Assassins Creed vám poslouží jako skvělá ukázka toho, jak vypadá scénář pro hru. Zároveň vám ale předvede, jak nemá vypadat kniha na motivy hry – tedy jako rozepsaní herního scénáře na několik set stran. Holt zákonitosti herních a literárních příběhů jsou přece jenom o něčem úplně jiném.
Hned na úvod se ale musím přiznat, že hru jsem nehrál. Jak tedy můžu poznat, že je to jenom rozepsaný herní scénář? Docela snadno, a pokud budete knihu číst, tak to poznáte taky. Při čtení budete mít totiž několikrát pocit, že procházíte tutoriálem, dostáváte nový quest nebo postupujete na další „level“( = Ezio dostane novou zbraň na hraní, respektive zabíjení). Vrcholem jsou pak stránky Kodexu, které z bossů vypadnou po jejich zabití. To všechno jsou prvky, které mají smysl pro hru, ale v knize působí jako pěst (s masivním boxerem) na oko.
Zápletka se zpočátku tváří jako maximálně zjednodušený motiv pomsty za zavražděnou rodinu, ale aby to nebylo tolik primitivní, tak na pozadí autor hodil konspirační teorii o dvou nesmiřitelných frakcích – templářích a asasínech bojujících mezi sebou už po staletí. Také vás zaráží, co dělají templáři v knize s podtitulem Renesance, když byli dlouho předtím oficiálně zrušeni a mnozí z nich upáleni na hranicích jako heretici? Pak vězte, že to byl samozřejmě jenom geniálně promyšlený odchod do ústraní, aby mohli pěkně v pozadí tahat za nitky a postupně ovládnout svět. Že to nedává moc smysl? Vždyť jsem říkal, že to je konspirační teorie…
Abychom si v tom neuvěřitelně složitém pletenci udělali jasno: templáři jsou zlí a chtějí ovládnout svět pomocí mocného artefaktu a asasíni jsou hodní, a tak se jim v tom snaží zabránit. V konečném důsledku se ale pro hlavního hrdinu Ezia nic nemění, protože vrahové jeho rodiny jsou s templářskou sektou totožní. Jediný smysl toho všeho je ten, aby Ezio měl pro své vraždy krapet lepší ospravedlnění. Ono vypadá přece jenom lépe, když se vraždí pro záchranu světa než pro pomstu, která je asi na herní příběh příliš morálně rozporuplná.
Bohužel příběh není jediná věc, ve které kniha pokulhává více než doktor House bez své vycházkové hole. Logiku událostí nepochopíte, dokud si neuvědomíte, že je to napsáno podle hry. A ta by neměla smysl, kdybyste hlavního bosse zabili hned na začátku. Proto se v knize musíme prokousávat asi dvěma sty stran, na kterých se Ezio prosekává mocenskou hierarchií templářů pěkně odspoda.
Úlohu veškerých vedlejší postav můžeme shrnout do dvou kategorií – zadavatele úkolů pro Ezia a na oběti jeho asasínských dovedností. Jedinou výjimkou je Leonardo da Vinci, který slouží jako překladatel Kodexu a továrna na Eziovy hračky. Leonardo je taky asi jedinou postavou, u které občas zableskne nějaký charakter, byť patří do provařené kategorie potrhlý vynálezce. Na emoce Bowden taky zrovna moc nehraje, Ezio se vyspí v podstatě s každou ženskou postavou, na kterou narazí, a pokus o motiv nenaplněné lásky ke Cristině Calfuciové vás taky rozhodně nedojme. Jediné slzy, které vám nad knihou ukápnou, budou ty, které prolijete za zkažení knihy. A za peníze, které jste za ni utratili.
Ke cti autora je nutno říct, že se mu povedlo zachytit atmosféru renesanční Itálie, a tak se Benátky i Florencie čtenáři vyjeví v celé své kráse. Navíc obě města, a potažmo celou Itálii, oživil množstvím historických postav a událostí, které dodávají příběhu zcela nový rozměr. Do děje je skvěle zapracovaný motiv lidového povstání vedeného fanatickým mnichem Savonarolou, který dodává knize alespoň trochu šťávy, ale na její záchranu už je pozdě. Bohužel spojení fikce a historie je asi jediná věc, která zde funguje. Ale i co se historie týče se Bowden dopustil občasného kiksu, byť je jich skutečně minimum.
Zcela opačně, tedy vesměs hrůza s občasnými světlými chvilkami, se to má s popisy akčních scén. Pokus o ozvláštnění soubojů totiž většinou skončí jako zcela neuskutečnitelná slátanina. Další věc, kterou můžeme připsat na vrub otrockého převodu herního systému do knihy. Nebo autorově neschopnosti převézt tyto prvky ze hry do čitelné podoby. Věřím, že ve hře působily souboje opravdu nadupaně.
Nebýt nesmyslného převádění herních prvků, které vám dají facku pokaždé, když se do knihy trochu začtete, mohlo by to být slušné čtivo. Jenomže není. Proto to napíšu na rovinu, abyste mě potom neobviňovali, že jsem vás nevaroval. Pokud nejste fetišistickými uctívači herní předlohy knihy, tak to asi není kousek pro vás. Existuje mnoho herních světů a příběhů z nich, které na rozdíl od toho skrývajícího se pod názvem Assassins Creed stojí za to si přečíst.
Jan Červenka (redaktor)
jan.cervenka@fantayplanet.cz
Mam to rozcitane po ceste do prace, som cca v polovicke a kedze som od toho nic necakal, tak to nie je az take hrozne. Celkom svizne ubieha dej, zatial som nenatrafil na nejake hluche miesto. Tie suboje sa mi nezdaju az tak hrozne opisane, uz som cital aj horsie veci 🙂 Pre mna take autobusovo/vlakovo/lietadlove citanie, ktore naurazi, ale nie je to ani superpecka
Pochvalme tedy alespoň tu obálku 😉 Já to mám koupené, ale ještě jsem se k tomu nedostal 🙂
Jo to je recht obálka je pěkná, na druhou stranu je to letos minimálně třetí obálka na které je hrdina tajemně zahalený v kápi:D