každý den boj o holý život. Zdá se, že boj s nepřízní osudu a všudypřítomnými mutanty nemá konce. Jenomže někdy se objeví i horší věci nežli mutanti…
 |
Volná pokračování nebývají většinou u fanoušků moc v oblibě. Důvodů je mnoho; většinou se jedná o absenci jejich oblíbených hrdinů či prostředí, občas se dokonce autor rozhodne změnit celý styl vyprávění. Ačkoliv se může jednat i o změny pozitivní, ne vždy s nimi jsou fanoušci spokojeni vzhledem k lásce k předchozím dílům. Podobně tomu bude i u Metra. Než však přistoupíme k samotnému hodnocení, pojďme se podívat, o čem to celé vlastně je.
Píše se rok 2034, uběhla dvě desetiletí od jaderné války, která zpustošila Zemi. Možná poslední hrstka (spíše desetitisíce) lidí žije v moskevském metru. Život je to těžký. Málo světla. Málo jídla. Málo munice. Ale bojuje se o lepší zítřky. Občas i prostě jenom proto, aby nějaký zítřek nastal. Útoky mutantů, kteří se do metra dostávají z povrchu, jsou na denním pořádku. Ve většině stanic vládne strach. A tak se v nich lidi shromažďují a utvářejí menší či větší spolky. Na okružních stanicích vládne Hanza, což je nejvlivnější obchodní spolek, ale najdeme tu i společenství spojující lidi jakýchkoli politických či náboženských vyznání. Tyto obecné informace se mohl čtenář dozvědět už v minulém díle, ale jaký je příběh Metra 2034?
Rozhodně už nečekejte Arťoma, i když ten se v knize nakonec také ukáže. Žezlo hlavního hrdiny přebírá Hunter, známý z minulého dílu, avšak není sám. Společnost mu bude dělat zvláštní stařík Homér a mladá dívka Saša, kterou Hunter společně s Homérem zachrání. Hlavní zápletka není nijak složitá: za stanicí Sevastoposkaja se děje něco tajemného a strašného, karavany poslané tím směrem se neozývají, a tak se musí zjistit, o co vlastně jde, a případně zabránit hrozícímu nebezpečí. A nebyl by to Hunter, kdyby se tohoto úkolu neujal. Jako společníka si vybírá právě Homéra, jehož jediný cíl, jak se zdá, je napsat jakousi kroniku popisující budoucí události. Avšak Hunter už není člověkem, jakým býval. Vedlejším důkazem toho je velká jizva, která hyzdí jeho obličej, opravdovým důkazem je ale vnitřní boj odehrávající se v jeho nitru.
Jak bylo na začátku recenze naznačeno, Metro 2034 už není tím, čím byl jeho předchůdce. Akční scény se poněkud vytratily, namísto nich se do knihy dostalo množství filozofických úvah. Čekejte tedy spíš hluboké sondy do hlav hlavních hrdinů než střílení mutantů. V podání Huntera jde o jakýsi vnitřní boj, jenž se odehrává jakoby mezi dvěma různými lidmi. V podstatě by se to dalo přirovnat k boji mezi dobrým a zlým Hunterem. V podání Homéra jde hlavně o otázku nesmrtelnosti. Protože mu už táhne na šedesát, přemýšlí, jak by mohl ještě být světu užitečný. Nakonec zjistí, že nejlepší bude zanechat po sobě nějaký příběh. No a v podání Saši se jedná o jakési dočasné poblouznění smyslů a citů, jež začne cítit ke svému zachránci Hunterovi, jehož se po celou dobu bude snažit zachránit. Možná i před sebou samotným.
Po minulém dílu by asi každý rozumný člověk čekal něco jiného. Ale i tam už bylo místy cítit, že autor má velké sklony k filosofii (Arťom a jeho osud zachránit metro). No a právě tyto sklony naplno uplatnil ve volném pokračování. Občas se sice dočkáme i nějaké akce, ale už to prostě není ono. Skoro bych řekl, že jediné, co mají oba díly společné, je metro. I když to by asi bylo trochu přehnané. Nejedná se totiž rozhodně o špatnou knihu, to v žádném případě. Pouze se autor rozhodl jít jinou cestou. A nemusí to být špatná cesta, jak dokazuje zájem o tuto knihu. V době vydání v Rusku (rok 2009) se totiž prodalo během šesti měsíců 300 000 výtisků a na webových stránkách, kde byla kniha zdarma publikována, si ji přečetlo více než milión lidí.
Metro 2033 se u nás stalo populární možná také díky stejnojmenné a povedené počítačové hře. Pokračování, které má přijít příští rok, se však již nedrží literární předlohy a ponese jiný název. Není divu, sami vývojáři přiznali, že si udělají scénář vlastní, protože v Metru 2034 není žádný vhodný materiál pro tvorbu hry. Což mluví samo za sebe. Proto kdo by hledal v této knize akční jízdu ve stylu počítačové hry, bude jistě zklamán. Oproti tomu ten, který upřednostňuje pocity hlavních postav a atmosféru nastíněnou spíše pomocí příběhu než hektolitrů krve, bude nejspíše spokojen. První se pak dále můžou těšit na počítačovou hru Metro: Last Light. Druzí snad na pokračování knižní série. Byla by velká škoda, kdyby žádné nepřišlo.
