Neuromancer. Slovo, které se stalo legendou. Bible kyberpunku. Mistrovské dílo překypující imaginací. Uvádí některé texty. Je i po třiceti letech aktuální? Mají všichni jeho obdivovatelé pravdu? Získá si Neuromancer nové čtenáře? Patří vůbec do edice Mistrovská díla sci-fi?
 |
 |
Kniha poprvé vyšla v roce 1984 a vzbudila takový ohlas, že od té doby se Gibsonovo jméno natrvalo spojilo s názvem jeho románového debutu. Nakladatelství Laser-books vydalo již čtvrtou edici této knihy, a to ve zcela novém překladu. První vydání v roce 1992 v překladu O. Neffa, jak se o tom píše v předmluvě, bylo svým způsobem samo o sobě kyberpunkové.
Gibson svůj román napsal takřka před třiceti lety, a to v době, kdy coby autor reagoval na krizi ve sci-fi a na změny ve způsobech komunikace. Bylo to období nástupu internetu, kdy lidstvo poprvé vstoupilo do virtuálního světa. Do reality za realitou, nehmotného světa, který není vázán na fyzickou formu. Vznikl tak kyberprostor. Gibsonovi je třeba připočíst vynález tohoto slova, poprvé jej použil v povídce Jak vypálit Chrome, ale naplno počítačový svět tematizoval až v Neuromancerovi.
Rok 2010 je doba, ve které již v kyberprostoru sami žijeme, komunikujeme a není pro nás žádnou novinkou. Internet se stal naší nereálnou realitou a otázkou tedy je, zda je tato kniha stále aktuální. Zda již není pouhým popisováním nám dnes již dobře známých věcí, které tehdy připadaly autorovi nové a hodné tematizování.
Case je hacker, obyčejný softwarový kriminálník, který dojede na svůj podvod. Ze spodiny města jej vytáhne podivný člověk jménem Armitage a jeho fešná ochránkyně nadupaná kyberimplantáty. Děj je jednoduchý jako facka – udělej pro nás něco, dostaneš odměnu. Neodehrává se ani příliš dlouho, vše je otázkou dvou či tří dnů. Přesto příběh dokáže strhnout a čtenář u něj vydrží v neustálém napětí až do konce.
Děj je naplněný mnoha odkazy na další příběhy. V průběhu rozvíjení zápletky čtenář postupně pronikne do precizně propracovaného světa, v nějž lze velice snadno uvěřit. Autor rozvíjí mnoho dějových odboček, které však neodvádějí pozornost od hlavního příběhu. Naopak, každá z nich je podstatná pro literární přítomnost. Ačkoliv to zcela jasné není, Gibson si buduje mozaiku, na které demonstruje svoji vizi budoucnosti, která je fascinující i strašidelná zároveň.
Vedlejší dějové linky nepůsobí jako doplňky k hlavnímu ději, ale jako samostatné příběhy, které udivují svojí zajímavostí. Na každém z nich by bylo možné vystavět vlastní román, a přesto je Gibson elegantně vystihuje na minimálním prostoru maximálně několika stran.
Gibson vytváří živoucí, uvěřitelný svět, jehož podoba se dnes již stala jakýmsi archetypem. Mnoho autorů si jeho vizi půjčilo a každý ji zpracoval po svém. Teprve při čtení Neuromancera má čtenář pocit, že čte originál a plnými doušky hltá stoprocentní extrakt toho, co recyklací ztratilo na účinnosti. Je to svět, který má od všeho trochu – pesimismus, nostalgii, smutek, strach, napětí, bolest i radost. Od každého je tam ideální množství.
Prostředí plně odpovídá ději, který se v něm odehrává. Chiba připomínající včelí úl osvětlený neonovými reklamami je perfektní kulisou pro počátek románu. Na prvních několika stranách autor vrhne čtenáře do živoucího víru lidského mraveniště. Case zde funguje jako obchodník s kradeným softwarem. Čtenář se během pár stránek seznamuje se vším, co potřebuje vědět, autor neplýtvá časem ani místem. Město je stoprocentně živé, smrtící a šílené, stejně jako snaha hlavního hrdiny se nechat konečně někým zabít, jelikož nemá odvahu to udělat sám.
Vila Bludné světlo naopak vhodně koresponduje s jejími obyvateli. Starobylý rod Tessier-Ashpool působí jako nesmrtelný gigant hnijící zevnitř, který ale vybudoval okolo sebe natolik pevnou strukturu, že šílenství a sváry mezi rodinou nic neznamenají.
