Neviditelné nestvůry – Palahniuk Chuck

Prvním pravidlem palahniukovského kultu je, že všichni o něm mluvíme. Nescházíme se po nocích v opuštěných skladištích, kde si navzájem rozbíjíme ciferníky. Naše sebedestrukce začíná mezi řádky palahniukovských hořkosladkých neortodoxních románů. Palahniuk už není jenom chlápek, co napsal Klub rváčů (ten, který Fincher tak dokonale zfilmoval), Palahniuk byl povýšen na papeže hnutí proti unitárnosti, konzumerismu, byl vyhlášen za světce nového já, znovuzrozeného ega a morálního anarchizmu, stal se mučedníkem věku konformizmu a mesiášem konzumem zotročených duší. Není Bůh, ani Satan, jsme prostě jenom my a naše zbídačené existence bez špetky individualismu. A díky nám je morální nihilizmus na vzestupu.

,,Bůh nedělá nic, než že nás pozoruje a zabije nás, když ho začneme nudit. Nikdy, nikdy nesmíme začít být nudní.“ (s.188)

Konečně se i v našich luzích a hájích objevil Palahniukův románový debut (ve skutečnosti se jedná o druhý napsaný román po doposud nevydaném románu Insomnia: Kdybys tu žil, byl bys už doma), který byl odmítnut vydavatelstvími kvůli své drsnosti. Jako akt pomsty pak spisovatel zplodil ještě násilnější, drsnější a krutější román, Klub rváčů, který se stal legendou nejenom na poli transgresivní fikce, ale svou neortodoxností zaútočil i na hlavní proud. Neviditelné nestvůry nás přivádějí do období, kdy spisovatel experimentoval s perem v ruce a slovy na papíru. Experiment, který započal odyseu znovunalezení vlastní identity zahrabané pod nánosy konformizmu a konzumerismu. Nezáleží na tom, jestli pocházíte z Generace X, ale jestli jste otroky vlastních věcí a dnešní doby.

,,…Seth povídá, že svým narozením děláme z rodičů bohy. Vděčíme jim za život a oni nás můžou ovládat. ,,Načež z nás puberta udělá satanáše,“ pokračuje ,,čistě proto, že začneme chtít něco víc.“ “ (s.125)

Neviditelné nestvůry jsou deklarací prvopočátků Palahniukova osobitého kánonu. Již do tohoto románu autor zakodifikoval svoji unikátní uměleckou poetiku. Expozice in medias res, vyprávění ve flashbacích, nečekané zvraty, refrény (,,Chci vidět toleranci. Blesk. Chci vidět porozumění. Blesk.“), postavy, které dekonstrují vlastní já, aby se mohly znovu zrodit… Stejný modus operandi jako předcházející (nebo přesně řečeno následující) romány. A pořád nás to baví číst. Nejsou to jenom psychologické a narativní zvraty, pragmatické detaily a černohumorně laděné komentáře či všudypřítomný sarkasmus. Je to náboženství, sekta, filozofie, spiritualita, paranormální jev, filozofie, ikona, totem, kult, fetiš, fenomén… všechno, nebo si vyberte jenom jeden atribut, ale důležité je, že TO najdete uvnitř románu Chucka Palahniuka.

,,Ten koho milujeme, a ten, kdo miluje nás, nejsou nikdy jedna a tatáž osoba.“ (s.128)

Na počátku byly tuny módních časopisů. A Palahniuka ze všech těch glam slovíček rozbolela hlava. Později se přidal generační konflikt, posedlost zevnějškem, život dle předsudků lidí, které ani neznáte… a než se nadějete, mechanik s titulem ze žurnalistiky píše román z prostředí neznámých modelek (tzv. C list), otrokyní vlastního zevnějšku popírajících sebe sama, vlastní individualitu. Mnohé ,,filozofické“ názory patentované samotným autorem se v Neviditelných nestvůrách nacházejí ještě v zárodku (do své téměř ucelené podoby se vyvinou právě na stránkách Klubu rváčů), ale i tahle embrya jsou nesmírně zajímavá a tvoří toliko nevyhnutný a potřebný předvoj svým dospělým, drsnějším, ironičtějším protějškům.

