Modely pro scifisty #50: Obrněnci z 18. mise Agenta JFK

Neodhalím žádné tajemství, když suše konstatuji, že děj se odehrává v oné děsivé době, kdy se „Sojuz něrušimij“ teprve rodil v krvavých křečích a revoluce otřásala značnou částí Evropy i Asie. Situace umožnila vzestup a stejně často i pád nejrůznějších dobrodruhů – v Mongolsku se svou říši pomocí soukromé armády pokusil vytvořit „krvavý baron“ von Ungern – Sternberg, jehož příběh se zčásti prolíná s osudy hrdinů mise 18.

Na bojištích první světové války a následných konfliktů se vedle běžných zbraní vyskytovaly i celkem zajímavé kusy bojové techniky. Se dvěma z nich se dnes seznámíme.

Mezi obrněnou technikou krvavého barona se nacházel i jeden „ruský Austin“. Šlo patrně o nejmodernější kus v jeho pestrém autoparku, kde se nacházel i Mgebrovův kuriózně tvarovaný obrněnec na podvozku Renault, staré Austiny a ižorské Fiaty. Stroj onoho typu, ze kterého měl, ale nemohl řečnit Lenin v únoru roku 1917 před Finským nádražím v Pitěru, protože první kus se podařilo postavit až v roce 1918. Nesl standardní výzbroj dvou maximů v samostatných věžích, od původního Austinu a jeho kopií se ale lišil na první pohled jejich diagonálním rozmístěním. To na rozdíl od původního uspořádání s věžemi vedle sebe umožňovalo vést boční palbu z obou kulometů.

Stroj byl ale na první pohled v zoufalém stavu. Rezavé fleky a pozůstatky několika různých nátěrů mizely pod vrstvami prachu a bahna, levý reflektor byl nově uchycen svářením, pancíř byl navíc na mnoha místech poznamenán střelami. Z řeči mechaniků vyplývalo, že jde patrně o nejčerstvější přírůstek do sbírky a že interiér je (s výjimkou zbraní) nejspíš v obdobném stavu jako exteriér.

Stroj byl v Putilovském závodě vyroben patrně v roce 1919, přežil občanskou válku v evropské části impéria a polské tažení. Následně byl odeslán ku pomoci soudruhům na Sibiř, kde se ho ale v nepojízdném stavu zmocnili bílí. Nějakou dobu sloužil jako součást improvizovaného obrněného vlaku, nakonec ale putoval do Vladivostoku, kde byl opraven a prodán jedné ze žoldnéřských bojových skupin do Číny. Zde opět bojoval – příležitostně proti rudým, jindy proti projaponským silám a někdy pro změnu za Japonce. Poslední tažení zřejmě prodělal s jednou z „nezávislých“ band, kdy na území „krvavého barona“ uvízl v bahnitém terénu a byl poněkud spěšně opuštěn posádkou. Uvízlého stroje se zmocnili baronovi lidé, tvořil součást jeho útočné vozby. Přes tristní technický stav měl osudem stíhaný obrněnec svou cenu – v nejhorším případě mohl být využit jako pevnůstka – statický bod obrany s nezanedbatelnou palebnou silou…

Váha: 5,2 t
Posádka: 5 lidí
Výzbroj: dva kulomety Maxim
Pancéřování: svislé 8mm, vodorovné 4mm
Motor: 50 koní
Rychlost: do 50 km/h
Dojezd: do 200 km

Dvaasedmdesátinovou stavebnici „ruského Austinu“ odlévá z polyuretanu firma Extratech. Model je vcelku jednoduchý a stavba víceméně pohodová. Odlitky zbavíme nálitků (nejhůře to jde u rámu podvozku, nesmí se zlomit, ani následně probrousit) a začistíme je. Zvolíme vhodnou kamuflážní barvu (šedou, nebo různé odstíny zeleně, případně barvu oceli + kamufláž). Nabarvíme kola (pneumatiky guma; ráfky, loukotě a středy – zvolená kamuflážní barva) a necháme je řádně uschnout. Předem nabarvíme též hlavně kulometů a jejich plechové kryty (po slepení to jde špatně – vzniknou nepřístupná místa). Slepíme odlévané díly podle návodu (vyjma kol) a opatrně dolepíme leptané detaily (vše se lepí vteřiňákem a drobné „plechy“ zlomyslně vzdorují správnému umístění). Věže lepíme po kompletaci otočené v pozici, která bude vyhovovat našim záměrům. Po slepení hlavní části vozidla provedeme nátěry a po důkladném zaschnutí barvy stroj napatinujeme, dolepíme kola a dokončíme patinu (rez, bahno, prach). Opatrně je třeba nakládat s reflektory – jsou z polyuretanu, ale na mikroskopických leptaných nosnících a díky tomu velmi špatně drží. Madla na krytech motoru si bude lepší zhotovit z tenkého drátku, nebo je úplně vynechat a jejich existenci nanejvýš naznačit barvou. Dokončený stroj můžeme buďto zařadit do sbírky jako solitér, nebo ho zabudovat do nějaké diorámy.

