Dnes vám přinášíme závěrečnou část jedné z kapitol knihy Planeta Eden – Svět zítřka v socialistickém Československu. Zářné zítřky se zakalily, a tak sci-fi filmařům nezbylo než utíkat k bláznivým komediím z fiktivních zemí a bizarních budoucností. Skutečný kontakt s mimozemšťany, vlastně jeho neexistence, se stala ukázkou typicky českého traumatu.
 |
Crazy sci-fi
Po dokončení Muže z prvního století začal Oldřich Lipský spolupracovat se scenáristou Milošem Macourkem na ambiciózním filmovém projektu Plán Gulliver. Ve válce dvou sousedních států je využit vynález na zmenšování lidí. Země vlastnící vynález nechá celou armádu zmenšit a exportuje ji do sousední země v konzervách od sardinek. Tam se vojáci opět vrátí do původní velikosti a konflikt rozhodnou. Nechyběl ani motiv, kdy zmenšení lidé řídí jednoho z hrdinů přímo z jeho hlavy. Film měl být natáčen ve spolupráci se Španěly, ale z natáčení sešlo z důvodu příliš vysokého rozpočtu.
Po tomto neúspěchu se museli čeští tvůrci vrátit zpátky na zem. Jednou z možností bylo natočit postkatastrofický film, k němuž není třeba žádných nákladných dekorací ani početných statistů. Tak vznikl film Konec srpna v hotelu Ozón (1967, režie Jan Schmidt) natočený na motivy krátké povídky Pavla Juráčka. Minimalistický, nihilistický snímek z nespecifikované budoucnosti v tehdejší české filmové produkci nemá srovnání.
V polovině 60. let se však pracovně stýkali dva režiséři a dva scenáristé, kteří měli rádi science fiction a komedii: Oldřich Lipský, Václav Vorlíček, Miloš Macourek a Josef Nesvadba. Technologický optimismus ohledně budoucnosti vyprchal, tudíž další líčení ideálního světa či dobývání vesmíru nebylo možné. Ostatně SF film ve světě během několika let vyspěl natolik, že nebylo myslitelné vytvořit dílo srovnatelné úrovně co se výpravy týče. Filmaři si museli vystačit s poměrně omezenými rozpočty. Z těchto vnějších omezení a vnitřních nadání uvedených tvůrců se zrodil značně specifický filmový žánr: česká sci-fi crazy-komedie.
Částečně jí prošlapal cestu již Muž z prvního století, ale také neobvyklý snímek Kdo chce zabít Jessii? (1966). Jiří Sovák zde hraje vynálezce, jenž je nevědomky podroben výzkumu snů, na kterém pracuje jeho žena. Nechtěným vedlejším produktem pokusu jsou zhmotnělé komiksové postavy kovboje, supermana a krásky, které se ocitnou v reálném světě a postarají se o kaskádu komických i dramatických situací. Film je dnes pozoruhodný využitím trikových bublin, jimiž se zhmotnělé postavy vyjadřují, angažováním mladého komiksového kreslíře Káji Saudka a v neposlední řadě také jemnou politickou satirou. Dana Medřická reprezentuje úsilí komunistických „sociálních inženýrů“ ovládat lidské masy. „To byl kryptogram,“ přiznává se režisér Vorlíček. „Ta paní docentka měla znázorňovat vševědoucí a všemohoucí rodnou stranu, která si dokáže ohlídat obyvatelstvo, aby sekalo latinu.“
Krystalickou crazy sci-fi byl další snímek této scenáristicko-režisérské dvojice „Pane, vy jste vdova!“ (1971). V zájmu úspěšnosti atentátu na hlavu jedné nejmenované monarchie je pomocí nového přístroje vyrobena kopie státníkovy přítelkyně s implantovaným mozkem vražedkyně. Mozky a těla se ale popletou, aby rozvířily spletitý, leč pozoruhodně logický děj v podání plejády nejlepších komediálních herců té doby. Vorlíček vzpomíná, že námět snímku byl přímou reakcí na historicky první transplantaci srdce provedenou profesorem Christianem Barnardem: „Řekli jsme si: Když on srdce, tak my mozek!“ Potřetí vstoupili Vorlíček s Macourkem do stejného žánru filmem Což takhle dát si špenát z roku 1977. V centru dění je opět fantastický přístroj (zázračný omlazovací zářič) a nežádoucí vedlejší účinky (nezadržitelné mládnutí či miniaturizace).