Na Gibsonově Neuromanceru byly definovány základní atributy kyberpunku. Sám vypravěč i postavy mluví zvláštním, trhaným jazykem a každé slovo má velký význam. Estrády v kyberprostoru vedou k hlubokému filosofickému přesahu, který reprezentuje umělá inteligence i kyberimplantáty vsazené do Molly. Dona Harroway napsala později odborný text Manifest kyborga, ve kterém se zabývala otázkou lidství ve světě nových médií, ale Gibson ji předbíhá, a to ve zcela jiném, primárně beletristickém, textu. Stejně jako ona si pohrává s myšlenkou nesmrtelnosti i otázkou, co je ještě člověk. Molly na první pohled vypadá jako člověk, ale způsob, jakým se vyjadřuje, jak o sobě mluví i to, jak funguje, mluví o něčem jiném.
Každá z postav funguje na jiném principu a každou něco spojuje s hlavním příběhem. Kdyby Neuromancer vyšel dnes, brali bychom jej spíš jako teorii společnosti a médií než kvalitní román nadupaný obsahem.
Po řemeslné stránce Neuromancer nemá chybu. Autor plní všechny požadavky kladené na román a nedopouští se žádných zbytečných chyb. Po obsahové stránce román srší nápady. Lze jej vnímat i na té nejzákladnější rovině jako velice dobrý akční příběh z atraktivního prostředí, které se stalo již archetypem, takže číst jej bude jako vrátit se domů. Zároveň však příběh prostupuje do takové hloubky, že se čtenář musí hodně hluboko ponořit, než nalezne perlu poznání, a přesto si nebude nikdy zcela jist, zda jich tam dole není mnohem víc.
Neuromancer i po tolika letech neztratil nic na své aktuálnosti. Možná právě dnes nabývá román nové síly, protože díky technologickému posunu mnoho atributů, které Gibson popisuje v knize jako romantickou vizi budoucnosti, již máme (především kyberprostorový internet), takže můžeme snáze hledat další významy, které autor do svého textu ukryl.
- Autor: William Gibson
- Překlad: Josef Rauvolf
- Formát: paperback
- Počet stran: 336
- Cena: 269 Kč
- Nakladatel: Laser-books, 2010
Lukáš Vaníček (redaktor)
lukas.vanicek@fantasyplanet.cz
*Sám vypravěč i postavy mluví zvláštním, trhaným jazykem*
inu, v originále ani tak ne 🙂
Nedávno jsem si znovu přečetl původní verzi, vydanou začátkem 90-tých let a můžu říct, že i po létech je to skvělá knížka. Akorát se mi stalo to samé, co před cca 15 lety – v některých pasážích jsem nevěděl “wo co go”, naprosto mi nebylo jasné, co postavy dělají, i když jsem kritický úsek přečetl několikrát. Tehdy (při prvním čtení) jsem si myslel, že to prostě ke kyberpunku patří, teď si říkám, jestli ono to nebylo způsobeno překladem. Zkusil bych i tenhle nový překlad, ale Regisova poznámka mě odradila. Z původního překladu si rozhodně žádný “zvláštní, trhaný jazyk” nepamatuju.
K recenzi: píše se v ní, že “děj se neodehrává ani příliš dlouho, vše je otázkou dvou či tří dnů” … ona tam není žádná časová posloupnost, ale řekl bych, že se děj odehrává v rozmezí (minimálně) dvou až tří týdnů.
Také bych neřekl, že “děj je jednoduchý jako facka”. Spíš je to tak, že postavy plní různé subqvesty a čtenář nemá ponětí, proč to či ono dělají, to se dozvídá až za chodu, tím vzniká takový roztříštěný pocit (mozaika).
Tak tak, četl jsem to asi třikrát a vždycky jsem z toho byl poněkud mimo. Zvlášť z těch pasážích, kdy jel podle mě autor na drogách. Ted jsem zvyklí číst náročnější věci, takže si Neuromancera zase někdy dám.
?
V recenzi nového vydání v novém překladu bych čekal komentář k novému překladu! 🙂 A minimálně dvě otázky z nadpisu nejsou v následujícím textu zodpovězeny… a to i přestože mi nepříjdou vůbec zásadní… a připojuji se ke kolegovi – rád bych si přečetl do jaké míry je “prvotní zmatení” při čtení Gibsona způsobeno českými překlady nebo literárním stylem autora… plus teda renonc délky trvání děje… rozhodně si myslím že probíhá během delšího časového úseku… to byl pokus o recenzi? škoda!
