Jim C. Hines: (Ne)šťastné konce

Jim C. Hines – autor populární trilogie o goblinovi Jigovi sice temné podzemní chodby opustil, ale žánru lehce úsměvné fantasy zůstal věrný. Tentokrát to „odnesly“ známé pohádkové postavy…

NEVĚŘTE POHÁDKÁM O POHÁDKÁCH!

Popelka – pravým jménem Daniela Břehová (rozená Sklenářová) – se provdá za prince Armanda. Ale krátce po „A žili šťastně až do smrti…“ napadne Danielu její nevlastní sestra Šarlota, která znenadání ovládá magii. I když Daniele přispěchá na pomoc Talie – jinak Růženka – která je mistryní bojových umění, Šarlota uprchne. Poté odhalíme řadu znepokojivých faktů: Armanda unesli a odvlekli do říše víl, Daniela je těhotná a královna má vlastní tajnou službu, jejímiž členkami jsou jak Talie, tak Sněha (tedy Sněhurka). Sněha je mimochodem odbornicí na zrcadlovou magii a flirtování. Podaří se třem princeznám Armanda vypátrat a vysvobodit jak jeho, tak sebe ze spárů nejhanebnějších neřádů v pohádkovém světě?

Rozhostilo se ticho, které přerušil až výkřik v chodbě. Daniela vyskočila.

„Chci okamžitě vidět svoji nevlastní sestru!“

Daniele se stáhlo hrdlo, neboť do místnosti vtrhla v doprovodu dvou strážců Šarlota. Od svatby uplynuly už čtyři měsíce, při pohledu na starší sestru však málem sklopila hlavu. Málem.

„Můžete jít,“ řekla Daniela strážcům.

Zaváhali, ale pak se uklonili a odešli.

„Určitě, Výsosti?“ zeptala se Talie.

„Pořád je to moje sestra.“ Daniela se přinutila pohlédnout Šarlotě do rozzlobených očí. Nádhernou porcelánovou pleť na tvářích jí hyzdily téměř zahojené strupy. Šarlota byla vyšší než Daniela a měla ladné, štíhlé údy. Oblékla si těžký modrý plášť se zlatým lemem, který zdůrazňoval její hnědé kudrny. Do vlasů si vpletla stříbrné a zlaté stuhy.

Svaly na Šarlotině šíji se napjaly, když si na oplátku změřila Danielu, její smaragdově zelené šaty, stříbrný hřeben ve vlasech a prostý rubínový náhrdelník, který si vzala na naléhání dvorní dámy, podle níž zvýrazňoval její oči. Daniela měla co dělat, aby se nevrtěla. Přepych paláce jí stále nebyl příjemný, ale odmítla to dát před Šarlotou najevo.

Nebylo to poprvé, co Šarlota palác navštívila, využívala totiž příbuzenského vztahu s princeznou k tomu, aby se vetřela do přízně různých šlechticů. Nikdy dřív ale nevstoupila do Danieliných komnat.

Poslední měsíce nebyly k Danielině nevlastní sestře zrovna laskavé. Matka vychovala Šarlotu k životu v přepychu, takže byla žalostně nepřipravena vést domácnost, která dříve patřila Danielině otci. Šarlotina tvář byla bledší, než si Daniela pamatovala, a krví podlité oči měla plné stínů.

Talie obešla postel a postavila se mezi Danielu a Šarlotu. „Dala by si paní něco k jídlu nebo pití?“ zeptala se.

„Nepřišla jsem se najíst,“ vyštěkla Šarlota. „Přišla jsem…“ V tu chvíli spatřila holubici na tapiserii a vyjekla. Dala se na ústup a zastavila se, až když zády narazila na dveře, ani na okamžik přitom nespustila z ptáka oči. „Pošli tu odpornou příšeru pryč!“

Holubice se načepýřila, zamávala křídly a upustila zbytek kůrky na podlahu. Šarlota zaječela a zvedla ruce, aby si ochránila obličej, jako to udělala na Danielině svatbě.

Daniela sebou při té vzpomínce trhla. Dobře si pamatovala nenávistné výrazy nevlastních sester a chladný, vypočítavý pohled macechy, když sledovaly, jak Daniela kráčí s novomanželem zástupem gratulantů. Stiskla Armandovi pevněji paži a řekla si, že nedovolí, aby jí zkazily radost. Byl to její den. Její a Armandův. Konečně byla volná.

Přesto se jí oči zalily slzami. Po boku jí měla stát matka, ne macecha. Otec, ne Šarlota a Stázka.

