Mike Mignola & Christopher Golden: Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr

Fantasy příběh s prvky gotického románu je symbolickým bojem dobra se zlem. Autoři Mike Mignola a Christopher Golden probudili vampýry, aby mohli v hrůzných kulisách zobrazit mrazivou alegorii podstaty a následků války.

Baltimore nemohl dýchat.

Podlaha byla zacákaná krvavými skvrnami, některé ještě nezaschly. Hlouběji v kostele viděl oblast ohraničenou závěsy, které končily asi třicet centimetrů nad zemí a pod závěsy byly vidět další oddělené končetiny s přesným zřetelným řezem. Ruka. Minimálně dvě paže. Zbytek nohy ještě oblečený v poničené uniformě.

Lidé se za tou zástěnou pohybovali a vykřikovali jeden na druhého. Stále více výkřiků se ozývalo v kostele a Baltimore věděl, že vycházejí z onoho ukrytého místa, kde se chirurgové snažili občas marně zachraňovat lidské životy. Zpoza té zástěny vytékala ve spárách mezi dlaždicemi na podlaze krev.

Znechuceně se zachmuřil a obrátil hlavu. Jak sebou pohnul, čerstvé bodání bolesti vycházelo z levé nohy.

Baltimore strnul. Oční víčka zamrkala, zrak se mu téměř úplně zatemnil, ale v tu chvíli si zcela jasně uvědomil vlastní příšerný výkřik, který zaslechl, když byl v hlubokém bezvědomí.

Jeho vlastní výkřik.

Otevřel oči a nad sebou uviděl sestru a ošetřovatele, a teprve až když muže spatřil, jak se nad ním naklání, ucítil pevný stisk jeho paží. Přidržoval ho ke stolu. Podíval se dolů a tam byl sehnutý další muž, hubený doktor se zářivě rezatými vlasy, jehož ruce teď byly celé od čerstvé, jasně rudé krve.

„Ne,“ Baltimore teď zamručel. A přestože byl slabý, zvednul se na předloktí a hleděl na spodní část svého těla, pokrytého dekou pruhovanou dvěma různými odstíny modré.

Tvar jeho těla pod pokrývkou nebyl v pořádku. Snažil se pohnout svou levou nohou, ale pohnul se jen pahýl. Zbytek nohy od místa kousek nad kolenem chyběl.

Nemožné. Vždyť ji cítil. Cítil bolest v dolní části nohy, rozbité sklo, bodající, pálivá agonie… on ji cítil. A když se s nohou pokusil znovu pohnout, stále ji cítil.

Malá skvrnka krve se vsákla do deky v místě, kde byl pahýl. Čerstvá krev. Do mysli mu vnikly vzpomínky; draci hodující na mrtvolách na území nikoho, zbytky jeho čety, ta věc, jak se po něm procházela. Otřásl se, když se mu začaly znovu vybavovat všechny ty obrazy. Zablýskl se i bajonet, kterým démonovi prořízl čenich. Ten zaječel bolestí a vztekem do rozbouřené noční oblohy, a pak se na něj zadíval těma očima, které vypadaly jako leštěné kameny.

Stále ještě viděl jeho rozevřenou tlamu, obnažené řady dlouhých ostrých zubů, pamatoval si, jak mu démon zvedl nohu a dýchl do jeho zranění. Byl to pocit, jako by se mu uvnitř v mase na stehně začali vrtět červi, a v tu chvíli si uvědomil, že ho ten ďábel otrávil.

Pomalu zase upadl do bezvědomí. Oči měl zavřené, špitál v kostele kolem něj zmizel a chvíli se potácel v nicotě, dokonce k němu nedoléhaly ani výkřiky zraněných a umírajících; všechno zakryla mlha jeho horečky. Spal přerušovaně, vědomí se ho dotýkalo vždy jen v kratičkých a nepravidelných chvilkách. Bolest v noze se mu stala přízrakem, který ho pronásledoval ve snech. A že to byly ohavné sny – noční můry o mrtvých hessianských vojácích, kteří na něj zírají ze zákopů napůl zaplněných krví a puškami mu míří přímo do obličeje. Sny o nadpřirozených černých věcech létajících na obloze těsně před svítáním, kroužících nad jeho domem po předcích, pak se usadí na okně do jeho ložnice a už je zase malým chlapcem… v posteli, v ložnici. Venku před oknem stojí starodávný dub – s větvemi tak rozsochatými, že by mohly podepřít celé panství – je plný černých stvoření a jeho větve se pronášejí pod tíhou ďábelského hejna.