Četl jsem v originále a autorův nespojitý styl psaní mě nezaujal. Nějak jsem měl pocit, že odstavce neplynou jeden do druhého a často jsem se musel o větu či dvě vrátit. Někde byl text příliš rozbředlý, jinde příliš stručný až téměř děravý; odložil jsem, nedočetl jsem.
Nejvíc mi vadila nejasná (absentující?) motivace postav – připadaly mi jako roboti. Účel? Možná, ale nebavilo.
Já nevím, co vám pořád chybí
Mně plně stačilo ujištění “Po řemeslné stránce Neuromancer nemá chybu. Autor plní všechny požadavky kladené na román a nedopouští se žádných zbytečných chyb” – užuž jsem se bál, že mladý autor některý z požadavků, které před nás klade doba, bude ignorovat a místo aby plnil a překračoval normu, jak se sluší a patří, nedejbože snad dokonce zaexperimentuje; ale takhle se může těšit na prémie.
Nedá mi to, ještě se vrátím k tomu „děj se neodehrává ani příliš dlouho, vše je otázkou dvou či tří dnů“. Nechci počítat, kolikrát se spolu Chase a Molly sexuálně vyžili a kolikrát se Chase sjel nějakým svinstvem, ale kdyby se to vměstnalo do 2 dnů, tak by asi zemřeli vysílením 🙂
Délka románu
Děj románu trvá minimálně měsíc (v poslední části se běh času odhaduje skutečně obtížně), jen do okamžiku nájezdu na Sense/Net uplyne nějakých 22 dní…
To V.Š.: Caseiovi je v době Neuromancera 24 let a je to zkušený feťák. V tomto věku by tedy měl být schopen jet v permanentním drogovém nášlehu a prosouložit klidně nějakých 24 hodin =)
To P.J.: Absentující motivace postav? Eh, no, ona je ta motivace alespoň u hlavních antihrdinů dost zřejmá, ale asi jste četl jiného Neuromancera než já. Patrně levnější překlad…
Acidburn: Nepotřebujete trochu přebrousit svou schopnost porozumět psanému textu? Jak jsem psal, četl jsem v originále, žádný překlad. Ani levnější, ani dražší.
Za druhé nejsem jediný, kdo nepovažuje motivaci postav za dost zřejmou. Jak psal výše V. Š.: “postavy plní různé subqvesty a čtenář nemá ponětí, proč to či ono dělají, to se dozvídá až za chodu”. Já ještě pro jistotu znovu připomínám, že jsem knihu nedočetl (odložil jsem u strany 39, ještě po letech tam mám záložku). Dodnes nevím většinu toho, kdo co proč dělal, a nevím, co se tam stane. Tedy nemohu zpětně doplňovat motivaci, kterou bych se možná dozvěděl dále.
Říkám to, co říkám: do strany třicet devět mi vadilo, že jsem nevěděl, co se postavám honí hlavou, respektive mi to připadalo nedostatečné.
Je to dost jasné, nebo to mám napsat estonsky?
Motivace
To P.J.:
To s levnějším překladem byla moje ironie, že jste ji nepochopil, to je vaše věc.
Nečekal jsem, že budete kritizovat knihu o rozsahu 327 stran po přečtení prvních 39 stran. Ovšem i na těch 39 stranách je zřejmé alespoň to, že Case se snaží přežít. K ostatním postavám jste se prakticky ani nedostal. Samozřejmě kdybyste hned v úvodu svého příspěvku řekl, že jste přečetl jen 39 stran, tak bych to ani nekomentoval, že jste to ale napsal obecně, vyvolal jste můj údiv a ironii nad tím, jak lze nepochopit motivaci postav, která je docela jasná.
Nemusíte psát estonsky, protože ani v estonštině by výsledný dojem nebyl jiný. Stačí, když příště napíšete, že jste knihu vlastně vůbec nedočetl a zahodil ji hned po úvodu. Pak bude jasné, jakou váhu má smysl přikládat vašemu komentáři. Mě to přijde jako win-win strategie =)
Helejte, V.Š.-nosto, nejsou jeden z těch stárnoucích páprdů
co obviňují mládež z nepravostí, neprávem, hlavně proto, že jí závidí, že by ještě v principu mohla?