„Nevydrží to,“ prohlásila macecha dost hlasitě na to, aby ji Daniela slyšela. „Princ nikdy nebude s takovou prosťačkou šťastný.“

Šarlota a Stázka se zasmály a přidalo se k nim i několik lidí v davu. Princova paže se napjala. Ale než mohl promluvit, sneslo se z nebe hejno holubic. Plácaly křídly a drápy a zobáky se vrhly na Danielinu macechu. Šarlota se Stázkou ječely. Stázka se snažila odrážet ptáky rukama, ale jen je tím obrátila proti sobě a své sestře. Teprve až Daniela ptáky poprosila, aby přestali, odlétli a zanechali macechu oslepenou a zakrvácenou.

S ohledem na to, co se tehdy stalo, Daniela Šarlotinu reakci chápala. Otočila se a oslovila holubici: „Leť,“ řekla jí. „Schovám tobě a tvým přátelům nějaké jídlo.“

Holubice poslušně seskočila z tapiserie a vylétla ven. Šarlota se protlačila okolo Daniely a přibouchla okno takovou silou, až jedna tabulka praskla. Ruce se jí třásly, když zasunovala západku na místo. „Neublížila by ti,“ řekla Daniela.

Šarlota se zprudka otočila. Ukázala na strupy na tváři a řekla: „Tvoji ohavní ptáci mě znetvořili na zbytek života. Zavraždili mi matku. Zabili by i nás, kdybychom je nezahnaly.“

„Nezavraždili…“

„Sklapni.“ Šarlota si přitáhla plášť blíž k tělu, jako když se dítě chrání před chladem. „Oslepili ji. Sedm dní ležela v posteli a choroba se jí šířila krví.“ Zasmála se a její smích zněl pronikavě, téměř šíleně. „Vypuštění holubic na svatbě má symbolizovat blahobyt. Pověz mi, Princezno, co to předpovídá, když se holubice pokusí sežrat hosty?“

„Byly zmatené a vyděšené,“ řekla Daniela.

„Vrhly se na nás.“ Šarlota sebrala pohár s vínem, který Talie přinesla, a na jeden doušek ho vyprázdnila. „Nikdo jiný neutržil ani škrábanec.“

Daniela zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že ptákům neporučila, aby macechu a sestry napadli. Za léta, která uplynula od otcovy smrti, se svým trýznitelkám ani jednou nepostavila. Ať už ptáky přimělo k útoku cokoli, byla si jistá, že za to nemohla.

Téměř jistá.

Šarlota mrštila pohárem o zem a zaškaredila se na Talii. „Nemáš nic na práci? Potřebuju si se sestrou promluvit o dědictví, ale neudělám to, dokud se kolem bude plížit služka a sbírat klepy jako pes odřezky z pánova stolu.“

Šarlota mívala ve zvyku hovořit stejně přezíravě i s Danielou. Ale Daniela jí pohrdavé mračení nikdy neoplatila tak ledovým, napjatým úsměvem. Talie se sehnula, zvedla ze země pohár a lemem zástěry utřela rozlité víno. Ani na chvíli neodtrhla oči od Šarloty.

„Ráda vás doprovodím do kancléřovy pracovny,“ řekla Talie. „Otec Izák se v podobných věcech dobře vyzná a je…“

„Chápu,“ řekla Šarlota. „Když ses teď přivdala do královské rodiny, doufáš, že budeš moct využít nových přátel k tomu, abys moji sestru a mě tyranizovala a okradla nás o všechno, co nám zůstalo.“

„To je absurdní,“ řekla Daniela a najednou ji přepadla únava. „Děkuji, Talie. Zazvoním, když budu potřebovat něco dalšího.“

Talie zaváhala, pak se obrátila k odchodu.

Sotva se za ní zavřely dveře, obrátila se Šarlota zprudka k Daniele. „Zavraždila jsi moji matku, Vaše Výsosti.“ Pořád lehce kulhala, což byl následek noci, kdy princ Armand navštívil jejich dům s Danieliným ztraceným střevíčkem.

