Anime Dance Víkend čili Advík mě lákal od doby, co jsem začala více sledovat anime a mangu. Na con trvající od středy do pondělí jsem vyrazila v pátek brzo ráno známým žlutým autobusem. Dál byla cesta pod vedením mé pražské kamarádky, a tak jsme byly už v půl dvanácté na místě. Jako předem platící nás během minuty vpustili na místo. Při pohledu do programu jsem nestačila divit, co všechno se vejde do jedné školy – bylo to skoro jako letní FF, až na jednu věc.
Během chvíle jsem se ocitla v prostředí tak japonském, jak jen to šlo. Chodby zdobené papírovými vějíři, na oknech origami a v přednáškových místnostech tématické plakáty. A ještě to hlavní, lidi. Víc jak půlka návštěvníků v kostýmech, ten zbytek alespoň s oušky. Taky nebyl problém narazit na oblíbené autory, ať české zástupce z internetových galerií nebo lidi píšící povídky či recenze. Což je z mého pohledu větší zážitek než potkat nějakého herce nebo zpěváka.
Za sebe musím říct, že přednášek jsem viděla trestuhodně málo, ale všechny měly velice slušnou úroveň. O to víc jsem se zdržela v manga knihovničce, kde byl klid jako v kostele a spousta mangy v angličtině, něco japonských časopisů a půl poličky českých překladů.
Ale Advík není jen anime, obsahuje i pořádnou dávku pohybu a hudby v hudebních a tanečních hrách. Jednou z nich je DDR – Dance Dance Revolution. V postatě skákáte na podložce podle šipek na obrazovce. Samotné hraní je fajn, ale proč neporovnat síly s ostatními, že? Ze zvědavosti jsem se přihlásila do večerního turnaje v kategorii začátečníků a nestačila se divit, co všechno se dá hry přihodit k otestování schopností a postřehu. Přehozená pravá a levá šipka, šipky létající různě po ploše. Jen mě mrzí, že jsem nestihla vyhlášení v deset hodin, protože tou dobou jsme se odebíraly s kamarádkou přes půlku města domů.
Sobota se nesla v literárním duchu. Od manga knihovničky, přes besedu se spisovateli (ano, český fantastický spisovatel to má těžké a ví, že to mají těžké i ostatní autoři) až po dvouhodinovku křtů. První se křtila Pírka osudu z cyklu příběhů Svět bez jména, bouchlo se šampaňské a daný výtisk se hned vydražil. Došlo i na několik hitů skupiny Šílení tarnen v tunelu. Dalším křtěným dílem byla manga Rapa. Posledním z polévaných knih byl druhý díl Vějíře, sborníku české mangy. Oproti loňskému dílu má téměř třikrát víc stran a je také příběhově bohatší. Milou pozorností organizátorů byl papírový přebal, který posloužil pro pár zapomětlivých pro sesbírání podpisů více jak poloviny autorů sborníku přítomných na místě.
Nedělní program překvapil přednáškou o japonských zbraních. Nejdříve se začalo klasicky o technologii, popisech zbraní, kolovalo několik nožíků. A i když každou chvíli padla prosba o nedotýkání se čepelí, pár lidí si sáhlo. Následné kolování pravých katan a odpovídání na další dotazy mi vyrazilo dech. Kolikrát máte v ruce pravou japonskou katanu za 300 000,–, případně další ostré zbraně, a jen tak si je prohlížíte? To se nedá popsat. Dále jsem si z přednášky odnesla, že jako gesto míru předáváte zbraň ostřím k sobě, špičkou nahoru a úklonou. O hodinu později skupina pokračovala venku praktickou ukázkou boje s cvičnými zbraněmi a ukázkou ostrosti zbraně na rohoži.
Z Advíku jsem odjížděla s pocity absolutního nadšení a touhou přijet znova, protože takový mix akční zábavy a milých lidí zažijete na málokterém conu.