Je to Case, Henry Dorsett Case, žádný “Chase”; sjede se dvakrát, když na Freesidu sežene něco, co funguje na jeho imunitu ke klasickým drogám, kterou mu Armitage nechal vestavět; a “sexuálně vyžili” se explicitně jednou, brzo po seznámení ve 2. kapitole. Dál jsou jisté náznaky vzájemné intimity, které lze vykládat tak, že v tom pokračují (nejvýrazněji na konci 10. kapitoly, když Case přijde prvně sjetý a dělá Molly návrhy, o její definitivní reakci se ale nedovíme nic), ale o nic vyčerpávajícněji, než je normální pro mladé, zdravé, tvrdě pracující lidi.
Co se délky děje týče, Acidburn je k pravdě blíž nežli Lukáš Vaníček:
Celá 1. kapitola se odehrává v “Pátek večer na Ninsei.” (cituji první vydání; s. 11), 2. začíná za svítání. Když Case jde na kliniku, je “neděle odpoledne” (28), a když se probere, “Je středa … 2:43:12” a před připojením si musí dát “Osm dní pauzy.” s tím, že na kontrolu půjde zhruba za den (Check you in a day or so; v Neffově chybném překladu “Je to asi den, co to kontrolovali.”, 29). Večer si odbude poslední dobrodružství s myšlenkou “Sedm dní a napíchne se.” (34) a hned “z pooperační prohlídky” (36) odlétají. Následuje “Část druhá: Výprava za nákupem”, jen načrtnutá ve flashbaccích, ale když spustí Ono-Sendai, je “Středa. Osm dní od chvíle, kdy odešel z [waking in, tedy správně probudil se v] Levného bydlení s Molly po boku.” (47, ty počty Gibsonovi úplně nehrají ) Bez okolků se pustí do práce, “Case potkal prvního z Moderns dva dny poté, kdy snímal výtah z Hosaky” (kap. 4, s. 52); “Rozřezání ledu SENSE/NET trvalo celkem devět dní.” (53), pak akce, bez velkých průtahů cesta do Istanbulu, tam dvě noci, cesta na orbitu, “Armitage oznámil, že na Zionu zůstanou osmdesát hodin” (92) a pak už to jde ráz na ráz a hodinu za hodinou; taky by asi šel vytvořit přesnější časový snímek pozorným čtením a evidencí náznaků jako večeře nebo probuzení, ale to už myslím není tak urgentní a rozhodně se mi do toho nechce.
Acidburn: Já samozřejmě pokus o invektivu zaznamenal, ale rozhodl jsem se ironickou rovinu přejít, protože byla nepovedená a nejasná. Pokud něco píšete, je na vás, abyste se snažil předat informaci co nejsrozumitelněji; je to vaše zodpovědnost – a tedy je to vaše věc.
Že se Case snaží přežít, není motivace *per se*. Přežít se snaží i strom. Je to vlastnost všech živoucích organismů. Vegetativní vlastnost, ne výlučně lidská. A lidství je to, o co u postav jde. Více rozměrů, méně papíru (který se dělá ze stromů).
Možná jste už někdy četl výraz “First Five Pages”. Tuto metodu používají zaneprázdnění redaktoři, nakladatelé a agenti hlavně západně od českých hranic, ale dá se použít v jakémkoliv jazyce. To říkám jako překladatel, korektor a redaktor. Právě tolik stran (pět, kdybyste nevěděl) totiž stačí na to, aby si i jen mírně sečtělý člověk udělal velmi přesný obrázek o tom, jak kniha vypadá dále. Většinou to ani těch pět není, často je to mnohem méně. Pokud spisovatel během těch několika stran čtenáře nezíská, nemůže nikomu nic vyčítat. A nikomu nemohou nic vyčítat ani jeho zavilí čtenáři, kterým někdo sáhl na modlu.
Život je příliš krátký na čtení knih, do kterých se člověk musí nutit, u kterých musí vydržet. Možná to začnete chápat s věkem, možná se zaměstnáním, možná s živnostenským listem. Možná s manželstvím, možná s dalšími zájmy.
Že jsem knihu nedočetl, jsem samozřejmě psal hned v prvním komentáři. Mohl jste si ušetřit valnou část svého druhého a třetího odstavce. Což mě přivádí zpět k myšlence, že skutečně nerozumíte psanému textu. Je mi teď jasné, že estonsky vám to psát nemusím a výsledný dojem by opravdu byl stejný.