,,Cadillaky vaginoplastiky. Některé z těch cadillaků dopadnou tak ohromně, že kvůli přísunu tračníkového slizu musíte denně nosit extra velkou vložku.“ (s.159)

Základní paradigma tvoří mé já, má fyzická schránka: ,,Existuji, protože jsem vnímán.“ Existence je ohraničena kognitivní recepcí našich ulit, žijeme, až když jsme vnímány jinými ulitami. Být naživu znamená být v centru pozornosti, být hltán cizíma očima. A proto jsme všichni herci, mnozí z nás jenom loutky, ale faktem je, že život je jedno gigantické jeviště a my se pořád pohybujeme za proscéniovým obloukem. Každý den můžeme být někým jiným, kýmkoliv, jak nám to vyhovuje, neboli jak to vyhovuje našemu obecenstvu. Smyslem života je mít své obecenstvo. Čím větší, tím smysluplnější život. Naše identita je determinována jenom zevnějškem. Jsme modifikovatelnými produkty téhle doby. Zaměnitelné zboží epochy dehumanizace.

,,Skoro pořád si namlouváme, že někoho milujeme, ale vlastně ho jen využíváme.“ (s.140)

Jsme produkty, jež se manifestují a jsou vnímány skrze svůj zevnějšek. V románu Neviditelné nestvůry autor ještě nedoluje v temných zákoutích lidské psyché. Proces dehumanizace zkoumá zvenku a v centru pozornosti je vzhled (tedy fyzická složka člověka), narozdíl od Klubu rváčů, ve kterém se spisovatel zabývá psychickou stránkou člověka (schizofrenie, insomnie, paranoie, fanatizmus). V duchu Palahniukových dvou základních kánonů: ,,Kdo nízko padá, vysoko létá“ a ,,Jenom když jsi o všechno přišel… jsi svobodný dosáhnout cokoliv“ začíná proces re-humanizace. Na to, aby mohla být vzkříšena identita, je nutno ji ukřižovat. Postavy skutečně ožívají až po utrpění poranění, po fyzické degeneraci. Proto i protagonistka Neviditelných nestvůr vypadá jako z japonského hororu, bývalá modelka bez čelisti, se zející dírou mezi horním rtem a krkem. Proces rehabilitace vlastní identity se nejlépe ilustruje právě na Klubu rváčů, v kterém autor ilustrativně pracuje s dekonstrukcí paradigma vlastnictví, kdy vlastník definuje vlastnicí. Jenomže v konformním a konzumním životě je to právě vlastnictví, které determinuje svého vlastníka, buduje jeho identitu. V případě Neviditelných nestvůr je hlavní hrdinka v zajetí svého vzhledu, je otrokyní svého zevnějšku a kvůli němu se musí omezovat, přizpůsobovat mu celý svůj život. Nejprve se musí vyprostit ze strašlivého vlastnického sevření svým zevnějškem, aby mohal začít skutečně žít, ,,Jenom když jsi o všechno přišel… jsi svobodný dosáhnout cokoliv.“

,,Miluju sebe samotnou. Byla jsem tak krásná.“ (s.142)

Palahniuk bývá díky svým často kontroverzním tématům zařazován do literárního proudu transgresivní fikce. Díky vlastní patentované narativní šablony, kterou používá na každý román, bývá často označován i za strukturalistu či minimalistu. Neortodoxní a radikální změny, kterými procházejí jeho postavy, mu vysloužily čestné místo v síni post-Nietzschovské filozofie. Avšak jedním ze základních atributů Palahniukovy poetiky je fikce sebedestrukce. I když bývá spisovatel často kritizován kvůli nadměrnému násilí, je to především masochizmus, který je klíčem k úspěchu ke vzkříšení vlastní identity. Všechny spisovatelova díla jsou podobná, ale právě Neviditelné nestvůry a Klub rváčů mají něco, co bychom mohli označit za sourozenecký vztah. Styčnou plochu nepředstavuje jenom glorifikace masochizmu, ale i ambivalentnost obou románů zastoupená na jedné straně skupinou atributů reprezentovaných explicitně: ošklivost, nihilizmus a existencializmus, které se průběžně implicitně transformují do latentních atributů naděje, lásky, krásy a romantiky. Na základě tohoto poznatku můžeme Palahniuka označit za latentního moralistu, což jeho fikci sebedestrukce posvěcuje na morální masochizmus.

