František Kotleta: Hustej nářez

Dávné legendy, které o nich kolovaly v různých civilizacích, nelhaly. Možná, že kdysi byli lidmi, ale změnili se. Změnili se natolik, že jako lidé už jenom vypadají. Říkají si Bratrstvo krve. Vyvolení, kteří se živí lidskou krví. Nikdy se však k sobě nechovali jako bratři. Desítky klanů spolu po tisíciletí bojovaly o moc a vládu nad lidmi, jejich územím a říšemi, jež vznikaly a zanikaly podle toho, jak ve své skryté válce vítězily jednotlivé klany. Dlouho se považovali za nejmocnější bytosti na světě.

Jenže svět, který znali, byl jen malou součástí vesmíru. Z jeho nekonečných dálek se vynořili Kartani, jimž se jejich vlastní svět zdál malý, a kteří se rozhodli ovládnout planetu Zemi a její obyvatele zotročit. Invaze se cizincům podařila. Měli vyspělou techniku a zbraně, které ty lidské stonásobně předčily.

Jenže svět, který ovládli, už své vládce měl. A ti se, narozdíl od lidí, tak lehce podrobit nenechali… 

„Chrocht, chrocht, chrocht,“ ozvalo se ze tmy. Nešlo o zvuky vydávané zvířetem, z něhož se po přidání několika potkanů a různých odpadků stávají konzervy s nápisem: Vepřové ve vlastní šťávě, ale o dýchavičně klokotající rachot kulometu. Ten kulomet mířil na naši nesourodou česko-německou trojku a mířil dobře.

Dvě kulky mi proletěly břichem. Padl jsem na zem a začal zběsile válet sudy co nejdál od střelce i svých dvou souputníků.

Ke chrochtání kulometu se přidala sonáta dalších zbraní v dé mol s cílem zbavit svět tří upírů, kteří zřejmě jako jediní přežili římský masakr.

„Ódííín,“ zaslechl jsem Gerhardův hlas.

Pokřik znamenal jediné: Germán se vrhl vstříc nepřátelům.

Odkutálel jsem se z parkoviště a tvrdě dopadl do příkopu zarostlého kopřivami, PET láhvemi, konzervami a prezervativy. Nikdo po mně nestřílel. Vystrčil jsem hlavu nad úroveň terénu. Podle pohybujících se stínů a rachotících automatických zbraní stálo proti nám deset lidí. Zahlédl jsem Veroniku, jako rychlý stín mířící také pryč z místa, kde nás načapali na jahodách. Gerhard ukořistil od některého z nepřátel zbraň, kryl se za autem a opětoval palbu. Díky tomu se střelci soustředili na něj.

Za svůj život jsem se naučil spoustu bojových popěvků, od Kdož sů bóží bojovníci po Vzhůru psanci této země. Nakonec jsem si na dodání kuráže oblíbil prostou hlášku, kterou mě naučil hlučný a věčně opilý major Procházka, bývalý velitel CK marškumpačky do Ruska a můj pozdější velitel v legiích u Zborova.

„Přece nechceš žít věčně, kurva,“ zamumlal jsem, narovnal se a sprintem vyrazil k nejbližšímu střelci.

Dva metry před ním jsem zjistil, že se jedná o policistu stejně vybaveného jako ti, kteří nás masakrovali v paláci. Akorát helma s neprůstřelným hledím se mu místo na hlavě klimbala ležérně za pasem.

„Chyba, špagetožroute,“ pomyslel jsem si v duchu a v běhu mu vrazil pěst do nechráněné hlavy.

Ránu jsem trochu přehnal. Pravačka totiž rozdrtila lebku a uvízla v mozku. Mezi prsty mi protékalo cosi slizce čvachtavého. Levačkou jsem stabilizoval zbytek lebky a pravačku vytáhl. Co na ní zůstalo, jsem olízl. Krev na jazyku ve mně vyvolávala touhu po svačině. Polkl jsem, nechal si zajít chuť a vytrhl z tuhnoucích prstů samopal.