Božínku, tady je úplný vzedmutí vášní.
K Case/Chase: no tak jsem udělal chybku – to se stane i dospělýmu, ne?
FFP
To P.J.:
Ano, Neuromancer je – mimo jiné – o lidství. Motiv přežít je sice možná motiv zcela instinktivní, ale o nic méně důležitý než motivy vyšší.
Co se týká metody First Five Pages, mám za to, že je pro účely jakékoli recenze, resp. jakéhokoli letmého dojmu z knihy zcela nevhodná a zavádějící natolik, že bych se ji neodvažoval použít ani jako zaneprázdněný redaktor. Ono totiž u díla o rozsahu 300 stran tvoří 5 stran méně než 2 procenta celku. First Five Pages je alibismus, aby se neřeklo, že zaneprázdněný redaktor knihu vůbec nečetl, ovšem výsledky jsou prakticky totožné. Natož dělat dojem z první, možná ještě druhé a třetí stránky. To je fušérská práce, výstřel naslepo. I pouhé pročtení anotace je v takovém případě lepší – a že zabere nanejvýš 30 vteřin.
Na právnické fakultě mě učili číst efektivně odborný text – první čtení má být ryze informativní a lze ho zvládnout rychlostí 100 až 150 stran za hodinu. V našem případě se jedná o beletrii. Jinými slovy, čtení zabere sice o něco více času (i pokud byste text četl pouze 15 minut), ale pak už skutečně můžete říct, že jste text alespoň prolétl a máte oč opřít svůj první dojem. První dojem, nikoli finální soud.
Souhlasím s vámi v tom, že pokud autor čtenáře nezauje hned na úvodu, nemůže nikomu vyčítat, že si jeho knihu nekoupil, nezačal číst.
Nicméně se obávám, že k věci přistupujeme oba zcela odlišným způsobem: buď kritizuji se znalostí věci, nebo nekritizuji raději vůbec. Vy kritizujete bez znalosti věci. Alibi vám dělá velká zaměstnanost – pak si lépe zorganizujte čas. Protože – vzhledem k vlastní zkušenosti – nevěřím tomu, že je váš program natolik nabitý, abyste měl čas leda na metodu prvních pěti stránek.
Bez urážky.
Smutné je, že mi v komentářích pod amatérskou recenzí na amatérském portálu neustále vnucujete objektivitu a literární kritiku. Protože vím, že máte problémy s chápáním textu, upozorňuji, že jsem svůj první komentář psal jako obyčejný čtenář a nedělal si nároky na objektivní kritiku. Žádný rozbor, žádnou recenzi, žádnou esej. O subjektivitě svědčí má volba slov “mě nezaujal”, “měl jsem pocit”, “připadaly mi”. Stejně jako dále se vás snažím upozornit, co “mi vadilo”. Do objektivní a teoretické roviny jste diskusi začal tlačit vy. Nařknout někoho z něčeho, co neudělal, a pak mu to vyčítat, je vydařené, a bohužel v internetových diskusích velmi rozšířené *faux pas*.
Dále k oné objektivní a teoretické rovině, ke které jsme se poté dostali:
Motiv přežít nedělá trojrozměrnou postavu.
Co se týče posouzení knihy, na obrázek o autorově stylu a schopnostech stačí ne prvních pět stran, ale vět. Kniha má na všech svých stranách vždy něco společného: autora. Pokud je na pěti stranách úroveň textu nízká, je snadné extrapolovat, že autor píše texty na nízké úrovni. Že někde ve dvou třetinách napsal dobrou stránku? A co s ní dělat?
Nedávno jsem nechal stornovat překlad. Příšerné formátování, chyby a nekonsistence už v obsahu (jiné názvy kapitol než v textu), hned v prvním odstavci opačný význam než v originále. Podíval jsem se do třetí kapitoly: totéž. Měl jsem sebemenší důvod domnívat se, že se jeho schopnosti náhle zvýšily z mizerných na výborné? Zvlášť když nedodal třetinu textu a tudíž ho ani nesjednotil (ověřeno)?
