Ačkoliv není detektivka pro náš portál zrovna typickým žánrem, dovolíme si vám, vážení čtenáři, jeden kvalitní český kousek v rámci projektu Prvňáci nabídnout. Jejím autorem je Vilém Křížek, muž, který má rád své soukromí a klid. Jsme rádi, že vám můžeme přinést vůbec první rozhovor s tímto bezesporu interesantním mužem.
Můžete, prosím, našim čtenářům krátce přiblížit kdo je Vilém Křížek?
Z hlediska románu Smrt má vůni inkoustu a rozepsaného pokračování jsem především vnuk a až pak autor, alespoň tak mi to často připadá. Někdy mám pocit, že příběhy svého dědečka a jeho přítele Eliáše Sattlera spíše objevuji, než vymýšlím. Aby bylo jasno, Smrt má vůni inkoustu je fiktivní příběh – ale inspiroval jsem se v něm útržky zážitků, které jsem v dětství slýchal od dědečka. Mrzí mě jen to, že jsem tehdy neposlouchal ještě pozorněji a naplno si neuvědomoval význam jeho vyprávění… Jako dítě sotva školou povinné jsem si uměl jen těžko představit, jaký byl život za mocnářství nebo jaké bylo prožít na východní frontě Velkou válku, což dědeček zažil a na nějakou dobu to životní cestu jeho a Sattlera rozdělilo. Navíc tehdy se ve škole o dějinách nemluvilo právě nezkresleně, mírně řečeno. Dnes už je to jiné, a doufám, že mladší generace se budou o naši minulost zajímat a pokoušet se si ji opravdu představit.
Ale abych se vrátil k odpovědi na Vaši otázku, živím se hlavně jako překladatel z německého jazyka. Asi vás zklamu, že nepřekládám beletrii, ale zabývám se technickým překladem. Často jsem si ale pohrával s myšlenkou někdy zkusit přeložit nějakou tu povídku nebo novelu, hlavně od německy hovořících autorů žijících v bývalém Československu nebo právě za císařství. Tahle část kulturní historie je dnes polozapomenutá… Rád ten svět znovuobjevuji. Koneckonců ne náhodou má Eliáš Sattler v mém podání rád “vůni prachu a tichých večerů”. Taky jsem spíš samotářský akademický typ, který má rád poznání pro poznání
Počkejte, chcete říci, že Adam Křížek, který je v knize mnohokráte zmiňován, není vaše alter ego, ale…
Můj dědeček – respektive jeho zčásti fiktivní ztvárnění. Popravdě, šlo o jednu ze záležitostí, se kterými jsem se musel poprat nejvíce. Znal jsem dědu a poslouchal jeho příběhy, když jsem byl ještě dítě, a samozřejmě jsem neměl možnost ho poznat jako mladíka studujícího práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, potkávajícího se s Eliášem Sattlerem. Nebylo zcela jednoduché ztvárnit vlastního dědečka jako mladého člověka, představit si, jak tehdy asi žil, jaké pražské hospody a kavárny měl v oblibě, jaké měl zvyklosti… Nakonec jsem ale na výsledek hrdý, a doufám, že dědeček by byl také. Ačkoliv možná by mě zkritizoval, že přece jistě nikdy nebyl takový svatoušek, a dodal by nový seznam hospod.
Smrt má vůni inkoustu je historická detektivka. Jak moc jste v tomto případě šel do detailu, aby bylo vše v souladu s historickou skutečností? Jak dlouho vlastně trvá studium a sběr informací pro takový příběh?
Určitou výhodou bylo, že o dobu počátku 20. století se dlouhodobě zajímám a věděl jsem tedy, kde začít hledat. I tak trvala příprava mnoho měsíců, než jsem vůbec začal psát. Dohledával jsem statistiky sňatků, podíl česky a německy mluvícího obyvatelstva v různých částech Prahy, dobový tisk, korespondenci… Některé zdroje, které by mohly zajímat běžného čtenáře, uvádím i v doslovu románu. Historické detaily mám rád a řadu jsem jich využil, ale zase se to s nimi nesmí úplně přehnat, aby román nepůsobil více jako výčet než příběh – to jsem v praxi zjistil, když jsem začínal psát.
A když už jsme u toho: zkuste, prosím, začínajícím spisovatelům přiblížit cestu od myšlenky na vytvoření příběhu přes rukopis až pohotovou knihu.