Poněkud odlišné jsou crazy sci-fi filmy Oldřicha Lipského. Najdeme v nich o něco méně černého humoru, více motivů science fiction a silnější tíhnutí k retro tematizaci. Na scénáři komedie Zabil jsem Einsteina, pánové…1970) s Macourkem spolupracoval Josef Nesvadba. Rozvíjejí motiv časové smyčky, kdy se změnou klíčové události v minulosti napravuje – či naopak komplikuje – budoucnost. Řádění nukleárních fanatiků v budoucí Americe způsobuje, že ženám rostou vousy a nerodí se děti. Proto je vyslána výprava do Prahy roku 1911 s cílem zabít Alberta Einsteina, bez jehož výzkumů by nebylo ani atomových zbraní. Jedna výprava známý chod dějin pouze způsobí, jiná pro změnu nahradí atomové ohrožení hrozbou chemickou.
V dalších dvou fantastických filmech se Lipský spojil s Jiřím Brdečkou a výsledkem jsou svěží parodie a parafráze prvorepublikových šestákových krváků Adéla ještě nevečeřela (1978) a románu Julese Verna Tajemství hradu v Karpatech (1981). Mnohem méně fungovalo spojení s Vladimírem Jiránkem ve filmu Srdečný pozdrav ze Zeměkoule (1983) připomínajícím spíše sérii zahraných kreslených vtipů.
Do kategorie crazy sci-fi můžeme zařadit i návrat Jindřicha Poláka ke science fiction snímkem Zítra vstanu a opařím se čajem (1977). Scénář napsal Miloš Macourek s Polákem na námět Josefa Nesvadby. Skupina zločinců z budoucnosti se zmocní stroje času, aby mohla nabídnout Hitlerovi atomovou bombu a zvrátit průběh druhé světové války. Ačkoliv se část příběhu odvíjí v budoucnosti, filmaři pouze několika futuristickými prvky ozvláštnili současnou Prahu. O vytvoření „skafandrů“ pro cestovatele časem se postaral význačný, Oscarem oceněný kostýmní návrhář Theodor Pištěk. Tento výtvarník se slabostí pro moderní techniku a závodní vozy později vytvořil také návrhy kostýmů k SF seriálu Návštěvníci.
Doba, kdy vědecko-fantastický film byl záležitostí politické objednávky byla – naštěstí – ta tam. Spolu s ní i pokusy nabízet divákovi iluzi, že opravdu nahlíží do příštího století. „Hra začíná dohodou mezi diváky a autorem, že to, co se bude ukazovat, bude „jako“ to pravé,“ vysvětluje Polák. „My jsme například použili jako interiér raketodromu stanici metra I. P. Pavlova a interiér hotelu Intercontinental. Ostatně, kde hledat autentické prostředí budoucnosti…“ Při natáčení Ikarie věnoval režisér veškeré úsilí tomu, aby si divák ono „jako“ neuvědomoval. Když se čtrnáct let poté spokojí s poukázáním na to, že autentické prostředí budoucnosti není po ruce, vypovídá to cosi podstatného o české SF kinematografii jako takové. Přesto vznikl zdařilý film, v němž se SF motivy neztrácejí pod lavinou humorných skečů. Přinejmenším do konce 80. let 20. století je Zítra vstanu… zároveň posledním významnějším českým SF filmem. Ve skutečnosti až po tomto snímku následovaly skutečné rozpočtové a tvůrčí kompromisy a prudký útlum tohoto žánru v české filmové tvorbě.
Česká traumata
Je známou skutečností, že vážně míněný žánrový film (western, science fiction, horor apod.) neměl v Československu nikdy štěstí na tvůrce – a možná ani na publikum. O to více se dařilo žánrovým parodiím a pastiším. S tímto stavem věcí zřejmě souvisí skutečnost, že se v několika domácích SF filmech objevuje samotná science fiction jako téma, přinejmenším okrajově. Již jsme zmínili Barona Prášila od Karla Zemana, kde se střetává reálný dobyvatel vesmíru s jeho staršími literárními obyvateli.
Ironické je, když ve sci-fi filmu figuruje sci-fi žánr jako cíl znevažujících nebo alespoň přezíravých odsudků. To se stalo v jinak kvalitním filmu pro mládež Odyseus a hvězdy (1976, režie Ludvík Ráža, scénář Ota Hofman). Když chlapci líčí policistům setkání třetího druhu s artefaktem mimozemské civilizace, jsou jejich „fantazie“ s úsměškem odkázány na stránky brakové sci-fi literatury. V jiné scéně z roku 2000 se v detailních záběrech objevují ilustrace Teodora Rotrekla z publikace Šest dnů na Luně 1 doprovázené zlehčujícím komentářem, jak naivně si lidé dříve rok 2000 představovali.
Čistou „meta – science fiction“ je pak těžkopádný střihový snímek Kam zmizel kurýr (1981, režie Otakar Fuka), kupodivu podle námětu Josefa Nesvadby. Do Prahy zavítá bohemista Jones, jenž společně s amatérskou autorkou sci-fi povídek z fragmentů starších českých fantastických filmů skládá příběh mimozemšťana, jenž ztroskotal na Zemi v 17. století a ovlivňoval v průběhu věků tvorbu nejednoho spisovatele vědecko-fantastického žánru.