Ta metoda vychází z praxe. Pokud redaktor čte pět až deset rukopisů za den, a to ve svém volném čase, protože v práci se věnuje přípravě přijatých knih, naučí se velmi rychle rozlišovat, co je rukopis zač. V 99 procentech případů je přečtení prvních pěti stran ekvivalentní přečtení celé knihy. V případě pochybností se může podívat třeba doprostřed a ke konci. Je velmi nepravděpodobné, že narazí na jediná tři slabá místa v knize. Nezajímá ho děj jako takový; zajímá ho úroveň a styl textu.
Ale to byste musel znát rozdíl mezi redaktorem-recenzentem a redaktorem v nakladatelství.
Takový redaktor žádné alibi nepotřebuje, nemá se komu za co zpovídat. On rozhoduje, jestli text stojí za jeho další pozornost. On do něj investuje. Jakmile narazí na něco, kvůli čemu nestojí za to číst text dál, natož s ním pracovat, dál ho nečte. Prosté.
Znalost věci, či spíše věcí, chybí vám, přesto shazujete něco, čemu nerozumíte – s čím nemáte zkušenosti. Děláte totéž, co vyčítáte jiným. Ale přičítám to vaší mladické aroganci a nebudu s vámi nadále ztrácet čas další debatou. Tím bych to ze své strany uzavřel, končí mi volno.
Pochopení textu
Vážený pane P. J., já vám v této debatě objektivitu a literární kritiku nevnucuji. Stačí si projet mé komentáře k tomu Vašemu. Nezpochybnil jsem, že jde o Váš ryze subjektivní názor, pouze jsem vyjádřil údiv nad obecně pronesenými tezemi o absenci motivace postav, pak jsem se z Vašeho dalšího komentáře dozvěděl, že jste přečetl pouze prvních 39 stran textu. To mi přišlo na odsouzení knihy málo. Následně jste Vy svou argumentaci dorazil metodou prvních pěti stránek. Tolik asi k tomu, kdo to vlastně tlačil do teoretické roviny a vyžadoval objektivitu. Proto vaše slova o faux pas vytýkat někomu nevyřčené působí velmi úsměvně.
V debatě jsme se dostali zcela jinam, než o čem byla původně řeč – z debaty o obsahu jste se vy přesunul k debatě o posouzení úrovně a stylu textu, tedy k formální stránce knihy. Zatímco mně šlo o obsah, Vám šlo o formu. Metoda prvních pěti stran je použitelná pro posouzení formy, nikoli obsahu.
Ve Vašem první příspěvku jste kritizoval obsah – onu absentující motivaci. Kritizoval jste rovněž formu, onen nespojitý styl, avšak tento Váš dojem jsem nijak nerozporoval a ani o něm dále nebylo řeči. Proto pokud působivými příklady z Vaší praxe dokazujete využitelnost metody prvních pěti stran, případně vět, abyste dokázal posoudit formální stránku, namáháte se zcela zbytečně, protože o této věci naše debata není a ani nebyla.
Debata byla pouze o tom, jestli Váš dojem o obsahu nedočtené knihy bylo možné založit na pouhých 39 stranách textu. Proto jsem odmítl použít metodu prvních pěti stran na vytvoření dojmu o obsahu knihy a namísto toho navrhl pročíst rovnou anotaci, která o obsahu (a obvykle nikoli o formě) vypovídá daleko přesněji.
Nevím, komu z nás dvou dělá větší problém pochopit psaný text. Buď jste se od obsahu k formě přesunul záměrně, nebo omylem – ale výsledek je v obou případech stejný, totiž, že jste nepochopil, že řeč je o obsahu, nikoli o formě knihy.
Vaše výpady na mou adresu proto působí směšně (mimo jiné je mi záhadou, jak jsem se s takovými problémy porozumět psanému textu mohl dostat až na pozici doktoranda právnické fakulty a právního analytika). Na argumenty ad personam namísto argumentů ad rem nehodlám reagovat, protože bych se vystavil nebezpečí žaloby na ochranu osobnosti.
Tím bych tuto neproduktivní výměnu názorů považoval i z mé strany za uzavřenou. Ani já s vámi již nadále nehodlám ztrácet čas, tím méně v situaci, kdy jsem si žádné volno nevzal.
FWIW
Mně se při prvním čtení v roce 1995 naopak ještě jakžtakž líbil začátek, ale někde mezi útokem na Sense/NET a příletem na Freeside mi ten svět začal připadat příšerně vykonstruovaný, slátaný z disparátních kousků, pseudo-neoromantický bez jasné vnitřní soudržnosti a motivace.