Rob Thurmanová: Běsnění (Kal Leandros 3)

Fantom Print ohlašuje příchod již třetí dobrodružné knihy z volné série o Kalu a Nikovi Leandrosových. Mladíci se v půlročním odstupu opět hlásí o přízeň čtenářů a věřte, že je rozhodně o co stát. A pokud jste jejich příznivci, máte se ještě dlouho na co těšit. Americký nakladatel totiž ohlásil na březen již šesté pokračování této série.

Kal Leandros a jeho bratr Nik se pod náporem práce zrovna nehroutí. Jejich detektivní agentura se specializací na nadpřirozené bytosti hojné časy nezažívá. Koho by napadlo, že v New Yorku, kde skoro na každém rohu narazíte na upíry, troly, vlkodlaky a spoustu jiných podivných stvoření, bude obchod váznout? Jenže teď se do Velkého jablka „přistěhoval“ nový obyvatel. Děsivé, prastaré zlo se rozhodlo zapsat do dějin města krvavými orgiemi a vraždí lidi jako ovce. Kal s Nikem si tuhle výplatu budou muset opravdu těžce odpracovat. Pokud se vůbec dožijí toho, aby si ji vyzvedli…

Mořský biskup měl téměř průhlednou kůži sem tam pokrytou jemnými šupinami. Vypadal trochu jako člověk. Víceméně. Tvar hlavy byl trochu mimo. Byla bez vlasů a jen lehounce šupinatá a podivně placatá, se silnými, jakoby gumovými rty a malinkými trojhrannými zuby. Tenhle se určitě neživí chaluhami. Neměl na sobě žádné oblečení – ani jednu jedinou zatracenou věc – z čehož jsem usoudil, že se nejspíš s Newyorčany moc nekamarádí. Podíval jsem se dolů. I oni by se podívali. Teď už vím, kde se berou rybí prsty.

Rozhodl jsem se, že se mu radši budu dívat do očí, protože to bylo menší zlo. Navzdory tomu, jak byly vypoulené a vůbec nemrkaly. Když nemáte oční víčka, nejspíš mrkat nemůžete. Zadíval se na nás kulatými panenkami a pak otevřel pusu, aby zabublal: „Tohle jsou požadavky. Za prvé…“

Pak jsem ho střelil.

Trpělivost s únosci mi došla dlouho předtím, než jsem vstoupil do parku. Poslal jsem mu kulku do hrudi, kde explodovala jako přezrálé rajče, a z tvora v širokém oblouku vytryskla tekutina. Otevřel neuvěřitelně velkou pusu dokořán, zavrávoral, a začal padat. Přistoupil jsem k němu a z masitých pařátů jsem vytáhl papír. Pan Rybí prst se mezitím za nepříjemně plácavého zvuku zhroutil k zemi. „Umím číst, debile,“ zamumlal jsem.

Za mnou se ozval Niko: „Vážně? Kdy ses to naučil?“

Pak zvýšil hlas a vlídně se zeptal: „Je tu někdo jiný, s kým bychom mohli vyjednávat a koho by můj bratr nepovažoval za otravného?“ Stejně jako já věděl, že mezi stromy je ještě někdo jiný. Já je cítil a on je slyšel. Zašustění listu, šlápnutí na ojíněnou trávu, a on to slyší. Niko je, stejně jako byla naše matka Sofie Leandrosová, pouhý člověk, ale když provádí takovéhle věci, trochu o tom pochybujete.

Pach, který jsem cítil zpovzdálí, nebyl tak hrozný jako rybí. Smrdělo to starými věcmi, zatuchlou půdou a stovkami opuštěných pavučin. Jinými slovy, bylo to cítit jako Nikova knihovna. Věděl jsem, že Niko bude dávat pozor, co přichází, a tak jsem se podíval na papír a ignoroval sliz, jímž byl pokrytý. Kdyby na obloze tak jasně nezářil měsíc, nic bych neviděl. Mám sice čich jako stvůra – hurá, to je ale super vlastnost – jenže vidím jako člověk. Proto jsem přečetl jen pár slov. O penězích ani zmínka. Moc mě to nepřekvapilo. Stvůry se o materiální statky příliš nezajímají. Upíři, pukové a vlkodlaci si rádi žijí na vysoké noze, ale většinu ostatního světa nelidí víc zajímá jídlo. Hodně a hodně jídla.

