Atrament – Duncan Hal

V prvním lidském osídlení vznikla tradice manistického kultu. Smrt stařešiny, studny moudrosti daného osídlení, představovala pro celý kmen nevyčíslitelnou ztrátu a tragedii. Proto se lidé snažili uchovat přízeň tohoto mudrce a osvíceného vůdce vytvořením napodobeniny jeho hlavy (dříve se používaly skutečné hlavy mrtvých, jenomže jejich trvanlivost byla značně limitována). A tak se stalo, že stařešinova hlava byla pravidelně uctívána a stařešina shlížel z kůlu, primitivní formy totemu, na svůj kmen. Jenomže čas běžel a stařešinů přibývalo a přibývalo, až se uprostřed osídlení objevil val tvořen z kůlů a hlav mrtvých lidí, které si již málokdo pamatoval. A tady nastává okamžik, kdy se uctívání mrtvých transformovalo do uctívání duchů, přerod kultu manistického na kult animistický. Jelikož si již nikdo nepamatoval výjimečnost každého stařešiny, duchům se začaly přikládat magické schopnosti, které vůbec nesouvisely s jejich skutečným životem. Krátce před začátkem starověku se z duchů kmene rodí božstva.

Krátkým exkurzem k vývoji prvního osídlení a jejich praktik uctívání jsme exponovali recenzi experimentální prózy talentovaného Skota Hala Duncana Atrament. Majstrštyk čítající 544 stran je hypnoticky působivý, komplexní a sofistikovaný elaborát postmoderní prózy, jenž v sobě ukrývá množství autonomních i vzájemně se překrývajících rovin. Fundamentální úroveň představuje uctívání a fetišizace literatury. Stejně jako lidé v prvním osídlení, i Duncan zakládá svůj vlastní kult, kult mýtů, a jeho autorská činnost je ekvivalentem literární pobožnosti, liturgii slova a písma. Nejzákladnějším mystickým a okultním artefaktem spojeným s příběhy a uctíváním je přirozeně kniha. Kniha všech Hodin, jak si ji autor pojmenoval. Bibliofilské vzývaní písma a jeho prastarého média. Spisovatel v románu dělá několik explicitních aluzí na legendární Necronomicon a několik implicitních referencí na Knihu o manekýnech, která se na rozdíl od Šíleného Araba zrodila v mysli progresivního, imaginativního a inspirativního tvůrce Bruna Schulza. Iniciační bod pro povýšení knihy na kultovní nástroj a oslavu příběhů jako božské i ďábelské entity.

Fetišizace příběhů a mýtů probíhá jejich převzetím, modifikováním a zasazováním do nových, neotřelých a provokativních kontextů. Autor pracuje se širokým spektrem psaných i nepsaných příběhů, jeho spisovatelská ruka představuje ruku demiurga tvořícího nový život. Modelováním známých i méně známých příběhů a utvářením nových, autorských pojítek se Duncan účastí procesu intertextualizace. Tímto obřadem spojování náš literární demiurg vytváří nové ze známého, agreguje mytologii za účelem její expanze do nových dimenzí. Zhmotňuje kult intertextuality, totem matce všech mytologií, ve kterém se snoubí vysoké s nízkým, sakrální s profánním, minulost s budoucností, realita s fikcí, literatura s divadlem a kinematografií… Z počáteční beletristické améby se vyvinul intertextuální kolosus, Moloch, který nepožírá děti, ale příběhy všech forem a druhů.

V centru pozornosti experimentálního vortexu Duncana je mytologie, jež vytyčuje tematicky oba romány, Pergament i Atrament. Princip mytologie již byl výše objasněn na příkladu animistického kultu, taky nutno dodat okřídlené rčení ,,dějiny píší vítězové“ aneb objektivní realita degenerována subjektivním pohledem vypravěče. Spisovatel se v případě mytologie, neboli souboru mytologií, chová jako skladatel a virtuóz. Na počátku románu uvádí téma prostřednictvím Sumerské mytologie, z které pocházejí první písemné záznamy, dále rozvíjí téma vnitřně i navenek, přidává ozdoby, rozšiřuje ji, dále následuje další evoluce v podobě křesťanské mytologie, čtenářovu pozornost udržuje fluktuací mezi minulostí, přítomností a budoucností, pohrává si i s moderními dějinami. Ale to není vše, jako správní vizionářský virtuóz nepřechází jenom do blízké či vzdálené budoucnosti, ale i překračuje hranice reality a vrhá se do neprobádaných koutů iracionálna, do soumračné zóny multiverz fikce. Fabule přenechává místo sujetu a čtenáře svádí opojný pocit sledovat makrokompozici mytologického Kolosusa, juxtapozici dílčích částic, syntaktické kapalné struktury kumulující se do exotické mozaiky supramytologie.

