Dwight McCarthy: ,,Zkrátka existujou dluhy, který nedokážete nikdy úplně splatit.“ (str.7)

Hříšné město legendárního komiksového tvůrce Franka Millera se v současnosti řadí k neopomenutelnému inventáři světového komiksu. Miller vybudoval od základů fiktivní město Basin City, jehož mytologii rozšiřuje každým svazkem. Po střetu se Žlutým parchantem nám Comics Centrum opět otevírá brány do světa s pokřiveným morálním kodexem, který se snaží chránit nekonvenční a neortodoxní charaktery. Populárním kolektivním hrdinou jsou i holky lehkých a cenově dostupných mravů ze čtvrti Staré město, které jsou nepřímo zapleteny i do příběhu Rodinných hodnot. Jelikož Marv i Hartigan se již střetli se svým Stvořitelem, do špinavé rytířské zbroje se navléká Dwight McCarthy, anděl strážný ze svazku Velká tlustá zabijačka, jenž tentokrát musí splatit svůj dluh slečně Gail.

A nejen ledajaký. Opět zemřeli nevinní lidé. A i navzdory tomu, že Sin City představuje septik lidského odpadu, pořád se mezi exkrementy lidského pokolení nacházejí individuality, které právě v Hříšném městě našly svůj kousek ztraceného ráje. Byly jimi i Carmen a Daisy a obě přišly o svoji miniaturní parcelu ráje v mžiku oka. O parcelu s nevyčíslitelnou hodnotou.Rodinný hodnoty jsou prvním svazkem, který nebyl psán na pokračování formou jednotlivých sešitů, ale jako ucelený příběh. I proto spíše připomíná expresní exkurz do temných uliček a duší Hříšného města s více či méně komorním příběhem, jenž se již tradičně neobejde bez hektolitrů krve a nějakého toho uříznutého údu.

Libretista tentokrát využívá konvenčnější narativní mechanizmus respektující šablonu kriminálních i detektivních příběhů. Svým způsobem se jedná o kombinaci obou žánrů zasazenou do mantinelů žánru noir. Na počátku byla vražda. Náš Dante, Dwight, sestupuje napříč peklem, sítí italské mafie, aby zachránil svoji Beatrice, v millerovském světě personifikovanou do více efemérní a abstraktní podoby. Vyprávění hlavní postavy je prokládáno několika flashbacky, které rozšiřují příběh o klíčové informace a zvraty. Autor nám neservíruje obyčejný noirový příběh o pomstě, ale stejně jako v předcházejících dílech se nám snaží podstrčit pod nos jakýsi špinavý idealismus (ztracenou moralitu), který má každý z nás zakodifikovaný.

Nemá cenu to nadále skrývat. Tím kouzlem, které ozvláštňuje tenhle ,,idealistický a morální“ příběh nejen o pomstě, není nikdo jiný než exotická a jedinečná Miho, sexy ninja na bruslích, femme fattale par excelence. Nezapomenutelný charakter z Velké tlusté zabijačky, andílek vrhající šurikeny ve tvaru svastiky, němá sadistka v těle křehké krásky, jež utváří jeden ze dvou pólů, kterým Rodinný hodnoty disponují. Psychologický, reprezentovaný Dwightem, vypravěčem, jenž uvádí jednotlivá fakta a skládá je do skládanky příběhu, a fyzický, prostřednictvím Miho, za kterou mluví její činy, tudíž groteskní komiksové násilí. Vzhledem k tomu, že jde o relativně subtilní příběh, místy budí iluzi násilného roztáhnutí. Libretista zde šikovně využívá princip hrátky kočky s myší prostřednictvím Dwighta v narativní podobě (směrem ke čtenáři) a tenhle postup navíc transponuje i do postavy Miho, která si zase pro změnu neverbálně pohrává se svou cílovou skupinou (směrem k postavám).

Rodinný hodnoty zaujímají v sáze Sin City poněkud specifické místo. Kromě toho, že příběh byl psán jako celek a tudíž má i jiné tempo, se navíc vyznačují menším podílem na rozšiřování mytologie Hříšného města. Miller sice pracuje s již známými postavami a operuje s proprietami svého fiktivního světa známými z předchozích dílů, ale i navzdory přítomnosti téhle decentní intertextextuální nitě není mytologie Sin City obohacena o nějaké další bohaté atributy. Motivy gangsterských válek, vendety a ,,rodin“ se promíchávají v detektivním noir příběhu opepřeném cynismem a pověstnou millerovskou kresbou. Vzhledem k dynamickému tempu autor často porušuje klasické rozložení vinět známé z mainstreamových komiksů, ignoruje škarpy a frenetickou kompozicí (téměř uměleckou hodnotu mají právě flashbacky, jež jsou po kompoziční stránce vyšperkované) dociluje kýženou gradaci. Mezi monumenty opět patří celostránkové kresby, jež se často rovnají dějovému zvratu nebo jimi autor nabízí naprostou exhibici svého vytříbeného stylu.

Miller cíleně střídá bílý a černý podklad (převažuje černý, jelikož se celý příbeh odehrává jedné chladné noci), čímž rovněž akceleruje děj i požitek z četby zejména při tolik oblíbených scénách v hlavní roli s asijským ďáblem. Obálku zpestřuje růžová barva podobně jako svazek Ten žlutý parchant ozvláštnila žlutá, která taky sehrála i doležitou roli motivu. Růžová barva spolu se základní charakteristikou Miho vyvolává dojem, že autor se nechal inspirovat nejen západními žánry jako jsou krimi, detektivka či noir, ale i specifickým žánrem známým pod označením pinku. Jedná se o východní alternativu k americkému a italskému exploatativnímu filmu akcentujícímu především grafické násilí a erotiku. Oba atributy se snoubí v polonahé vraždící Miho. Využití růžové barvy přímo v příběhu mohlo působit zajímavým dojmem v součinnosti s referencí na žánr pinku, ale taky čtenáři zajisté pochopí, že se tvůrce snažil vyhnout repetitivnosti barevných motivů.

Vyspádované drama o síti svazků, do níž je nehodno se zaplést, a řetězci událostí, který rozpoutá válku gangů. Princip kauzality a la ,,motýlí křídla“(neboli butterfly effect), na jehož konci čeká motivující překvapení. Grafické násilí, lechtivé scény i směsice žánrů v nefalšovaném millerovském příběhu, ve kterém se pod hromadou utrhnutých a useknutých údů stále nachází cáry morálního kodexu. Příští zastávka: Chlast, děvky a bouchačky, snad opět ve vyvedeném překladu Richarda Klíčníka.

Martin Kudláč (redaktor)

martin.kudlac@fan­tasyplanet.cz