Vydařená sbírka povídek dlouholetého českého autora science fiction. Máte-li chuť si přečíst opravdu krátké a výstižné příběhy s neuvěřitelnými náměty, tak zkuste tuto knihu.
Ladislav Szalai (*1951) patří už ke starým harcovníkům v česko-slovenské science fiction. Své povídky už vydává od začátku 80. let minulého století. Uveďme např. sbírky „Zapomenutý vesmír“, „Cesta do bláznovy zahrady“, atd. Musím se přiznat, že i když jsem už přečetl stovky knih SFaF, české autory většinou obcházím (ale v poslední době je to se mnou i s českou SFaF lepší a čtu jí více a více). Proto jsem od Ladislava Szalaie nikdy nic nečetl. Dokonce i několik starších, nebo zkušenějších fandů mi řeklo, že tento autor není a nebyl zrovna největší hvězdou naší SF. Ale nakonec mi to nedalo a knihu „Kosmické grotesky“ jsem přečetl.
Jako vždy jsem v pátek skoupil vše, co týden dal ve fantastice, a pak jsem si to v tramvaji prolistoval. Nakonec u mne zvítězila tato kniha povídek. Sbírka obsahuje 25 povídek, podle některých jsou v ní i staré příběhy, ale když jsem v knihovně srovnával jeho předešlé sbírky SF, nepodařilo se mi zjistit, které to jsou. Szalai nevytvořil žádné velmi propracované příběhy, ale vypadá to, že když dostal zajímavý nápad , co nejsrozumitelnějším způsobem ho zpracoval do krátké povídky. A to se mu překvapivě povedlo. Žádné složité psychologické nákresy postav, složité prostředí. Většina povídek obsahuje humorné prvky. Nejde o kameňáky a lá Pratchett, ale o velmi jemný a skrytý humor. Proto možná příběhy většinou končí dobře. To vysvětluje, proč na každé stránce v knize je napsáno – „Ladislav Szalai – Kosmické pohádky“. Příběhy se odehrávají v budoucnosti a často jsou hrdiny roboti všech typů a tvarů. Jde opravdu o neobvyklé a fantastické příběhy s zajímavou pointou. U žádného jsem sice neviděl možnost, že by se mohl rozpracovat do většího formátu jako je novela, nebo román, ale osobně bych se přimlouval o další příběhy z robotí budoucnosti Země se skvělými nápady filozofického robota Svištěje Nereznatého .
Nakonec bych uvedl pár povídek, které mne nejvíce nadchly. Určitě na prvním místě je povídka „Jak šel robot na popravu“. Vynikající myslitel robot Svištěj Nereznatý konečně pochopí, co vymřelé lidstvo tak fascinovalo na popravách. Že účel světí prostředky se ukáže ve vánoční povídce budoucnosti „Santa Claus“. Naší zbytečnou fobii z techniky vyvrátí povídka „Halloween“. Že nejsme ve vesmíru sami, to je až na pár patriotů jasné všem. A třeba ve vesmíru jsou bytosti, které vidí několik miliónů parseků daleko a jejich děti si hrají s pulsary. Jako v příběhu „Hvězda“. Možná si to neuvědomujete, ale už jsme tu nemuseli jako lidstvo být. Přežili jsme jen díky lásce dvou myslících řízených raket Din a Dun, které vyslalo galaktické společenství Fénixanů zlikvidovat agresivní Zemi v povídce „Exekuce“. A jak to bylo skutečně s draky na Zemi se dozvíte v příběhu „O zlém drakovi“.
Patřím mezi velkou skupinu literárních barbarů, co nečtou povídky „.. bo než se rozečteš, už tu končí“, ale tato knížka stojí za povšimnutí.