Ve stejném roce byl natočen koprodukční československo-jugoslávský snímek Monstrum z galaxie Arkana (režie Dušan Vukotič). Zde tvůrci konečně uvolnili otěže fantazie; na scénu přichází sličná mimozemská robotka i slizké galaktické monstrum z dílny Jana Švankmajera. To všechno jsou ale jen fantazie v hlavě spisovatele vědecko-fantastických románů.
Má český SF film normalizační éry po opuštění utopismu, technooptimismu i své crazy-komediální polohy své řídící příběhy, své metanarace? Dovolíme si nabídnout jeden: totiž české trauma z nevydařeného kontaktu. Může být živen zřetelnými historickými souvislostmi: izolace od velkého světa, pocit marginality v rámci světového dění, pozice poslušného satelitu sovětského impéria, koneckonců i absence historických úspěchů českého národa v klíčových dějinných okamžicích. Ne náhodou se tato kategorie filmů objevuje až po celonárodní deziluzi v srpnu 1968.
Kontakty s mimozemšťany tak v českých filmech bývají nevyužité, promeškané, ostudné a vůbec všelijak problematické. Snímek Akce Bororo (1972, režie Otakar Fuka, námět Drahoslav Makovička) přivádí na scénu krásnou mimozemšťanku Ori-Anu pátrající po indiánském léku, jenž může vyléčit nemoci na vzdálené planetě. Cestuje však inkognito a přímou konfrontaci její rasy s lidmi odmítá s poukazem na to, že stále ještě žijeme v politicky rozděleném světě.
Mimozemská sonda ve filmu Odyseus a hvězdy snímkuje život na naší planetě, ale sami hrdinové jsou po celou dobu v pasivním postavení vzorku čekajícího na odebrání. Oboustranný kontakt je i v optimistickém závěru snímku stále v rovině toužebného přání. Cestář Franta, hrdina filmu Talíře nad Velkým Malíkovem (1977, režie Jaromil Jireš, námět a scénář Mária Rudlovčáková) je vášnivým čtenářem science fiction, pohrdá „upatlanou realitou“ a vyhlíží návštěvu z vesmíru. Když se jí skutečně dočká, ani nepostřehne, že hovoří s jinoplanetníkem, který zde – jak jinak – pouze ztroskotal.
Mimozemšťan v Kam zmizel kurýr překonal vesmírnou dálku a sbližuje se s Pozemšťany jen pro to, aby zde vyzvedl ztraceného druha, nebo alespoň důležitou galaktickou poštu. Ani láska, kterou zde okusí a která je pro něj zřejmě neznámou zkušeností, jej na rozdíl od Adama z Modré hvězdy nezadrží od urychleného vyklizení pozic a návratu na „souhvězdí Plejád“.
Když v Srdečném pozdravu ze Zeměkoule navštíví dva nemotorní mimozemšťané řadového vědeckého pracovníka, také není o co stát. Navštívený byl vybrán jako namátkový vzorek, jako symbol průměrnosti, nikoliv výjimečnosti. České trauma pokračuje.
Nepsanou zásadou bylo neukázat přistání mimozemského korábu přímo, divák se musel spokojit nanejvýš s rozplizlou modravou září. „Obvyklá hrstka primitivních efektů nemusela souviset jen s nedostatkem peněz nebo zaostalostí domácích studií,“ napsal publicista Lukáš Skupa, „ale i s tím, že ubohost dostupných triků si tvůrci uvědomovali. Režisér Akce Bororo Otakar Fuka vzpomínal, že se „přistání létajícího talíře záměrně bránil pro případ nechtěného komického efektu.“ Když už jsme výjimečně svědky přistání v „přímém přenosu“, jako v případě Srdečného pozdravu ze Zeměkoule, má raketa v zájmu maskování podobu kontejneru na odpadky.
Symbolickým završením traumatických (ne)kontaktů je pak mdlý snímek pro mládež UF-Oni jsou tady (1989, režie Ota Koval, námět a scénář Miroslav Adamec). Šestiletý Jirka v závěru filmu vzlyká, protože stříbřití mimozemšťané, jimž byl po celou dobu na stopě, jsou obyčejní podvodníčci, kteří si na ufony jen hráli. Jeho slzy sdíleli všichni, které nalákal do kina plakát Káji Saudka plný tajuplných mimozemšťanů, ale i ti, kteří by někdy rádi zažili v české SF kinematografii vážnější hru na „kdyby“.
Text vyšel v knize Planeta Eden – Svět zítřka v socialistickém Československu (ed. Tomáš Pospiszyl a Ivan Adamovič). Více na www.planeta-eden.cz.