Nějaký špagetožrout s hlavou ještě celou si všiml mého počínání a zaměřil na mě svou palbu, čímž spáchal poslední chybu svého života.

„Ratatatatata,“ rozeřval se můj samopal.

Běžel jsem vstříc střelci a jakmile jsem se přiblížil na tři metry, zjistil jsem, že italské neprůstřelné vesty jsou stejný šunt jako italská auta a prostitutky. Vypadá to lákavě, ale stačí to pořádně otestovat a zjistíš, že je to jen nablýskaný nefunkční šmejd.

Dva metry ode mě vybuchl granát. Tlaková vlna mě násilně vykopla do vzduchu a odhodila do dáli. Takové kousky umí jenom kartanští robokopové.

Na ně ta rachotinka, co jsem ukradl odmozkovanému fízlovi, nestačí. Na hnusáky z vesmíru bude ale určitě platit pan Orel Pouštní a ten se skrývá v zadním kufru Veroničina Hummeru.

Tentokrát jsem do vzduchu vyskočil o své vlastní vůli. Běžel jsem jak legendární Jesse Owens a přitom vystřílel zbytek zásobníku do křoví, v němž se ukrývali dva carabinieri. Cestou jsem přeskočil Gerharda. Ležel na zemi, těžce dýchal, ale stále byl při smyslech. Samopal, který ukořistil, se válel podél něho. Asi mu už došly náboje.

Pomocí pažby a upíří síly jsem poněkud nešetrně otevřel zámek kufru. Skrýval se v něm můj a Veroničin příruční arzenál.

Nejdřív jsem popadl kufřík s granáty a hodil ho Gerhardovi. Hned potom jsem jeho směrem mrštil i kulomet M240G.

Do zad se mi zavrtalo několik kulí ze samopalu. Ohnul jsem se jako anglický luk a padl na lopatky. Ještě pár dalších kulek v těle a můžu to na tomhle světě zabalit. Palba naštěstí brzy ustala. Mohl za to americký kulomet v německých prackách.

Děkoval jsem Bohu za ten šílený nápad zachránit umírajícího upíra transfuzí vlastní krve. Zatnul jsem zuby a znovu se postavil.

V černém odrbaném kufříku z počátku dvacátého století leželi moji dva oblíbení studení smrtonoši. Narval jsem si do kapes několik zásobníků a do každé ruky vzal po jednom exempláři poslední verze Desert Eagle.

Je už na čase, abychom taky začali kousat.

Zabíjení v běhu je můj nejoblíbenější způsob boje. Jen co jsem se ozbrojil, vyrazil jsem co nejdál od auta. Cestou jsem i přes helmu prostřelil hlavu jednomu ze špagetožroutů. Kartani se, narozdíl od policajtů, nemaskovali ani nekryli. Nepovažovali to za nutné. Bylo jich sedm. Sedm jako kulí v Sarajevu, jako statečných kovbojů z amerického westernu nebo jako smrtelných hříchů. Blížili se pomalým krokem k nám.

Sedm smrtících bzučících mašinek.

Zastavil jsem za stromem a dal si sedm sekund na vydýchání a uklidnění. Po všech těch zásazích a ždímání své krve do Gerharda jsem se necítil zrovna nejlépe. Mé tělo jelo na záložní baterie.

Sedm nádechů a sedm výdechů.

Po sedmém vydechnutí jsem zamířil doprostřed prvního kartana a poslal za ním dvě rány. Mířil jsem přesně na místo, kde dopadly smrtící kulky topícího se kartana do jeho druha. Robokop se zastavil a zhroutil se k zemi.

Málem jsem vykřikl nadšením. Moji broučkové nezklamali.

Kartani se jako jeden stroj zastavili a poskytli mi tak vynikající příležitost k další palbě. Druhá mašinka po mých třech zásazích nadskočila a dopadla na lopatky. Záhy poté nastalo peklo.

