Po dlouhé odmlce vydal Martin D(arion). Antonín svoji třetí knihu. A je to rovnou první díl trilogie. O knize samotné si můžete přečíst na mnoha jiných místech, ale sám autor, ač známý, přesto zůstává krapet zahalen rouškou tajemství – víme o něm první poslední, ale co z toho je jenom „jeho život“ a co z toho „jeho šílenství?“
Nabízíme vám u příležitosti čtvrtého CONiáše (18. 9. 2010), jehož bude Martin hostem, velice střízlivý (a samozřejmě naprosto pravdivý) rozhovor, v němž odhalí mnohé o světě, ve kterém na rozdíl od nás, běžných čtenářů, nežije…
Daemonica se chystala docela dlouho, teď je konečně první díl venku. Jak se cítíš?
Jako v nebi. Ne, vlastně ne. Čekat na reakce čtenářů je peklo. Patřím k tomu druhu autorů, co v duchu trpí jako psi. Napsat knížku je úchylné sebemrskačství – asi jako byste narazili na nudící se démonickou hordu a začali všem dokola rozdávat vidle. „No tak, hoši, přestaňte vláčet jazyky po zemi a vzmužte se! Nějaká zábava se přece najde!“ Být duševní exhibicionista je prostě řehole.
Nelze si nevšimnout, že jak v některých povídkách, tak v Zelené i Daemonice je stejný motiv – cizí vědomí, které se vecpe k někomu do hlavy a snaží se dotyčného ovládat – což se většinou nedaří úplně tak, jak by mělo. Je to náhoda, nebo k tomu máš nějaký hlubší důvod?
Můj psychiatr tvrdí, že jde o silný prvek sebereflexe. Hluboko uvnitř jsem totiž někdo jiný. Už se nám podařilo zúžit možnosti na třináct různých osobností, ale minimálně dvě z nich jsou přesvědčené o tom, že pracují pro BIS a jsou mezi těmi ostatními nasazené v utajení, takže o tom nesmím mluvit. Prozradil bych je. Promiňte.
No dobře, teď vážně. Skutečnost je taková, že jde o silný prvek sebereflexe.
Jsi víc Hovězí, Kariel nebo Lilien?
Pardon, nikdy jsem si to nenechal spočítat přesně na procenta. Hned to zadám výpočetnímu centru.
Není tajemstvím, že Daemonica bude pokračovat. A dokonce ani není tajemstvím, jak se další díly téhle kuchařky budou jmenovat… ale při množství těch názvů, příběhů a tak – nemáš v tom Všesvětový guláš?
Nemám. Celý Hovězí v žaludku byl dopsaný už před třemi lety. Jen jsem za tu dobu sesbíral víc materiálu a dopisuji ho tam. A rozjíždím to jako mnohem větší show, v níž zatím není vidět ani zdaleka vše.
Já vím, že hodně čtenářů si po přečtení té anotace nejspíš představuje humornou bláznivinu, ale můj styl psaní je spíš o střídání humoru a vážna. Občas vtipkování, občas krutá realita. Už několik recenzí zmínilo, že „ke konci knihy humor pokulhává“ – no ano, je ho tam méně, protože tam ani nepatří. Když někdo bojuje o život, sranda jde stranou. Jo, a to, že v knize se sukubou na obálce je i nějaká ta erotika, by také nemuselo tolik lidí překvapovat…
Andělské rakvičky se pokusím vydat do Vánoc.
Některé lidi zaráží/odpuzuje/vzrušuje (a vyvolává určitě mnoho dalších reakcí) rudá sukuba na obálce. Z pomluv víme, že ti originál dokonce visí na zdi. Jaký k ní máš vztah?
Ano, originál Lilien jsem si od Milana Fibigera koupil a vztah k ní mám velmi pozitivní. Kdyby se mi nelíbila, nikdy by konkurzem na obálku mé knihy neprošla. Jsem na ni hrdý – ve všech kolech našich zkoušek uspěla s těmi největšími… nejlepšími výsledky.
Jestli se ale ptáš na to, proč jsem si nenechal raději udělat nějakou obálku ve stylu černého přebalu a pentagramu, nebo prostě něco „méně vulgárního“, tak na to je snadná odpověď: Jde o hluboký prvek sebereflexe.
Mám rád démonky s nejlepšími výsledky.
Kromě psaní se zabýváš i překládáním. Je nějaká novinka, která se ti moc líbí a kterou bys doporučil ostatním?