Výkupným měli být lidi. Pěkně baculatí. Hezoučké, šťavnaté děti. Děti. Proč jsou to vždycky děti?

Někteří únosci si nechtějí sami vydělávat peníze a někteří si zase nechtějí lovit večeři. Vyměnit jednu lamii za náklaďák lidí – to je teda obchod. Jsou to všichni stejně leniví psychopati a ta, co se právě blížila k Nikovi, nebyla výjimka. Mohli jste úplně vidět vlny šílenství, které se od ní šířily a mihotaly se jako horký vzduch nad rozpálenou silnicí. „Černá Annisa.“ Znělo to skoro potěšeně. „Myslel jsem, že je jenom mýtus.“

Blížila se k nám vlnivým pohybem připomínajícím jedovatou stonožku. Chvílemi šla po dvou, chvílemi po čtyřech. Vypadala jako stařena, ale ne jako smutná troska v domově důchodců ani jako milá háčkující babička – pokud by to tedy nebyla taková, která by neměla problém šťourat se v zubech úlomkem okousané Jeníčkovy kosti.

Tohle bylo poněkud víc znepokojující než ryba. A bylo to znepokojující ještě víc, když se ukázalo, že jich k nám po trávníku běží dalších šest.

„Myslel sis, že je mýtus. Ona. Jednotný číslo. To jsi říkal?“ Upustil jsem papír na zem. V pravé ruce jsem pořád třímal pistoli a levou jsem z dvojitého pouzdra pod bundou vytáhl nůž. Ošklivá zubatá čepel je mi už nějakou dobu věrným společníkem. Niko dává zatraceně bezva vánoční dárky.

„Ten mýtus je zjevně mylný. Bude to o to zajímavější,“ odvětil nevzrušeně. „Pár starých ženských tě určitě nevystraší.“

Starý ženský, s tím jdi do háje. Přes trávník jich s děsivou rychlostí běželo sedm. Dlouhé, silné nehty se zarývaly do půdy, až kolem létala tráva a hlína, a jejich zuby… no, řeknu jen tolik, že to nebyl typ, co se dává do skleničky na noční stolek. Annisy, Anni, Černé Anky… nebyly úplně identické, ale byly si hodně podobné. Všechny na sobě měly dlouhé černé šaty místy rozervané na cáry, takže látka při běhu poletovala a pletla se jim pod nohy. Skrze díry jsem zahlédl kůži, o níž jsem se domníval, že bude cyanoticky modrá, i když v měsíčním světle se jevila šedá. Ať už to mělo jakoukoli barvu, nechtěl jsem to vidět.

„Bezva. Ty si s babkama zahraj na strkanou a já tě budu zpoza čáry povzbuzovat,“ odsekl jsem. Ne, že bych se to opravdu chystal udělat, ale jedna z nich mi tu šanci stejně zmařila. Skočila na mě v běhu. Ve vzdálenosti skoro devíti metrů se odlepila od země a přistála mi na hrudi se silou, jakou bych od jejího pavoukovitého těla nečekal. Těžce jsem dopadl na zem. Nemohl jsem mezi nás strčit zbraň, a tak jsem jí do zad zaryl nůž. Doufal jsem, že přeseknu páteř nebo ji alespoň poškodím, ale čepel se jen odrazila od kosti. „Zatraceně,“ procedil jsem mezi zuby a bodl jinam. Chňapala mi zuby po krku, tak jsem vrazil nůž ze strany do jejího. „Kale, nech jednu naživu, aby nás dovedla k lamii.“