Když se Baltimorovi zase vrátilo vědomí, padla už noc. Nevěděl, kolik dní a nocí uplynulo od chvíle, kdy ho sem přinesli. Výkřiky ve dne se v noci mění ve sténání, přestože se kostelem prohání ledový vítr, jak nechali vrata otevřená zimě, aby se pachuť smrti trochu zmírnila.

Noc ho nijak neukonejšila.

Opět pocítil to svědění, hemžení červů, a to nejen v pahýlu nohy, ale po celém těle, něco se po něm sápalo. Ať to byl dech ďábla nebo jenom zlé znamení, cítil ho tady blízko sebe. Přestože měl oči pevně zavřené spánkem a vyhasínajícími uhlíky horečky, věděl, že tohle není žádná noční můra.

Byl tak vyčerpaný, že ani necítil vlastní tělo, nemohl zvednout prst na obranu, jen otočil oči doleva.

Stál u něj muž, přestože Baltimore věděl, že to není žádný muž. Ďábel byl vyzáblý a obličej měl šedivý, bezbarvý kromě rudé řezné rány, která proťala jeho tvář od brady až po obočí. Pravé oko bylo jen temnou dírou, prázdným důlkem. Nějak se stalo, že přesně tohle stvoření ho mučilo na bitevním poli, byla to ta věc, jejíž dech ho infikoval. Teď to stálo na nohách a mělo tvar muže – měl na sobě mužský oblek a měl mužský obličej –, ale to oko bylo strašné, prázdná čerň jako celé stvoření.

Když se ďábel ušklíbl, řezná rána protínající jeho rty, se rozevřela purpurovou barvou.

Baltimore vzdychl – byl to dlouhý vzdech, protože věděl, že bude jeho poslední. Šedivý ďábel se nad něj naklonil a Baltimore ucítil jeho dech páchnoucí po rozkládajícím se mase, zatímco oblečení mu páchlo márnicí. Ani nemocné dítě, kterým kdysi býval, nemohlo být bezmocnější.

Stvoření odhalilo zuby, ale nepřiblížilo se. Zvedlo prst a objelo purpurový pruh zranění, které zohavilo jeho obličej.

Přesto se najednou Baltimore přestal bát. Tohle monstrum přišlo jen dokončit práci, kterou započalo na poničené, krví nasáklé zemi v Ardenách. Baltimore jen tak ležel, muž s jednou nohou, a neměl sílu k boji. Budiž, pomyslel si.

„Až odsud půjdeš,“ zašeptal mu ďábel, „musíš si zapamatovat tohle. Spokojili jsme se s mrtvými a umírajícími, ale ty… ty jsi z toho udělal válku mezi námi. Zapamatuj si to.“

Baltimore opět cítil, jak upadá do kolébky bezvědomí a pohnul se na tvrdém polním lůžku pod sebou. To úsilí ho jen oslabilo a on nedokázal nechat oči dokořán.

Když oči opět otevřel, byl sám v chladu a ve tmě. Sotva mohl pohnout hlavou, ale těkal očima ze strany na stranu, pátral po té vyzáblé šedivé postavě ve stínech kostela. Viděl však jen závěsy a klidné obrysy pacientů, kteří leželi na kostelních lavicích, polních lůžkách a na stolech. Spali. Anebo byli mrtví.

Někdo ve tmě plakal.

Na jedné kostelní lavici zakryté částečně špinavou zástěnou ležel zraněný voják s otevřenýma očima a zíral na Baltimora. Hlavu měl ovinutou obinadly, která byla nasáklá krví. Obličej se mu leskl potem a korálky potu stékaly dolů po bledých tvářích jako drobné slzičky. Jeho pleť byla šedivá a oči netečné jako kameny. Ten voják nebyl mrtvý, ale v jeho pohledu nebyl žádný život – chyběla v něm duše, jako chybí v očích žraloka.

Ať už se stalo vojákovi cokoli, bylo to mnohem víc než jen zranění nebo horečka.

V té šedivé pleti a v těch ztracených nevýrazných očích Baltimore spatřil dotek ďábla.

• Autoři: Mike Mignola & Christopher Golden
• Překlad: Jana Odehnalová
• Formát: hardback
• Vydání: 1.
• Počet stran: 304
• Cena: 299 Kč
• Vydá: Triton, 2011