Tvrdohlavost není vždycky tak dobrá vlastnost. Někdy vede k úspěchu, jindy vám pěkně zkomplikuje život, občas ho však i zachrání. Přímo ohňostroj tvrdohlavosti vám předvede americká spisovatelka Aimee Benderová ve své poslední knížce.
O tvrdohlavých lidech se říká, že když si něco umanou, musí to mít. A běda, když to nedostanou! Nejde však jen o věci, po kterých by toužili, jde také o záměry, životní cíle, postoje a zvyky, které si vezmou do hlavy a nedovolí jinou alternativu. Brání pak to svoje do posledního dechu, hádají se o svou pravdu, nenechají si nic vymluvit. Takové lidi častujeme přívlastky jako „paličatý“, „umíněný“, „zaťatý“, „neústupný“, „zarputilý“ či „zatvrzelý“, dokonce „vzpurný“, ale taky „svéhlavý.“ A o svéhlavost v knížce Tvrdohlavá stvoření jde nejvíc.
Dá se říci, že ona svéhlavost je vlastně alfou a omegou všeho, co knížku tvoří – od příběhů, jejich postav, děje, stavby textu po vypravěčský styl a obálku. Do malé knížky se vešlo neuvěřitelných 15 povídek, některé jsou však velmi krátké, až je otázkou, zda je vůbec nazývat povídkami. Příběhy jsou vesměs absurdní, bez složité zápletky, a dějové zvraty mají někdy až parodický náběh. Prostředí připomíná naši současnost, resp. současnou Ameriku, ale to je tak všechno. Jako byste náš svět posunuli o jednu paralelní dimenzi vedle, takže vznikne prostor pro naprosto fantasktní příběhy a ještě fantasknější postavy. Chlapec s prsty ve tvaru klíčů, děti narozené z brambor či prodavačka slov, vyrobených z toho, co sama označují. A je tu i pidimužík, kterého si můžete koupit ve zverimexu a odnést domů v kleci pro křečky, nebo hoch s žehličkou místo hlavy, nebo dívka, která se dokáže podle potřeby proměnit v žárovku či smeták.
Přestože setkání s nimi může připomínat návštěvu muzea kuriozit, všechny postavy jsou vykresleny s obdivuhodným smyslem pro detail, jako bytosti s city a touhami, až by člověk věřil, že jsou skuteční. Jejich úkolem je prostě jen obstát ve světě, do kterého jsou vrženi, obvykle s nějakou vadou, někdy také splnit úkol, který si sami stanovili. Hrdinka povídky Běž se rozhodla, že musí na večírku políbit tři muže – jednoho černovlasého, jednoho zrzka a jednoho blonďáka – a tomuto cíli podřizuje úplně všechno. Logicky se chová jako blázen – a upřímně, ono to na nějakou tu duševní poruchu i vypadá. Stejně jako u řady dalších hrdinů, resp. antihrdinů, převážně osamělých lidí, třeba i s násilnickými sklony, ztracených v džungli mezilidských vztahů. Za celou tou absurdní slupkou není nic jiného než kritika povrchnosti, pokrytectví a přetvářky, s jakou si budujeme vztahy s příbuznými, partnery, sousedy či spolužáky nebo vytváříme zkreslený obraz o sobě samých.
Vymyšlené absurdní postavy, nebo prostě jen modeloví bezejmenní aktéři slouží k pouhé demonstraci toho, co nám chce autorka sdělit. Vidíme, jak se lidé k sobě dokážou chovat krutě a bezohledně, jak automaticky odmítají toho, kdo je jiný, bezbranný, nebo prostě jen zbabělý. V povídce Jóbovo povolání je to dokonce Bůh, který nedovolí muži se silnou touhou tvořit se do čehokoliv pustit, ani kdyby to bylo jen vaření v kuchyni, a připraví ho o veškerý smysl žít. Autorčino sdělení však člověk musí hledat za surrealistickou maskou a hodně si domýšlet – povídky totiž vypadají jako nedopsané. Žádné pořádné rozuzlení, žádné „a žili šťastně až do smrti“. Je zřejmé, že Aimee Benderová se rozhodla nedbat na zavedené vypravěčské postupy a – řekněme, že svéhlavě – si hledá vlastní cestu. Odvahu už prokázala v románu Zvláštní smutek citronového koláče, který vyšel česky v roce 2013. V něm byla rozhodně nekonvenční, avšak téměř dadaistické hrátky, jakými oplývají tvrdohlavé povídky, si tehdy ještě nedovolila.
Symbolickou korunu tomu dodává obálka knihy, protože motiv lehátka pod pruhovaným slunečníkem na pláži, s červenou plážovou taškou, žabkami, slunečními brýlemi a odloženým opalovacím krémem nijak nesouvisí s tématem žádné z povídek. V dáli si nad vodní hladinou vesele hopsají delfíni a k tomu jim svítí úzký srpek slunce. Snad má tento výjev ve čtenáři evokovat, že si Aimee Benderová jen na moment někam odskočila, možná do světa literatury, ale brzy se zas vrátí a bude si užívat pohody. Nebo je to piktogram, napovídající, že knížka je určená právě pro dovolenkové chvíle u moře. Tak jsem to tak zkusila – a opravdu, četlo se to velmi dobře, i když člověk vlastně nic moc nechápal a všemi těmi absurdnostmi se prostě jenom dobře bavil. Něco na tom jejím psaní bude, když Tvrdohlavá stvoření přinesla autorce i nominaci na prestižní literární cenu James Teprtee Jr. A musela něčím zaujmout i kolektiv studentů translatologie FF UK, kteří knížku přeložili v rámci překladatelského semináře a vydali v edici Scholares nakladatelství Pistorius & Olšanská. Jistě jim mnohdy nepochopitelné příběhy daly zabrat, stejně jako úsilí zachovat autorčin osobitý styl, lehkost vyjadřování i kouzlo vyprávění, přecházející často jen v plynulý proud řeči. Všechny překážky zdárně zdolali, soudě podle výsledku. Teď už je jen na čtenáři, zda bude stejně úspěšný a nenechá se neotřelostí povídek odradit.
Aimee Benderová: Tvrdohlavá stvoření
Vydal: Pistorius & Olšanská, 2017
Obálka: Nikola Hoření
Počet stran: 136
Cena: 170 Kč
Hodnocení: 60 %
