Zbyněk Holub: Krumpáč a motyky – Hrobnické historky

Temné síly rozpínají křídla nad Albireem, Městem bílého mramoru. Kdosi se vkrádá do snů nic netušících spáčů… Agenti tajné služby, kouzelníci z Univerzity magie ani sám král ještě netuší, jaké nebezpečí může způsobit jedna tajemná hrobka a příliš zvědavý duch. A tak přichází čas pro neobvyklé hrdiny…

Čtveřice svérázných hrobníků by ve svém pokročilém věku nejraději v klidu popíjela v hospodě U Tří skřetů a hrála oblíbený péťáng. Místo toho je ale čeká pořádný kus práce… A jako by snad záchrana města byla málo, zamiluje se jim hrobnický učeň… Hrobnické historky jsou jedna velká humorná, dobrodružná a především hrobařská jízda, která nedá čtenáři ani na chvíli vydechnout.

Ukázka z kapitoly Večírek Múzy

Smrťáček ještě nespal. Dnes nemohl usnout. Strýčkové hrobníci vyrazili slavit do města, a jak je znal, nevrátí se dřív než někdy k ránu. Také Arts nebyl doma. Šel navštívit dědu Brannona, a to bývalo nadlouho. Tato noc voněla dobrodružstvím.

Smrťáček se pozorně zaposlouchal do pravidelného oddechování cizí tety, která u nich teď bydlela. Zdálo se, že tvrdě spí.

Pihovatý klučina se zazubil. Dveřmi ven nemohl, vrzání pantů by ho prozradilo. Pohlédl k oknu – bylo pootevřené kvůli Kostičkovi. Kocour se tudy vydával na své výpravy za vypasenými hřbitovními krysami. Touhle cestou by to šlo.

Pomalu se zhoupl z postýlky a měkce doskočil na prkennou podlahu. Potichu se připlížil k židli, vyšplhal na ni a opatrně vylezl na stůl. K oknu zbýval kousek. Natáhl ruku…

„Kampak, mladý pane?“ ozval se dívčí hlas.

Smrťáček strnul. Zašilhal k posteli, kde dosud spala Lina. Byla vzhůru, její oči podivně svítily.

„Já… já myšlel…“

Chlapec nevěděl, co říct. Lhát neuměl, navíc ho strýček Ragli učil, že je to špatné. Vždycky říkával: „Nelži, když nejde o kejhák a podobný důležitý věci.“ Ale šlo teď Smrťáčkovi o kejhák? Ani nevěděl, jak takový kejhák vypadá.

Lina vstala, protáhla se a zapálila svíci na římse krbu. Potom zavřela okno. Podívala se přitom na chlapce způsobem, který se mu ani trochu nelíbil. Takhle si Kostička prohlížel myš krátce před tím, než ji zakousl.

„Mám hlad,“ zívla dívka. „Nevíš, kde tu mají hrobníci něco k snědku?“

„Tam, ve škšíni,“ prohrábl si hoch zamyšleně zrzavou čupřinu a ukázal na starou obrovitou almaru.

Lina se na Smrťáčka usmála a mlsně si olízla rty. Otevřela skříň a začala prohledávat její obsah. Víc jak polovinu hrobnických zásob tvořily lahve a demižony s alkoholem.

„Tohle se hodí,“ zašeptala a vytáhla velký kotlík.

Vzápětí vrhla na chlapce dlouhý zkoumavý pohled a souhlasně pokývala hlavou.

„Uděláme si dobrou baštu, co říkáš, maličký?“

Smrťáček pokrčil rameny. Neměl hlad, ale byl zvědavý, co ta teta uvaří.

Dívka rozdělala v krbu oheň a pak do kotlíku naházela různé bylinky a koření.

„Kdepak bych našla vodu, maličký?“

„Ža domem je velkej šud,“ odvětil hoch. Seděl na stole a se zájmem sledoval Linino kuchařské umění.

Plavovláska odběhla do noci. Brzy byla zpátky s vědrem dešťové vody. Zalila směs v kotlíku, a ten postavila na oheň. Zanedlouho se místností linula taková vůně, až se z toho Smrťáčkovi sbíhaly sliny.

„A teď přidáme pár kousků růžového masíčka,“ zamlaskala Lina a zálibně se na chlapce zadívala. „Pověz, kdepak mají strýčkové nějaký pořádný nůž, maličký?“

Smrťáček se podrbal na nose. Ostré věci před ním hrobníci pečlivě schovávali, aby si neublížil. Věděl, že jsou nahoře na almaře, kam nedosáhl.

Lina vystihla jeho pohled. Přistavila si ke skříni židli a za chvíli už v dlani svírala tesák s širokou čepelí. Připomínal krátkou mačetu.

„Štlejdové še budou žlobit,“ namítl Smrťáček.

„Neboj se, maličký,“ uklidňovala ho dívka. „Tím se vůbec nemusíš trápit.“

„Vážně?“ podivil se chlapec. „A teto, kde máš to mašo?“

Lina na Smrťáčka významně mrkla. Její tvář se změnila k nepoznání. V očích měla zúžené zornice šelmy a z úst jí vyčuhovaly protáhlé špičáky.

