Čaroděj Ivanov – Pilipiuk Andzej

Různí lidé mají mnoho společného. Třeba touhu po zábavě. A bohužel mají i spoustu společných neřestí. Třeba alkohol. Ten se s nimi nedílně pojí už od doby, kdy se nějakému neandrtálci zkvasil kopr, na kterém chtěl naložit mamuta k večeři. I všechna období prohibice a odmítavé postoje jedinců i celých společností přežil alkohol ve zdraví do dnešní doby. Někoho oslovuje více, někoho méně, ale pro hlavního hrdinu této knihy je alkohol snad smysl života. V lihu mu však koluje ještě dostatek dobrodružné krve, která mu určila povolání. Je vesnickým exorcistou. Kromě svých obvyklých alkoholických eskapád si tak užívá i v dostatečné míře adrenalinu, který mu do lihu vyplaví mnohá setkání s nepřirozenými, nadpřirozenými či zcela neuvěřitelnými úkazy.

Čaroděj Ivanov je druhá sbírka povídek o Jakubu Vandrovcovi, resp. román a čtyři povídky. Jeho příběhy na sebe přímo nenavazují, proto nutně nemusíte znát Kroniky Jakuba Vandrovce, které Ivanova předcházely. Andrzej Pilipiuk se v Polsku tímto hrdinou proslavil. Tentokrát nás (bohužel) ujistil, že povídky jsou jeho velká síla, zatímco román, který zabírá většinu nové knihy, je o něco málo slabší.

Snad je to z důvodu, že Pilipiukův stručný (někdy až zkratkovitý) styl s důrazem na vtip lépe sedí kratším textům s pointou, než románu, ve kterém je třeba klást důraz i na jiné věci. V Ivanovovi se tedy setkáme s mnohem větším počtem postav a nezvyklou mírou dějovosti. Autor tak často nehýří vtípky a ztřeštěnými scénkami, aby udržel dlouhý příběh celistvý a čtivý. Daří se mu to, ale právě proto zůstávají ve větší oblibě jeho povídky, které více šimrají bránici.

V této sbírce nalezneme čtyři, z nichž dvě jsou opravdu velmi vydařené. Jedna nám prozradí, že ať už jsou motivy podivného staříka jakkoliv lidumilné, s kladnou odezvou u lidí se setkat rozhodně nemusí. Zvláště, když se zmýlí a jeho nová mise rozhodně neskončí tak, jak předpokládal. Pak není divu, že odpor ostatních obyvatel k němu dočasně stoupne. Ale není třeba věšet hlavu. Až jim příště pomůže od upírů nebo třeba ukrajinské mafie, ještě mu budou děkovat a nosit vlastní pálenku jako milodar. No a v jiné povídce se dokonce dostane do pekla. A to peklo, které čertům z pekla udělá, to by si nepřáli ani čerti.

Kdo četl předchozí knihu, ten už ví, co od Jakuba Vandrovce může očekávat – jeho staromilský sentiment, střety s policií kvůli pálení kořalky na černo a znesvěcování hrobů pomocí osikových kolíků, jeho vypečené přátele, jejichž prostinká naivita naráží na výdobytky moderní doby, stejně jako na upíry, krokodýly nebo ruské čaroděje, kteří zdrhli z vězení… Jakub Vandrovec a jeho věčný přítel CH3CH2OH jsou ale nad věcí. To se to pak Pilipiukovi píše, když má po ruce tak vděčný materiál!

Čaroděj Ivanov je velmi čtivá kniha, která pobaví každého, který zůstane nad věcí jako Vandrovec. Po přečtení Kronik možná máte pocit, že už vás jen tak něco nepřekvapí. Ale autor se zatím nevyčerpal a stále hýří nápady. A když náhodou použije podobné téma, nechá z něho Vandrovce vybruslit jinak, vždyť jde hlavně o humor. Již vyšla další sbírka povídek a v pořadí čtvrtá se právě v Polsku připravuje do tisku. Snad Laser co nejdříve vydá tu třetí česky.

Pokud jste již otrávení svalnatými hrdiny bez bázně a hany, dejte si chvilku pauzu s hrdinou bez lázně a vany. Já vím, je to starý vtip, ale nejsem Pilipiuk.

Recenze vyšla ve zrácení podobě v Ikarii 11/2003