Z Annisina krku mi na tvář vytekla hustá a hořká tekutina. Stekla mi až do pusy a já se snažil nepozvracet. S odporem jsem to vyplivl a křikl zpátky na Nika: „Zkusím se ovládat.“ Pak jsem se přestal soustředit na chuť krve a místo toho zachytil její pach… nebo spíš pach toho, co bylo v ní. „Sakra. Myslím, že nedostanem zaplaceno.“

Odhodil jsem tu věc, která ještě slabě skřípala zuby, a uviděl Nika, jenž se přesunul kousek dál, aby měl trochu prostoru. Kolem něj stály čtyři. „Nemusíme se krotit,“ zavolal jsem na něj. „Sežraly ji.“ Cítil jsem to z té, která sebou škubala vedle mě… v její krvi, v posledním dechu… kruci, čišelo jí to i z pórů.

Niko zavrtěl hlavou. „Mrzuté.“ Máchl mečem po nejbližší Annise, aby jí usekl hlavu, ale meč se od nezničitelné páteře jen odrazil. Slyšel jsem zaskřípění kovu o neporušitelnou kost. Zamračil se. „Ještě mrzutější.“ S matoucí rychlostí ustoupil a vrazil dvacet centimetrů čepele do Annisina jediného oka. Pak se k ní natočil bokem a zapřel se o ni nohou, aby z ní vytáhl meč a vrazil ho do další Annisy. Jako vždycky měl věci pod kontrolou, takže jsem se rozhodl starat o své. Kolem mě kroužily další dvě a dávaly si pozor na nůž. Ale pistole, kterou jsem si schoval za nohu, je vůbec netrápila. Přísahám, že jedna z nich zavrčela úplně stejně jako potrhlá stará baba, která žila vedle nás v jednom z karavanových tábořišť, kde naše máma provozovala svoje věštecké švindly. Ta stará babice na nás poštvala zuřivého psa víckrát, než bych dokázal spočítat. Annisa psa nepotřebovala – ani zuřivého, ani jiného.

„Neměla bys péct koláčky nebo hrát bingo, babičko?“ Temně jsem se na ni zašklebil a hlavní pistole si zezadu poklepal na stehno. Plížila se blíž a prsty měla ohnuté jako pařáty a natažené před sebou.

„Nejsi malý kluk.“ Šklebila se tak zeširoka, že jsem jí viděl až na ošklivě lesklé černé dásně.

„Nebudeš mít měkké maso.“ Samolibě převalovala slova na jazyku, jako by ho už v puse vychutnávala. „Stejně tě sníme.“ To už jsem všechno slyšel.

Střelil jsem tu s otevřenou hubou. Zasáhl jsem ji uprostřed maniakálního, kuckavého smíchu. Spatřila zbraň, když jsem ji vytahoval, a vyrazila proti mně. Nebylo jí to k ničemu. I když to trvalo jen vteřinu, už šla po mně i ta druhá. Jak jsem říkal… rychlé.

Vrazila do mě z boku. Začal jsem se otáčet, abych jí zabránil dostat se ke mně zezadu. Tentokrát na mě zuby dosáhly a zakously se mi mezi krk a rameno. Zařízly se do mě jako zubaté ostří pily a už se nepustily. A tak jsem přišel o kousek masa, o němž jsem si byl tak jistý, že o něj dneska nepřijdu.

Stejně jako u první jsem použil nůž, ale tentokrát jsem jí rozpáral břicho. To, co z ní vypadlo, ať už to bylo cokoli, mi sklouzlo po noze. Sklouzlo… nespadlo. To mě přinutilo zbavit se babky co nejdřív, i kdyby s sebou měla vzít kus mého masa. Strhnul jsem ji i s mrtvou, sevřenou pusou ze sebe, zatočil s ní a hodil ji nejdál, jak to šlo. Pak jsem se podíval, co že se mi to ovíjí kolem nohy.

Zatraceně. Vážně… zatraceně.