Vytvoření příběhu není z mého pohledu až tak obtížné. Příběhy nás dennodenně obklopují a dějiny jsou jich plné. Často zapomínáme, z čeho je tkaný gobelín dějin, mám-li použít takový vzletný obrat. Bitvy, povstání, nové státy – to všechno se skládá z příběhů jednotlivých lidí. Svou reálnou inspiraci nezapírám, naopak – lákalo by mě časem objevit více informací a napsat o Eliáši Sattlerovi i víc než fiktivní příběh. Pak jsem si samozřejmě dohledával spoustu zdrojů k lidskému čichu, protože tohle je něco, co jsem z útržků vyprávění a staré korespondence nezjistil a nedovedl si to moc dobře představit. V tomto ohledu byly neocenitelné rady skupiny výzkumu etologie člověka na Univerzitě Karlově, kde se výzkumem čichu intenzivně zabývají. Právě jejich studie mě v mnohém inspirovaly v pokusu o rekonstrukci možného Sattlerova bádání. Vydávání románu pro mě bylo nové, ale měl jsem představu o tom, jak to chodí, od překladatelů a autorů beletrie. Vědět od známých, jak to funguje, je neocenitelné.
V rozhovoru několikrát narážíte na fakt, že jste vycházel z reálných skutečností. Kolik z případu je skutečná doložená realita a nakolik musela zapracovat Vaše fantazie? Pramení Váš suverénní literární styl z toho, že jste znal celý případ „předem“?
Jak uvádím i v doslovu, případ samotný včetně celé rodiny Richterových je smyšlený, ale využíval jsem střípků porůznu z případů, o nichž vím. Bohužel toho není mnoho, máloco se dochovalo (nebo jsem zatím jen nedostatečně hledal) a dědečkova vyprávění dnes možná už vnímám jinak než kdysi. Co se týče stylu, možná spíše pomohla zkušenost s překladem, byť se nevěnuji beletrii.
Nebojíte se srovnávání Vašich hrdinů s jinými známými detektivy?
Strach z toho rozhodně nemám, srovnávání je jedině přirozené. Neodolal jsem a v románu jsem sám vložil několik přátelských odkazů na Holmese s Watsonem. Doufám, že mí hrdinové stojí dostatečně samostatně (někdy bych řekl skoro až svévolně), ale srovnání se slavnými detektivy samozřejmě neuniknou.
Máte nějaké spisovatelské vzory?
Samozřejmě velikány detektivního žánru jako A. C. Doyla, Agathu Christie, Patricii Highsmithovou nebo Dorothy Sayersovou. Miluji také humoristické romány P. G. Wodehouse, z našeho prostředí Zdeňka Jirotky. Spíše než vzory mám ale oblíbené romány. Mimo čistě detektivní žánr a zmíněné autory by to byl především Mefisto od Klause Manna, kterého pokládám za jeden z nejlepších románů minulého století. Rád a hodně čtu i literaturu faktu, z poslední doby například Zloděje knih od Anderse Rydella.
Prozraďte nám, prosím, jestli ve Vašem životě mají místo i knihy “pokleslých žánrů” jako je sci-fi, fantasy nebo horor, případně počítačové či společenské hry?
Počítačové hry a většina žánrových filmů a seriálů mě naprosto minuly, ale s rodinou občas hrajeme deskové hry a sem tam si přečtu i science fiction nebo fantasy. Ze světových klasiků mám rád zejména Stanislawa Lema, A. C. Clarka, Michaila Bulgakova a Ursulu Le Guinovou. V oblasti českého fantastického žánru jsem uvízl trochu v minulosti, ale stojí za to. Romány Jiřího Karáska ze Lvovic jsou vynikající okultní příběhy, dnes by se řeklo fantasy. Mám rád i fantastické příběhy od Piskoře, Zeyera, Čecha a dalších, a pak je tu samozřejmě z německy píšících autorů našich krajů brilantní Gustav Meyrink. Rád bych se ale časem více seznámil i s novější fantastikou, pokud zbude čas, a to z celého světa.
A na závěr samozřejmě nemůže chybět dotaz na budoucnost: jaké jsou Vaše literární plány? A hodláte zůstat striktně u případů Eliáše Sattlera?
Momentálně mám rozepsaný druhý román o Eliáši Sattlerovi s pracovním názvem Zrada voní kaméliemi. V něm už se dostaneme do doby Velké války, kdy má Sattler to štěstí, že působí v zázemí. Jenže se ukáže, že i daleko od fronty to může být nebezpečné, když člověk pomyslně – a v tomto případě i doslovně – strká nos tam, kam by neměl. Rád bych o Sattlerovi napsal ještě alespoň jeden další román, odehrávající se už v Československu za počátků první republiky, a mám nápady i na několik kratších příběhů. Zatím bych u něj tedy rád zůstal, ale čas běží a možná se tu za několik let budeme bavit o úplně jiném příběhu, třeba i z jiné historické epochy. Především doba 2. světové války a let vzápětí po ní by mě lákala ke zpracování.
Přejít na recenzi Smrt má vůni inkoustu