Zbylých pět kartanů začalo mým směrem pálit ze všech svých střílejících končetin. Dohromady to dalo dvacet hlavní, z nichž ke mně přilétaly granáty a kulometné dávky. Strom, za kterým jsem se ještě před chvílí schovával, se proměnil v hromadu hořících třísek. Já už se tou dobou ale hnal obloukem do zad kartanům.

Někde uprostřed vybuchujícího a svištícího pekla se však nacházelo poslední Gerhardovo stanoviště. Přistihl jsem se, jak si přeji, aby stačil včas uniknout. A to bych ještě před třemi hodinami toho chlapa nejraději vlastnoručně nakrájel nožem na pěticentimetrové plátky a za zpěvu svých oblíbených operních árií ty kousíčky házel do kamen, popíjel přitom šampaňské a nahatý tancoval radostí kankán.

Jako bychom se domluvili, zaútočil Germán na střílející kartany z druhé strany. Bezesporu věděl, kdy má hejbnout tou svojí skopčáckou prdelí z parkoviště. Pomocí českých útočných granátů se mu podařilo zlikvidovat dva protivníky. Velice rychle jsem zastřelil také duo robokopů.

Poslední kartan měl mnohem víc rozumu než jeho mrtví kumpáni. Skrčil se tak, že svou nejzranitelnější část, v níž se sám mimozemšťan ve skutečnosti nacházel, schoval za zvlněný terén a své paže. I přes svištící kulky, kterými se mě snažil odrovnat, jsem do něj vystřílel dvacet nábojů. Pokaždé jsem trefil, ale ani jedna kulka nepoškodila klíčovou část kartanského bojového skafandru nebo jeho obsluhu.

Obloha velice rychle světlala, jenže na svítání bylo ještě příliš brzo.

Vrtulníky.

Ze severu a západu se k nám blížilo pět vrtulníků. Jejich světlomety prohledávaly terén pod sebou a hluk motorů nabýval na síle.

Sedmý kartan přišel o život. Gerhard ho odrovnal sérií granátů. Zatímco se robokop věnoval přestřelce s mou maličkostí, připlížil se k němu z boku a zasypal ho tím vybuchujícím svinstvem z brněnské Zbrojovky.

***

Vrtulníky mají několik nevýhod. Například tu, že mají kulomety se sakramentsky nepříjemnou ráží. Mají však pro osamělého střelce na zemi i několik výhod. Oproti upírovi mají velmi pomalé manévrování a pokud se jedná o obyčejné policejní vrtulníky a ne plně pancéřované vojenské speciály, jsou pro Desert Eagly stejně zranitelní jako robokopové. Do nejbližšího vrtulníku jsem vystřílel dva zásobníky. Bohužel bez účinku. Gerhard do nich vypálil tři rány z M240G. Vrtulník ve vzduchu vybuchl a jeho trosky se rozletěly desítky metrů všemi směry. Ten německý parchant měl vždycky kliku, ale zrovna teď mi to vůbec nevadilo. Zbývající vrtulníky se otočily a zmizely. Neodpustil jsem si široký úsměv. Typičtí Italové. Za druhé světové války se mezi ruskými vojáky vyprávěl vtip o tom, že italský tank má čtyři rychlosti, z čehož tři jsou dozadu. Italové byli vážně skvělí nepřátelé a strašliví spojenci. V dálce bylo ještě slyšet bzučení odlétajících helikoptér, když se ke mně dobelhal Gerhard. Vypadal vyčerpaně, ale šťastně. Tohle malé vítězství nám oběma vlilo do žil mnohem víc energie než krev dospělé panny. V odlesku hořícího vrtulníkového trupu jsem náhle spatřil postavu. Oba jsem jejím směrem namířili své zbraně stejně rychle, jako jsme je zase sklonili k zemi. Postava v puse žmoulala hořící cigaretu a na rukou nesla nějakou ženu. Vyrazil jsem Veronice naproti. To, co nesla, byla spící polomrtvá Kateřina.

František Kotleta: Hustej nářez (Bratrstvo krve I.)
provedení: paperbeck
vyjde v nak. Klub Julese Vernea
290 stran / 299, –

Fanklub Františka Kotlety.