…

Z oken hrobnického domku vycházelo světlo. Arts nasál noční vzduch a ucítil lákavou vůni jídla.

„No teda, tohle vypadá na pořádnou dobrotu!“ zabroukal a přidal do kroku.

Otevřel dveře a… strnul na prahu. Nechtěl uvěřit tomu, co vidí.

Zády k němu stála plavovláska se vzlykajícím dítětem. Smrťáček visel hlavou dolů nad kotlem vroucí vody. Lina ho levou rukou držela za nohu, zatímco v pravici napřahovala tesák se širokým ostřím.

„Jen si křič!“ syčela nelidským hlasem. „Nikdo tě neuslyší…“

„Štlejdové mě pomští!“ potlačil Smrťáček pláč a divoce sebou zazmítal.

Plavovláska se chraplavě zasmála a máchla nožem. Chlapec zavřel oči.

V tu chvíli už Arts letěl vzduchem. Vrhl se přes celou místnost, narazil do dívky a ta pustila dítě i zbraň.

Mladík bolestivě hekl. Dopadl na záda, skoro si přitom vyrazil dech. S mžitkami před očima zachytil Smrťáčka a pevně ho sevřel v bezpečí své náruče. Tesák se mu zabodl těsně vedle hlavy.

Lina na tom byla podstatně lépe. Okamžitě se sbírala ze země. Stála na čtyřech, dravčí oči jí hrozivě svítily, ze špičáků odkapávaly sliny.

„Tohle je moje pečínka!“ zavřískala jako podrážděná lvice.

„Teta še žblážnila,“ špitl klučina.

„Vypadá to tak…“ souhlasil Arts. „Dobře mě poslouchej, Smrťáčku! Utíkej za dědou, rozumíš?“

„Ale ta teta…“

„Tak už běž!“

Chlapec uposlechl. Proběhl otevřenými dveřmi na hřbitov. Arts mezitím chvějící se rukou sevřel tesák a zastoupil dívce cestu.

„Co se to s tebou stalo, Lino? Ty mě nepoznáváš?“

Plavovláska naklonila hlavu do strany. Vypadala jako zvíře uvězněné v lidském těle.

„Dej sem dítě!“

„Vzpamatuj se!“ zamračil se Arts a namířil proti ní hrot. „Co ti to ten ničema Magistr provedl? Něco vymyslíme. Hrobníci si budou vědět rady…“

Dívka se nahrbila. Vzápětí se vymrštila a plavným skokem se prohnala kolem zkoprnělého mladíka.

Arts stihl sklonit nůž. Kdyby ho nechal napřažený, nejspíš by se na něj Lina nabodla. On jí ale nechtěl ublížit – nedokázal to.

Ucítil pálení na levé ruce. Bylo to jen lehké škrábnutí. Dívka mu zavadila nehty o paži, jak ho míjela.

„Lino, vrať se!“ vykřikl zoufale do tmy.

Ale plavovláska byla pryč. Hřbitov zahalila mlha.

Arts pevně stiskl rukojeť tesáku a vykročil do noci. Potom mu kdosi přehodil přes hlavu pytel.

…

Smrťáček cupital mezi hroby a pátral po hrobce dědy Brannona. Cestu k ní znal skoro nazpaměť, ale teď ji nemohl najít. Ta zlá teta mu byla v patách. Kdovíproč se ho rozhodla sníst.

„Dědo?!“ špitl, ale nikdo mu neodpovídal.

Pak před sebou zpozoroval světlo. Přicházelo z míst, kde se nacházela ta podivná věž – tedy to, co z ní zůstalo. Strýčkové hrobníci mu k ní zakázali chodit, jenže to bylo ve dne. Teď panovala temná noc a pronásledovala ho zlá teta…

Chlapec utíkal, co mu krátké nožky stačily. Ze země stoupala mlha. Jako by se ho její přízračné pařáty pokoušely zadržet. Děda Smrťáčka nabádal, aby si dával bedlivý pozor, s kterými duchy a přízraky se kamarádí. Ne všichni zdejší posmrtní obyvatelé byli hodní jako Brannon. Někteří rádi děsili živé, byla to jediná zábava, která jim po smrti zůstala.

„Děte pyč!“ okřikl hoch neviditelné zloduchy. „Nebo vám děda nakope p-del.“

Mlha prořídla. Před Smrťáčkem se otevřela mýtina s ohořelými ruinami arvedanské hrobky.

Pohybovali se po ní lidé s loučemi.

Chlapec zaváhal. Strýčkové ho učili, že se nemá s cizími bavit. „Nejhorší jsou ti ouchylové,“ říkával Uřvanej chlíst. Jenže Smrťáček nevěděl, jak takový „ouchyla“ vypadá…

Z křovisek za jeho zády se ozvalo praskání větviček. Cosi se kvapem blížilo.

„Zlá teta!“ vyjekl hoch a rozběhl se za světlem.