Součástí pestré sbírky techniky von Ungern – Sternberga byl i letitý Renault, pancéřovaný podle návrhu štábního kapitána Mgebrova. Původně otevřený pancéřák dovezený z Francie byl v roce 1916 spolu s dalšími deseti kusy opatřen novým „kabátem“ specifického designu. Přední dvě třetiny vozu měly tvar klínu, zadní třetinu tvořil pancéřový válec, na němž seděla mohutná otočná věž se dvěma výkyvně uchycenými kulomety Maxim a pozorovací věžičkou. Věž byla těžká – tvořila zhruba polovinu celkové hmotnosti obrněnce a u dalších kusů byla posléze nahrazena dvěma menšími, umístěnými diagonálně k podélné ose vozidla. Usnadnilo to manipulaci se zbraněmi a nové řešení bylo navíc o polovinu lehčí. Kus ze Sternbergova oddílu ale modernizace nepostihla, dokonce neměl namontovány ani pancéřové kryty kulometných hlavní.

Renaulta si spolu s další technikou a nezbytným personálem baron přivezl, když byl v roce 1917 přeložen na Dálný Východ. Stroj ho provázel při většině eskapád a stal se základem jeho privátního „broněotrjada“.

Stroj prodělal frontové nasazení v roce 1916, následně byl pro poškození odeslán do dílen, kde měl být opraven a poté odeslán k výše zmíněné modernizaci. Opravy se ale vlekly a díky tomu nebyl stroj nakonec odeslán do Ižorského závodu, ale na Dálný Východ. V roce 1921 už to sice nebyl žádný výkřik moderní techniky, ale v mongolských pláních se proti mizerně vyzbrojeným Číňanům, pověrčivým domorodcům a lupičským tlupám ještě uplatnil velmi dobře…

Váha: 3,4 t
Posádka: 5 lidí
Výzbroj: dva kulomety Maxim
Pancéřování: čelní 7mm, boční 6,5mm, vodorovné 4mm
Motor: 60 koní
Rychlost na silnici: do 55 km/h

Dvaasedmdesátinovou stavebnici tohoto vozu dělá firma AMC, opět jde o odlévaný polyuretanový model s leptanými plechovými doplňky. Díly stejně jako v předchozím případě zbavíme nálitků a začistíme. Díky perfektní práci výrobce jsou nálitky tenké a jen v minimálním množství, s čištěním je tedy mnohem méně práce. Stroj obsahuje „plechy“ na obě výše zmíněné varianty – při stavbě nepoužijeme kryty kulometných hlavní, určené pro pozdější variantu. Po začištění dílů podle obrázků nalepíme na povrch trupu velké množství pantů – doporučuji použít pro jejich lepení disperzní lepidlo (Herkules), nanášené na místa spojů hrotem jehly. Tato technologie umožňuje přesně umístit drobné detaily, a pokud se „nezadaří“, zase je bez následků „oloupat“ a nalepit znovu přesně. Větší skládané lapače vzduchu, reflektor s držákem, díly podvozku a stupačky lepíme na trup vteřiňákem, stejně jako polyuretanové díly a osy kol. Opět zvlášť natíráme kola a trup, o barvě platí totéž co v případě Austinu. Samostatně barvená a patinovaná kola lepíme na nabarvený a napatinovaný trup.

U obou vozidel jsem jako „základovku“ použil barvu kovu a po jejím vyschnutí nanášel kamufláž a patinu. Většinou šlo o mix zelených odstínů, doplněný rzí a prachem na horních a bočních plochách, spodní plochy a kola dostaly „svůj díl“ rzi, hlíny a bláta. Před „bahněním“ jsem ještě pomocí patinovacích fixů od Gunze lehce zvýraznil detaily povrchu.

Před povrchovou úpravou je dobré vědět, co má „náš“ stroj za sebou a podle toho upravovat povrch.

Po vydání „mise 18“ je možno očekávat ještě další zajímavosti, které v příběhu hrají nějakou roli a tudíž se objeví i v naší „modelárně“.

Michael Střelec Pešťák (redaktor)

Strelec.M.P@sez­nam.cz