Daniela se zhluboka nadechla. „Proto jsi tady? Abys mi předhazovala svůj žal a zlost, jako jsi mi na podlahu házela špinavé prádlo? Je mi tvé matky líto, Šarloto. Požádala jsem krále s královnou, aby jí poslali léčitele, ale…“

„Se sestrou od tebe nic nechceme,“ řekla Šarlota a ocitla se tak blízko, že Danielinu tvář poprskala slinami. Podle toho, jak jí páchl dech, už vypila víc než jeden pohár vína. „Pokud ovšem nemáš moc křísit mrtvé.“

Daniela opatrně couvla. „Tak proč jsi tady? Tvá matka odkázala všechno tobě a Stázce. Otcův dům, matčina zahrada, všechno teď patří vám. Co víc ode mě chceš?“

Šarlota se usmála. Volnou rukou si rozepnula bronzovou sponu pod krkem a nechala plášť sklouznout na zem. Pod ním měla na sobě prostý šat: bílou plátěnou košili a hrubou hnědou sukni. Obyčejně jí dlouhou šíji zdobily řetězy ze zlata či perel. Dnes jí na krku visel jen hladký modrý kámen na koženém provázku. Šňůrou si k pasu přivázala dlouhý lovecký nůž. Nohy měla bosé, pravou ovázanou špinavým obvazem. Matka Šarlotě uřízla kus paty v pomateném pokusu vecpat Šarlotinu nohu do Danielina ztraceného střevíčku.

„Jsem tu, abych udělala, co měla matka udělat už dávno,“ zašeptala Šarlota. Vytřeštila oči a tasila z pochvy nůž.

Daniela ucouvla ke stěně. Samotný nůž ji neděsil. Nedokázala by ani spočítat, kolikrát jí Šarlota hrozila, že ji hodí do krbu, zakope v zahradě nebo ji utopí v kanále jako nechtěné kotě. Ale ty šaty… Šarlota by raději zemřela, než aby se nechala nachytat v něčem podobném. Bývala maminčina panenka, oblečená do toho nejlepšího a ověšená šperky, zatímco Daniela se třásla v upopelených hadrech.

„Líbí se ti?“ zeptala se Šarlota a pohladila kámen na kůži. Mávla rukou a železná závora na dveřích sklouzla na místo.

„Jak jsi to udělala?“ zeptala se Daniela.

Šarlota se blížila a čepel odrážela sluneční paprsky. „Myslíš, že jsi jediná, kdo má tajemství? Vím o tobě všechno, Popelko. Tvoje mrtvá matka prince očarovala, aby si vybral tebe místo mě. Zasypala tě zlatem a stříbrem, abys mohla jít na ples. Pomohla ti zjizvit mě a zavraždit moji matku.“

Daniela se dostala k nočnímu stolku. Aniž by se od Šarloty odvrátila, sáhla dolů a nahmatala podnos, který na něm Talie nechala.

„Snažila jsem se vám se Stázkou pomoct,“ řekla Daniela. „Armand vás chtěl nechat uvěznit za podvod. Požádala jsem ho o milost. Dovolila jsem, aby poslední vůle vaší matky vstoupila v platnost, nepokusila jsem se ji napadnout, nebojovala jsem o otcův dům. Dala jsem vám šanci začít znovu.“

„Připravila jsi mě o život, po kterém jsem toužila, který mi slíbili,“ řekla Šarlota. „Měla bys mi poděkovat, Princezno. Brzy se shledáš s milovanou matkou.“

„Aspoň budu v bezpečí před tou vaší,“ vyštěkla Daniela.

Šarlota vytřeštila oči.

Daniela chytila oběma rukama podnos, ohnala se a rozhodila zbytky jídla po celé komnatě. Dřevěný tác byl dost pomalá a nešikovaná zbraň. Šarlota se natočila a vykryla ránu levým ramenem. Chytila druhý konec tácu a sekla nožem Daniele po paži.

Daniela tác pustila. Nůž minul a Šarlota klopýtla. Odhodila podnos a znovu přešla do útoku.

„Pomozte mi, přátelé,“ zašeptala Daniela. Sebrala Svazek vznešených mravů a podržela si ho před tělem. Nebyl to nejlepší štít, ale autor byl neuvěřitelně upovídaný, takže by kniha měla nůž zastavit.

Šarlota zaútočila. Daniela pohnula knihou a zachytila nůž rohem. Ocel těžkým přebalem nepronikla, ale bodnutí bylo tak silné, že Daniela přepadla přes stolek. Ostatní knihy se rozlétly po podlaze. Kalamář se při pádu roztříštil.

Možná se zbláznila, ale když jí nějaká moc vytrhla knihu z ruky, jediné, na co dokázala Daniela myslet, bylo, jak těžké bude dostat inkoust z kachliček.

Dveře ložnice se otřásly, ale neexistoval způsob, jak závoru zvenku odsunout.

Šarlota se natáhla Daniele po krku, když tu se roztříštilo okno. Střepy cinkaly o zem a dovnitř vlétla stará holubice se dvěma holuby v závěsu. Šarlota zaječela a začala kolem sebe divoce sekat.