,,Hezkým klukům,“ povídá, ,,je lepší dávat barbituráty.“ (s.148)

Neviditelné nestvůry a Klub rváčů spolu koexistují ve stejném prostoru nejenom díky intertextualitě, ale i homosocialismu. Klub rváčů byl často předmětem genderových studií, ale toliko diskutovaná feminizace maskulinní kultury se explicitněji projevuje právě v Neviditelných nestvůrách, kde se dokonce nachází na úrovni explicitního homoerotismu (zatímco v ostatních románech je přítomná latentně). Symbolem téhle feminizace není Bob Paulson trpící gynekomastií z Klubu rváčů, ale princezna všehomíru, Brandy Alexanderová z Neviditelných nestvůr. Palahniuk odkazuje na Vonneguta (nebo spíše Schopenhauera) častým parafrázováním jeho postulace, že člověk je ovládán chemikáliemi (hormony), co v podstatě neguje postalulaci svobodné vůle a sebeidentity jako takové. Paulson přišel o varlata a proto jeho tělo nedokázalo vytvořit dostatečné množství testosteronu, který by dokázal zaplavit hromadící se estrogen. Ale Brandy Alexanderová si vědomě radikálně zvyšuje svou základní hodnotu estrogenu, zatímco Seth Thomas je obětí ženského spiknutí, které ho bez jeho vědomí neustále dopuje koňskými dávkami konjugovaných ženských hormonů. Opět jsme stavěni před ultimátní otázku sebaidentity a jejího procesu, dekonstrukce a konečného naplnění.

,,Taky jsi jenom výrobek. Výrobek výrobku výrobku. Lidi, co navrhujou auta, jsou výrobky. Tvoji rodiče jsou výrobky. Jejich rodiče byli výrobky. Tvoji učitelé, výrobky. Kněz tvojí církve, zas výrobek.“ (s.156)

Neviditelné nestvůry i Klub rváčů jsou tesány ze stejného kusu mramoru, zatímco u Klubu rváčů byla použito o poznání sofistikovanější technika, Neviditelné nestvůry zůstávají základným kamenem a kánonem Palahniukovy poetiky, fikce sebedestrukce, latentního moralizování, existenciálním-post-Nietzschovským výplodem spisovatele trpícího mesiášským komplexem, romantika ukrytého pod hrubými nánosy cynismu, růží vyrůstající na záhonu z exkrementů.

Supermodelka Evie Cottrellová měla kdysi úplně vše: krásné tělo, zářivý úsměv, peníze, dům, přítele a prý i bratra. V románu ji ale nejprve poznáme trochu jinak. Respektive ji nepoznáme, protože je celá zahalená v hedvábných závojích. „Musíš vypadat, jako že si střežíš tajemství,“ vykládá Brandy Alexanderová, žena s větším množstvím plastických operací, než kolik jí je let. Evie však nechce být tajemná, Evie přišla při autonehodě o obličej – někdo po ní vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Kulka jí utrhla čelist. Strávila měsíce v nemocnici. Neumřela. Tvář jí ale vrátit nemohli, protože ji sezobali ptáci. Evie Cottrellová je bez obličeje, bez možnosti mluvit a bez přítele pěkně vytočená. Dokonce tak spravedlivě vytočená, že se rozhodne zabít svou nejlepší kamarádku. A kdyby byl naživu bratr, ten prevít, zabila by ho taky. Na to, aby se mohla bránit nespravedlivému a zlému světu, na to se musí do toho světa nejprve vrátit – zahalená v závojích, s Brandy Alexanderovou a „jejím“ přítelem Sethem po boku. Uživit se je už snadné: Koupelnu má doma každý a spoustu léků ve skříňkách taky. Stačí si město od města dávat honosně znějící jména, tvářit se jako zájemce o nemovitost a v koupelnách si pak nabrat tolik léků, že se tím všichni slušně uživí… Ve své prvotině, s níž ho nakladatelé původně odmítli, Palahniuk nakousl témata svých pozdějších proslavených prací – sex, násilí, perverzní úchylky i problematiku transsexuality.

<a href= http://www.artforum.sk/…ws/90272.pdf>Ukázka z románu

Martin Kudláč (redaktor)

martin.kudlac@fantasyplanet.cz