Tohle léto jsem se po letech vypravil do Chotěboře. Naposledy v létě jsem tam byl před mnoha a mnoha lety, kdy se akce ještě jmenovala Avalcon a všechno bylo lepší, tráva voňavější a vše stálo jenom pár halířů…
Letošní léto mi nabídlo dvě zkušenosti, dva cony. Ten první ukázal, jak se Avalcon změnil ve Festival fantazie se všemi klady i zápory. Největším záporem pro mě byly davy fanoušků, což jakožto člověk introvertní a uzavřený není zrovna můj šálek kávy. Prostě příliš mnoho lidí, všude samý lidi. Dokonce ani na slavnostní večer jsme se nedostali a nevíme, proč je JWP největším rockerem všech dob.
A protože i přes tenhle mínus po organizační stránce nebylo co vytknout, začal jsem se těšit na chotěbořský Parcon. Nabízel totiž dvě věci: perfektní organizaci, o níž jsem se přesvědčil na začátku léta, a punc conu s malou návštěvností. Obojí dopadlo tak, jak jsem tiše ve skrytu duše předpokládal: skvěle.
Možná v tom je trochu stařecké senility, ale díky malému počtu návštěvníků, lehké retro-atmosféře a spojením toho nejlepšího z kdysi a nyní jsem měl pocit, že se staré dobré časy vrátily. A ne jen jako záchvěv nebo vzpomínka, ale zatraceně reálná věc. I ta záda mě ten víkend bolela méně a do schodů jsem se tolik nezadýchával.
Lidí bylo málo a určitě méně, než by si Vašek Pravda přál nebo by potřeboval, ale pro mě, obyčejného návštěvníka, šlo o skutečné požehnání. Nemusel jsem se nikde mačkat, nikde čekat ve frontách, prostoru pro dýchání bylo dost, a přitom člověk poznal i někoho nového. Kdyby se vyplňovala statistika, byl bych zaškrtnutý v kolonce „líbí se mi cony od 100 do 200 lidí“.
Prostor KD Junior je ozkoušený, ale tentokrát mi přišlo, že teprve Parcon dokázal využít všechny jeho možnosti na 100%. K tomu zajímavý program, možnost spousty další zábavy (deskové hry, jiné hry, jiné věci, ani vám nevím, pořád jsem něco dělal). Dobré černé chotěbořské pivo, které mi chutnalo tolik, že si člověk počkal, až se v klidu vypění, a ani se kvůli tomu nevztekal.
O programu vám toho moc neřeknu; můžu vychválit přednášky a besedy, kterých jsem se účastnil jako přednášející nebo besedující (třeba naše povídání o cestě na sever; kdo přišel, mohl ochutnat pravou středověkou domácí medovinu, kterou Lonwenien připravila podle švédského receptu – všichni přítomní si to pochvalovali, nikdo do rána nezemřel.). Nic moc dalšího jsem nestihl – člověk buď dospával, někde s někým kecal, hrál hry (vřele doporučujeme Ducha) anebo se poflakoval někde jinde. Prostě pohodička.
Z celé akce mám velice příjemný pocit. Škoda, že takových nemůže být více. Ale snad jednou, zase za dalších deset let, se dočkáme… 🙂
Fotili Ján Žižka a Roman Randalf Kresta.
Míla Linc (externí redaktor)
Roggeveev@seznam.cz