Daniela sebrala z postele polštář, hodila ho po Šarlotě a nůž se zabořil do něj. Když se k ní Šarlota otočila, praštila ji Daniela rovnou do nosu. Šarlota klopýtla. Daniela popadla stoličku a zvedla ji nad hlavu.

Než ale mohla udeřit, dotkla se Šarlota kamene na krku a vykřikla: „Ne!“

Stolička vybuchla. Okolo Daniely pršely k zemi kusy ožehlého dřeva a třísky. Šarlota zamrkala a tvářila se skoro stejně šokovaně, jako se Daniela cítila.

Jeden z holubů zaryl Šarlotě drápy do vlasů a škubl. Další ji klovl do ucha. Zběsile zamávala nožem, až se skoro sama řízla do tváře, ale podařilo se jí ptáky zahnat.

Daniela se rozběhla k posteli, ale uklouzla na knížce a tvrdě upadla. Odkulila se od Šarloty a do zad ji přitom bodaly střepy a kusy dřeva. Jeden z holubů nalétl Šarlotě na obličej, šťastný zásah nožem ho ale odmrštil na postel. Z křídla mu kapala krev.

„Odhoď nůž.“ Taliin hlas byl chladný a pevný a velitelský tón se ke služebné vůbec nehodil. Stála ve dveřích a v ruce držela velkou kuš, kterou obvykle nosily palácové stráže. Byla z naleštěného černého dřeva a zdobená mosazí, takže působila dost zastrašujícím dojmem. Daniela neměla zdání, jak se Talie dostala dovnitř, ale načasování bylo božské.

„Počkat,“ křikla Šarlota.

„Ne.“ Talie stiskla spoušť. Vzduchem prosvištěl šíp s ocelovým hrotem.

V tutéž chvíli se k Šarlotě rozlétla holubice, jako by do ní udeřila neviditelná ruka. Šíp prolétl ptákovi hrudí. Holubice narazila do Šarloty, zanechala jí na košili krvavou skvrnu a spadla na zem. Drápky jí stále cukaly.

Talie nezaváhala. Hodila po Šarlotě kuší, a ta ji zasáhla do nosu tak silně, až narazila zády do stěny. Potom Talie strčila špičku nohy pod Danielin tác, vykopla a chytila ho za okraj. Otočila se ladně jako tanečnice, hodila a trefila Šarlotu do předloktí. Šarlotin nůž zarachotil o zem.

Talie prošla pokojem. „Zůstaň ležet, Princezno.“

Šarlota ucouvla k rozbitému oknu. Zavřela oči a pohybovala rty, jako by se modlila. Vzápětí rám okna praskl, vypadl a vzal s sebou i zbytky skla.

Talie skočila, ale Šarlota byla rychlejší. Vyhoupla se dírou ven a Talie zavadila prsty jen o její kotník.

„Zatraceně.“ Talie odstoupila od okna. „Ani si nevymkla kotník.“

Daniela se otočila, aby zkontrolovala holubici, která ležela v kaluži krve na podlaze. Stačil jediný pohled, aby poznala, že je mrtvá. Hrot šípu jí trčel ze zad. Prstem pohladila hebká bílá pírka na její hlavě a zamrkala, aby potlačila slzy.

Jeden z holubů byl rovněž zraněný. Vlekl se k ní a křídlo táhl po zemi. Daniela ho vzala něžně do rukou. „Pořád krvácí.“

Talie se v půli cesty ke dveřím zastavila a zírala. „Je to holub.“

„Zachránili mi život.“

Talie zavrtěla hlavou. „Zachránila jsem tě já. Jenom rozptýlili tvoji sestru na tak dlouho, abych se sem dostala.“

Daniela se zadívala na otevřené dveře. „Jak…“

„Není čas. Zůstaň tu se svými ptáky, Princezno. Za chvíli se objeví stráže.“ Při odchodu za sebou práskla dveřmi.

Daniela bojovala s třasem, když vstala a vyhlédla ven. Hluboko dole prchala Šarlota přes nádvoří. Vyskočila z okna ve třetím patře, ale sotva kulhala.

Daniela prohlédla holubovi křídlo. Zranění nevypadalo vážně, přesto musela potlačit nutkání vyhledat pomoc králova léčitele. Místo toho ptáka něžně uložila doprostřed postele. Nevlastní sestry s macechou ji většinu života držely pod zámkem. Odmítla se nechat znovu uvěznit.

„Děkuji, příteli,“ zašeptala. „Vrátím se, jak nejrychleji to půjde.“ Utřela si obličej a pospíšila si za Talií.