Píše se rok 2034. Před mnoha lety jaderná válka zpustošila převážnou část světa. Lidé přežili jen v nepředstavitelně rozlehlých sítích metra ve velkoměstech. Dole v podzemí vytvořili novou jedinečnou civilizaci. Existence civilizace v moskevském metru je však nyní ohrožena. Na odlehlé stanici Sevastopolskaja se odehrává cosi záhadného. Její obyvatelé jsou zneklidněni, protože ze severního tunelu – jejich jediného spojení s vnějším metrem – k nim přestaly pronikat jakékoliv zprávy. Všechny průzkumné skupiny, které tam vyslali, beze stopy zmizely. V této situace se tajuplný velitel Hunter, který se na Sevastopolské objevil teprve před několika týdny, rozhodne, že přijde té záhadě na kloub… A tak začíná fantastické dobrodružství, jež vede hluboko do mýtů moskevského metra – mýtů, které rozhodují o osudu lidstva. (anotace)
- Metro 2034
- Autor: Dmitry Glukhovsky
- Překlad: Rudolf Řežábe
- Série: Metro 2
- Forma: hardback
- Počet stran: 304
- Cena: 299 Kč
- Vydal: Knižní klub, 2011
Adam Seicherstein (redaktor)
adamseicherstein@seznam.cz
Odpověď na recenzi
Jako překladatel knih Metro 2033 a 2034 děkuji autorovi za poučenou recenzi. Ano, má pravdu, Gluchovskij v Metru 2034 zvolil hlubší ponor do psychologie postav a zavedl do “metra” ženský prvek, což si internetoví čtenáři hodně přáli.
Kdybych byl na místě Gluchovského a chtěl v Metru pokračovat, upnul bych se na čtenářsky vděčné téma “mytologie metra”.
Rudolf Řežábek
Reakce na knih
Po přečtení knížky musím říct že mě čekalo veliké sklamání. Nemám nic proti vykreslování motivací a důvodů jednotlivých postav ani nemám problém s tím že se v knížce hraje s jinými postavami – ale tentokrát bych řekl že autor zašel až příliš daleko až vlastně úplně přestřelil…
To už není zkoumání nitra jednotlivých postav, ale filozofické dílo které se naprosto vážně zaobýíá spíše než dějem, tak zkoumáním nově vzniknuvší filozofie v rámci světa v metru.
Né že bych se nechtěl někdy zamyslet nad důležitostí atomů ve vesmíru, ale zde už toho bylo příliš.
Jak mě první knížka bavila a nějakým způsobm jsem se byl schopen vcítit do pocitů Arťoma, tak u jeho nástupce – 60letého filozofa Homéra- tak zde o vciťování se nemůže být ani řeč. Popis starého muže který putuje po metru jen proto aby našel svůj vnitřní klid tím že napíše 40stránkovou epopej o životě v metru a já jsem díky tomu nucen donekonečna číst o tom jak hledá svojí můzu a jak si nevšímá ostatních lidí protože by se jejich příběhy do jeho knížky nikdy nevešly… no pro mě naprostá ztráta času… (možná když mi bude 60 tak to ocením, dříve ale ne…)
Věčné rozebírání nitra Huntera mi po nějaké době začalo jít také na nervy, protože věčným debatám o “velkém vnitřním nepřítely v každém znás” jsem schopen přiřknout svojí pozornost jen několikrát a pak už mě to začíná vyloženě štvát.
Knížku jsem přečetl celou jenom proto že sjem doufal že se to v nějaké chvíli změní – což se nestalo… Popsat kompletní děj by doopravdy nevydalo na více než dvě – tři stránky. Překvapení žádné nečekejte a zvraty už vůbec ne.
Co bohužel musím knížce vyčíst nejvíce, tak i pro mě absolutní absence atmosféry – oč mě první díl bavil i po několikerém přečtení tak o to méně je atmosféra přítomna v tomto vydání. Čtenářovi se tak dostane jen úsečného popisu míst a tam kde v prvním díle by za hrdinu skoro dýchal, tak tady bohužel jen znuděne zívá – můj zájem o osud postav bohužel nulový a to i přes to že během čtení je zabíjeno nepočítaně lidí, tak je mi to upřímě fuk. Atmosféra prostě je asi tak z jedné dvacetiny toho co předtím a to tomu ještě možná přidávám.
Jedinou postavou která mě malinko bavila byla mladá a najivní holka která se zničehonic ocitne ve velkém světě metra, ale to byla jen nepatrná náplast na jinak filozoficky zničující pokračování jinak vynikajícího prvního dílu.
Pakliže tedy člověk není skalní fanda filozofických knih z prostředí ruského metra po jaderné katastrofě, tak si troufám tvrdit že pro něj bude kniha velkým zklamáním. Pro mě byla tato knížka vskutku nečekanou ztrátou času.
Koubelka
PS: počítačovou hru jsem nikdy nehrál, ale vůbec se jejím tvůrcům nedivím že si vymyslí děj vlastní, neboť zde vážně není s čím pracovat.