Duncanův počin je fenomenologický taky proto, že autor respektuje vnitřní zákony své supramytologie. Intertextualita sehrála esenciální roli i v kodifikaci kánonů, jimižse spisovatel řídil. Kromě vícera literárních principů bylo do zákona multiverza Pergamentu přetaveno i domnění starobylých Egypťanů o tom, že člověk má sedm duší. Tenhle aspekt se uplatňuje při ústředním ansámblu hrdinů a antihrdinů, kteří dotvářejí celkovou skládanku, ústřední entitu. Přidanou hodnotou je parabole se subjektem, jehož struktura respektuje stejný kánon jako struktura multiverza nebo mytologie. Při efektu inkarnací do různých mytologií a části věčnosti byl sofistikovaně uplatněn princip Commedie dell´Arte o archetypech protagonistů i antagonistů. Postavy se rodí do každého záhybu času a prostoru ve stejné roli, po celou věčnost reinkarnačního cyklu jsou poznačeny to samou stigmou. Právě zakotvení typologie umocňuje intertextualizaci celého díla, jelikož Sumerská, Egyptská, Judaistická i Křesťanská mytologie sdílejí ty samé styčné body, stejně jako je sdílejí řecká tragedie, profánní i sakrální drama středověku a dramatické dílo Williama Shakespeara. Na uvádění nových kontextů používá spisovatel stejné paradigma, kdy se události opakují v smyčkách v jednotlivých epochách. Hal Duncan nejenom postavil epický totem intertextualitě, on ji povýšil do zcela nové dimenze, kdy nejenom překonává bariéry mytologií a mutliverz, ale i velkou zeď stojící mezi realitou a fikcí. Kniha všech Hodin je více šokující než samotný Necronomicom. Navíc, po přelomení reality a fikce se objevuje i třetí dimenze, kyberprostor, který vzniká syntézou atributů reality i fikce.

Spisovatel utváří ze slov, vět, souvětí, odstavců a jednotlivých pasáží gigantické bludiště napříč všemi prostory i dimenzemi po vzoru Borgese, avšak když se čtenář dostane do středu, nečeká ho odměna v podobě pointy, ale černá díra, jenž ho pohltí a přenese do nové dimenze. Katalyzátorem příběhu je hledání Knihy všech Hodin, ale okultní i fantaskní grimoár nemusejí čtenáři hledat, jelikož ho drží v ruce. V mase kontinua, napříč jimiž budou čtenář putovat, jsou připraveny i digrese, metapříběhy, jenž autor ukryl do záhybů opulentního artefaktu. Mezi ty zajímavé patří introdukce nového energetického zdroje, orgonové energie pramenící přímo z libida. Další stavební prvek vzývající intertextualitu. Když bereme v potaz Freudovu postulaci o tom, že katalyzátorem všech událostí a tedy i dějin je libido, tak se dopracujeme k poznatku, že Duncan tuhle postulaci přetavuje o autonomní složky, s nimiž pracuje při fabulaci. Přirozeně, tohle odhalení kauzálně odkazuje na souboje s meči, jež se často odehrávají v knize, a upřímně, těžko bychom hledali evidentnější falický symbol (to taky vrhá nové světlo na Hvězdné války). Falusy uvádějí svět do pohybu a tvoří dějiny a zase se dostáváme k odhalení, proč se v případě Boha a andělů používá výhradně mužský rod. Bohyní držící svou ochrannou i žehnající ruku nad Atramentem je vskutku Paní intertextualita.

Atrament spolu s Pergamentem je nesmírně bohaté a komplexní dílo, přičemž jejich pitvání by byl stejně nekonečný proces, jenom tématopologického rozmístění časových smyček věčnosti vně Pergamentu by vydalo na samotnou monografii. Díky všem molekulám tvořícím beletristický eklektický kolos je Duncanovo dílo tak inspirativní a klade tak obrovské nároky na čtenáře. K tomu, aby si čtenář dokázal alespoň z poloviny vychutnat skutečné kvality díla, musí oplývat elementárními znalostí ze sémiotiky, mytologie, dějin, ale i výše zmíněné poznatky z teatrologie a psychoanalýzy.

Šokující, inteligentní, provokativní, inspirativní, sofistikované, komplexní, mnohovrstevnaté, to vše jsou atributy Knih všech Hodin. Autor není poplatný žádnému žánru, přesvědčení, hnutí v literatuře nebo mimo ní, vyšlapává si své unikátní stezky napříč peklem i rájem, minulostí i budoucností, realitou i fikcí a shlukem mytologií. Na závěr hluboká poklona Richardu Podanému za skvostný překlad, při kterém musel potit krev.

Martin Kudláč (redaktor)

el.hijo.de.vanguardia@gmail.com