Komiks Živí mrtví (The Walking Dead). U nás zatím vyšel jen první díl (což je šest svázaných sešitů) a druhý se teprve chystá, ale je to prostě nářez. Když jsem si sehnal všechny díly až někam do šedesátky, abych pořádně věděl, na čem to dělám, nedokázal jsem se od nich odtrhnout. Tak surový psychologický přístup k postavám, jaký předvádí autor Robert Kirkman, se jen tak nevidí. Každá z nich je tlačena až na hranu – některé vydrží a změní se, jiné se zlomí, další zemřou, přijdou místo nich jiné… a pořád to jde dál. Tenhle zombie horor není useknutý po prvním problému – pokračuje a nezdolně se pere se všemi možnými aspekty apokalyptického světa. Vřele doporučuji.
Kromě psaní a překládání provozuješ i bar nad knihkupectvím Krakatit. Nepřestalo tě to ještě bavit?
Abych řekl pravdu, chvíli jsem už zvažoval, že s tím seknu. Není to výdělečný podnik a konzumoval příliš mnoho mého času, takže jsem neměl čas na psaní – ale pak jsem pochopil, že to nesmím brát jako práci. Je to moje hobby. A hned je zas lépe!
Kromě psaní a překládání a restaurátorství jsi organizátorem larpu Bezkrálí. Co bys nám prozradil o něm?
Vzhledem k tomu, že jsem se právě včera vrátil z dvanáctého půlročníku, na kterém nás překvapila tisíciletá voda, tak mám poměrně smíšené pocity. Hra sice doběhla do zdárného konce a velké dějové linie se nám uzavřely, ale ty malé vzala voda. Naštěstí pro nás jsme byli daleko od řek, takže jsme to schytali jen seshora – ale i to nám „hru na hrdiny na živo“ spolehlivě změnilo na: „Já jsem lachtan, plesky plesk.” Jestli uslyším ještě jednou někoho vyslovit: „A nezaprší a nezaprší…“, tak mě zavřou za vraždu.
Kdokoli viděl jednotku Nesmrtelných v plavkách, ten už viděl všechno.
Kromě psaní… Ne, zůstaňme u toho psaní. Nejblíže k vydání je asi povídka „Drakobijce“, která vyjde v antologii Legendy: Draci. Můžeme se těšit na trpaslíky, nebo na něco úplně jiného?
Na trpaslíky. Napsal jsem si další povídku do série k Trpasličí cti, Divopivu a Sudu osudu, Drakobijce se však odehrává dlouho před nimi. Poznáte Trpa ještě s vousy a uslyšíte dračí řev, jaký jste ještě neslyšeli – to vám garantuji.
A když už jsme u „Draků“, co ty a draci? Jaký k nim máš vztah?
Podle toho, jak daleko od jejich tlamy stojím. A rozhodně musím zdůraznit, že v ledničce nemám šest kilo naložených dračích steaků. To je normální pomluva. Draci na svět patří a jsou jeho nesmírně důležitou součástí, stejně jako například krysy, a já jim to rozhodně nehodlám upírat. Mám sekeru v opravě.
Tvé první démonky, které spatřily světlo světa, byly sestřičky z povídky Mazlíček. Ta vyšla ve třetích Drakobijcích (ejhle, znovu draci…). Jaký máš k téhle soutěži vztah?
Podle toho, jak daleko stojím od tlamy Michaela Bronce.
A teď zas vážně – soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera mi pomohla v začátcích a díky ní jsem zažil své první autorské úspěchy a publikaci v knize. Všem začínajícím autorům vřele doporučuji, aby se tímto způsobem ukázali nakladatelům – dnes už nemá moc smysl posílat nevyžádané texty. Zviditelněte se v nějaké soutěži a nabídka přijde sama.
A poslední otázka: kdybys měl nabitého draka, kterého by ses nebál použít, jakou jednu věc bys podnikl?
Jestli tím nabitím myslíš to, co já, tak asi monstr omeletu.
Martin D. Antonín je k vidění na mnoha akcích. Jednou z nich bude i čtvrtý ročník CONiáše, který se v sobotu 18. září odehraje v Městské knihovně v Praze (Mariánské náměstí 1, Praha 1, Malý sál). Jeho tématem budou draci (proto tolik narážek) a jedním z bodů programu bude i křest rozsáhlé antologie Legendy: Draci, ale samozřejmě i spousta dalších pořadů. Více se dozvíte na www.mlp.cz/conias10.
Pokud tedy toužíte Dariona poznat, přijďte se podívat, litovat nebudete. Je přesně takový, jaký je!
Připravil:
Míla Linc (externí redaktor)
Roggeveev@seznam.cz
